Foto: Ondřej Myšák/Avokado-online.cz

Už je to nějaká doba, co se videohry staly součástí moderní společnosti. V České republice se většinou dozvídáme spíše o západní produkci z tohoto odvětví, ale málokoho napadne, že i v oblastech Afriky nebo západní Asie, se herní průmysl rozrůstá. Největšího rozmachu se tamní obyvatelé dočkali především s nástupem chytrých telefonů.

Cestovatel a herní žurnalista Pavel Dobrovský měl možnost se s herní kulturou v afrických a asijských zemích setkat. V prvním rozhovoru z cyklu virtuální světy nám pověděl, v čem přesně se tam liší hráči a herní vývoj ve srovnání s Evropou nebo třeba Severní Amerikou.

Mnoho lidí si neumí představit, že se v regionech jako je Afrika nebo západní Asie hrají videohry. Kam až ve světě dnes herní kultura sahá?

Herní kultura je něco, co je všem lidem dané. Člověk v tom vyrůstá, už když si jako dítě začíná hrát hry s klacíkama někde na návsi. Počítačové nebo mobilní hry jsou pak rozšířením přirozené hravosti. Hry lidi spojují a ti mají možnost se k nim dostat všude. Samozřejmě nemyslím země, kde to podmínky nedovolují. Třeba v místech kde řádí občanská válka, nebo v odlehlých oblastech Himaláje. Tam videohry ještě nemají své místo.

Jak daleko je v Africe herní vývoj ve srovnání s námi?

Celkově je tam celé herní vývojářství na začátku. Teprve se formuje, ale lidé i vlády těchto zemí si uvědomují jeho potenciál. Herní vývoj vytváří pracovní místa a umožňuje lidem, aby si vydělávali peníze i mimo lokální trh. Je jednodušší vytvořit hru a prodávat ji mezinárodně na platformě typu Steam, než ji distribuovat jen lokálně. Velkou zásluhu na rozvoji herního vývoje má Jihoafrická republika, kde se na místních univerzitách vývojáři schází a existují tam grantové programy podporující herní vývoj.

Když o takový příspěvek vývojáři žádají, musí hra splňovat nějaká kritéria?

Nemluvíme tam o cenzuře. Ta v afrických zemích není až tak patrná. Možná autocenzura, ale nikoli cenzura aplikovaná ze strany státu. O cenzuře vyvíjených her můžeme mluvit například v Íranu, kde stát doslova kontroluje, kterým hrám poskytne dotace na vývoj. Pohlíží na to, jestli hra nezobrazuje cokoli proti ideálu islámské revoluce, respektive státnímu náboženství.

Jaký typ her je v Africe nejúspěšnější?

Často tam mají úspěch hry z lokální produkce. Ty reflektují hodně realitu tamního prostředí. Proto jejich hry vypadají jinak než naše. Například Afričané se více baví ve skupinkách. Zábavu vnímají jako komunitní záležitost. U nás máme hraní her definované izolací člověka. Sedíme za svým počítačem nebo mobilem a hrajeme jednu hru, aniž by kolem nás kdokoli byl. Sice hrajeme v multiplayeru, ale v místnosti zrovna nebývá přítomné velké množství lidí. V Africe velké úspěchy slaví mobilní hry, které je možné hrát ve skupinkách. Hrají tím způsobem, že si hráči posílají společně dokola mobil, a každý ve stejné hře udělá jeden tah, nebo jinou aktivitu. Je pro ně důležité, aby se bavili jako skupina, ne jen jako jeden člověk.

Znamená to, že online hry by se tam neuchytily?

Onlinovky, jak je chápeme my, se tam tolik neuchytí, protože Afrika přeskočila éru domácích počítačů a konzolí. Zatímco my vyrostli na PCčkách, v západní Asii či Africe je tak dobře neznají. V době, kdy se uváděly počítače a konzole na domácí trh, šlo v Africe o neuvěřitelně drahou záležitost, kterou si málokdo mohl dovolit. Celá herní éra pořádně začala až s nástupem smartphonů, na kterých online her tolik není. Ale i Afrika má své PC výjimky.

Jaké například?

Jedna z nich je z Kamerunu a jmenuje se Aurion: Legacy of the Kori-Odan od studia Kiro’o Games. Je to hra, která vznikala mnoho let pro počítače a v posledních fázích i s podporou evropských investorů. Jde o jednu z výjimek, kdy v Africe vznikla počítačová hra, která funguje ve Windows a distribuuje se přes Steam. Hra zpracovává Kamerunskou mytologii, ze které čerpá a promítá nám tak reálie tamních lidí. Je to prostředí jako jsou pouště a džungle, nebo místní hudba. Taková hra také dobře ukazuje, jak jsou na tom afričtí vývojáři, kteří musí bojovat se vzděláním. Není pro ně snadné naučit se dělat hru, protože často není kde se to naučit.

Hra Aurion: Legacy of the Kori-Odan Foto: www.aurionthegame.com

Obtížný přístup k potřebnému vzdělání tam ale asi nebude jedinou překážkou.

Vzdělávat by se mohli přes internet. Mají ale problémy a komplikace, s nimiž se u nás nesetkáme. Nemůžeme tu mluvit o celé Africe, každá oblast je značné rozdílná, ale v některých státech platí, že když přijde období sucha, není elektřina. Vyschne přehrada, neroztáčí se elektrárny a jsou omezeny dodávky proudu. Nemohou tak pracovat na svých počítačích. Dalším problémem v některých oblastech je, že více počítačů v jedné místnosti přitahuje riziko vykradení. V některých zemích vývoj ovlivňuje i občanská válka. Nedávno se na jednom game jamu (pozn. soutěž programátorů a designérů, kdy vývojáři v časovém limitu jednoho nebo více dní tvoří hry) objevilo studio z Juby v Jižním Súdánu, které vyvinulo hru Salam, což znamená mír. Jeden z tvůrců mi k tomu řekl: „My tady děláme hru a za barákem se nám zabíjí lidi“. To není moc příjemné prostředí pro tvorbu hry.

Je to jedna z her, do kterých se promítají protiválečné myšlenky?

Cílem autora bylo skrze hru zprostředkovávat mírovou myšlenku. Konkrétně šlo o porozumění mezi jednotlivými ideologiemi, které tam válčí. Zrovna v této hře je nutné ničit, nebo se zbavovat symbolů války, a nechávat pouze ty mírové. Pro nás sice poměrně jednoduchá záležitost, ale pro ně neuvěřitelně důležitá. Potřebují, aby nad tím takto někdo uvažoval, protože hra se dostane k mladým lidem, které může naučit správné hodnoty. Tvůrce také uvažoval, jaké slova ve hře může vůbec používat, aby neurazil jedno z mnoha etnik. V Jižním Súdánu jsou jich desítky, a pro některé mohou být určitá slova negativní, zatímco pro ostatní ne.

V afrických hrách tedy hraje velkou roli jazyk.

Ano. Stejně jako symboly. Symbol, který my považujeme za urážlivý, může být na druhém konci světa vnímán pozitivně. Kupodivu je to záležitost, se kterou se musí popasovat i evropští vývojáři. Existují přímo společnosti, které se zabývají tím, aby se v interaktivních a videoherních produktech, nezobrazovaly jakkoli urážlivé symboly.

Říkal jste, že se tam většinou hrají hry z lokální produkce, nikoli ze západu. Je to způsobeno kulturními rozdíly?

Kulturní hodnoty mají tendenci se šířit ze západu na východ. V tomto případě je to spíše ze severu na jih. Evropský a euroamerický průmysl je natolik agresivní, že se do těchto zemí dostane. My se o jejich hrách příliš nedozvíme, protože africký trh nemá až takovou sílu. K africkým hrám se dostane ten, kdo se o ně zajímá. To ale platí dnes. Nemusí to být stejné za deset let. Už dnes jsou v Africe herní konference, festivaly a výstavy, kde se lokální tvorba kontinentu ukazuje. Hodně ale zobecňuju. Afrika je velká a v každém státě je situace okolo her trochu jiná.

Jak přijímá hry tamní společnost? Neodsuzují je podobně jako kdysi my?

Kupříkladu v Pákistánu existují herny s konzolemi, kam lidi chodí hrát, protože nevlastní počítače. Pákistánští hráči jsou společností vnímáni jako podivíni. Hrát hry sice není nepřijatelné, ale nechápou to jako běžnou činnost. Není to ale zase tolik odlišné od stavu okolo her, který byl u nás těsně po revoluci. Naopak Írán má osmdesát milionů lidí, z nichž dle posledních průzkumů 23% hraje hry. To je trh neuvěřitelné velikosti, pro který se vyvíjí místní tituly. U nás se o těchto hrách ani moc neví, ale prodávají se hodně. K nám se ovšem nedostanou, protože jsou v perštině. V Íranu je celkově herní průmysl podporovaný a vnímaný jako něco správného.

Čerpá se při vývoji takových her hodně z mytologií a náboženských vyznání?

Ano. U Íránu bychom našli mnoho her, které se opírají o zemi svého vzniku. Jsou tam hry o staré Persii. Nejproslavenější je Garshashp, akce podobná God of War, která zpracovává útrapy legendárního hrdiny z perské mytologie. Když chcete v Íránu dostat dotaci na vývoj hry zasazené do období po nástupu islámu, musí hra splňovat konkrétní parametry. Například islám v ní musí být zobrazen pozitivně. Vývojáři si proto často žádají o dotace na hry, které se odehrávají před příchodem islámu, takže jim do toho nikdo nemůže mluvit.

Hra Garshasp: The Monster Slayer. Foto: Steam Store/store.steampowered.com

Když má náboženství na tamní hry takový vliv, jsou zneužívány i k propagandě?

Hry jsou využívány jako propagandistické nástroje a je to i případ Íránu. Například hra Attack on Bandar, kde se brání městečko Bandar ba Bušer před útokem Američanů. Minulý nebo předminulý rok vyšel titul, kde člověk navigoval jadernou střelu, která letěla na Izrael. Hry samozřejmě jsou zneužívané propagandisticky, ale nikde není dokázáno, že by je zrovna v Íránu financovala vláda. Je to spíše partička nějakých šílenců, co si umí takové hříčky vytvořit.

Mají hry v těchto zemích i vzdělávací potenciál?

Skrze gamifikaci pomáhají hry informovat lidi o okolním světě. V Egyptě byla hra, která učila, jak používat sociální sítě k informování jejich okolí. Navíc je na velkých produktech vidět snaha předávat informace o historii, tradicích a kultuře své země. Kdybych přeskočil do Ameriky, tam se skrze hry předávají tradice vymírajících indiánských kmenů. Mladé generace tam neměly zájem poslouchat vyprávění nějakého dědka. Tak to skrze vývojáře integrovali do hry, aby to ti mladí hráli a nasáli informace předků. A to je hrozně hezké.

Pavel Dobrovský (*1979) je nezávislý publicista, cestovatel, fotograf, který se dlouhodobě věnuje herní žurnalistice. Působil v herním časopise Score a od roku 2000 přispívá pro Level. Zároveň spolupracuje s portálem Games.cz.