Historička: Za kolonialismus a otroctví se nemusí Evropané pořád omlouvat. Nesmí na to ale zapomenout

Zkuste se na chvíli zamyslet a vyjmenovat rychle prvních dvacet států na světě, které vás napadnou. Pravděpodobně přijde člověku na mysl Rusko, Německo, Čína, Spojené státy, Indie a řada dalších. Kolik jich ale bude z takzvané Latinské Ameriky? O této části zeměkoule jsme si popovídali s iberoamerikanistkou Markétou Křížovou.

Geograficky se rozděluje Amerika na Severní a Jižní. Kulturně a společensky se hodí ale toto území rozlišovat na severní anglosaskou část a „latinskou“ nebo „iberskou“ jižní část. Latinská Amerika tak do sebe zahrnuje všechny španělsky a portugalsky mluvící americké státy. Na druhou stranu sami „Latinoameričané“ toto označení nemají rádi. Pojem vytvořil v devatenáctém století francouzský císař Napoleon III., aby podtrhl, že tuto část světa kolonizovaly latinské mocnosti a zajistil tak nárok i Francii.

Kdybychom si svět představili jako divadlo, jakou roli by v ní hrál herec zastupující Latinskou Ameriku?

To je zajímavá otázka. Myslím si, že taková postava by hrála roli prostředníka. Latinská Amerika je asi nejvýznamnější průsečík mnoha kulturních vlivů. Najdeme zde potomky původních obyvatel, evropských kolonizátorů i černých otroků. Výrazná byla i migrace z Asie.  Herec v takovém divadelním představení by měl nejvíce společného se všemi ostatními a byl by s nimi proto schopen s nimi dobře komunikovat. Možná by ho odstrkovali z hlavního proudu, byl by ale schopný s ostatními nejlépe uzavírat spojenectví. Ve svých pracích se hodně věnuji konceptu míšenectví, fyzického i kulturního. Česká společnost se tomu třeba hodně brání. Míšenectví je ale to, co dává kultuře sílu a dynamiku.

Nevypadá to ale, že by země Latinské Ameriky i přes to vzkvétaly.

V těchto zemích způsobila velké škody politika, snad i více než období kolonialismu. Během devatenáctého a dvacátého století se stala Latinská Amerika předmětem her velmocí. Nejdříve to byla Velká Británie, pak hlavně Spojené státy, a během studené války i Sovětský svaz. Ve dvacátém století experimentovaly místní vlády s různými politickými ideologiemi. Kulturní potenciál ale Latinská Amerika určitě má, stačí se podívat na její nositele Nobelovy ceny za literaturu. Je otázka, jak jsou na tom v oblasti vědecké a technologické. Potenciál hodně ubíjí ekonomická situace. Jižní Amerika vždy byla hodně exportní, a to se pak vždy drtivě projevilo během hospodářských krizí, ve 30. letech 20. století i v krizi nedávné.

Jak to vypadá s jihoamerickou alternativou Evropské unie?

Nevím, jestli bych to nazvala právě takto. Integrační snahy tam ale určitě jsou. Už během válek za nezávislost měl Simón Bolívar (pozn. venezuelský politik, hlavní protagonista hnutí za nezávislost španělských kolonií v Americe) vizi sjednocených španělských kolonií. Nakonec se to omezilo na Velkou Kolumbii, a i ta se brzy rozpadla. Měla to být imitace Spojených států s hlavní myšlenkou, že v jednotě je síla. Přírodní a kulturní pestrost je tam ale velká. I tak se myšlenky o integraci periodicky vracejí. Neřekla bych proto, že imitují Evropskou unii. Spíš se vrací k těmto původním snahám. Problém je s Brazílií, která je obrovská, a navíc mluvící portugalsky, nicméně zde se podařilo ustavit intenzivní spolupráci s dalšími zeměmi jižní části kontinentu, s Argentinou, Uruguayí a Paraguayí. Zajímavé jsou snahy anglicky mluvících karibských států navazovat vztahy s pevninskými zeměmi Střední Ameriky. A v poslední době se upevňují i vztahy se Španělskem. Pro Španěly je to zajímavá příležitost, nejen ekonomická.

Na jedné přednášce jste řekla, že se Latinská Amerika přestává stydět za svůj indiánský původ. Jak se to projevuje?

Začalo to už na přelomu devatenáctého a dvacátého století. To se Latinská Amerika začala zbavovat potřeby imitovat ve všem Evropu. Rozhodující pak bylo období druhé světové války, kdy se indiáni začali masově stěhovat do měst. To způsobil rozvoj zbrojního průmyslu i předchozí hospodářská krize, která hodně zasáhla zemědělství. Ve městech pak indiáni získali alespoň nějaké vzdělání a stala se z nich početná voličská skupina.  Zajímavě se to projevilo třeba v Peru. Kandidát na prezidenta Alejandro Toledo (pozn. prezident Peru 2001-2006) je částečně indián a v kampani to bylo často používané proti němu. Později tuto identitu ale sám přijal, protože v hlavním městě Limě je víc indiánů než ve všem ostatních regionech Peru dohromady. A zatímco venkované obvykle nechodí volit, nebo je na vesnicích těžké dělat kampaň, v hlavním městě to jde snadno. Navíc, indiáni byli dlouhou dobu marginalizováni a na mnoha místech to platí ještě dodnes. Paradoxně právě jejich vytlačování na předměstí způsobilo, že si i ve městech dokázali uchovat svůj jazyk a kulturu. Když se pak někdo z venkova stěhuje například do Limy, nemusí se ani učit španělsky. Narazí tam totiž na miliony lidí, kteří mluví jejich jazykem, kečujštinou. V takové situaci se ten jazyk šíří i do obchodů a médií. Trochu jiná situace byla v Mexiku, které se k indiánskému dědictví přihlásilo již po revoluci na počátku 20. století. Přesto ale i pod nátěrem oficiálního oslavování indiánských tradic docházelo k diskriminaci. Mexiko ale jako první země Latinské Ameriky vydala v roce 2001 novou ústavu, která začala nějak brát v potaz samotnou existenci indiánů jako svébytných skupin s právem na zachování jazyka a identity i uvnitř mexického státu.

Přitom jsem myslel, že v Latinské Americe je původní obyvatelstvo s kolonisty hodně promíchané.

Jak kde. Je to velký kontinent a lze to jenom těžko generalizovat. Když to porovnáme se Severní Amerikou, tak tam nikdy neexistoval koncept míšence. Stačilo mít za jednoho z předků černocha nebo indiána a už jste za něj byl pokládán. Baracka Obamu také všichni berou jako Afroameričana, i když je to s jeho předky půl na půl. Naproti tomu Španělé a Portugalci umožňovali od koloniální doby, aby byli míšenci braní jako samostatná skupina. Opticky je jich tak v Latinské Americe více. Můžete tam ale najít výrazně bělošské státy, typicky Argentina. Přitom v době vyhlášení nezávislosti byla jedna třetina argentinské populace černošská. Ke změně přispěla silná migrace z Evropy, ale i rozmísťování černochů do předních řad v bojích s indiány ve vnitrozemí, takže byly zlikvidovány obě nepohodlné skupiny. To bylo právě v době, kdy cílem intelektuálů v celé Latinské Americe bylo přiblížit se Evropě vzhledem i názory. Protože je ale dnes v módě vracet se ke kořenům, dochází k tomu i ve „vybělené“ Argentině, což je docela legrační. Hledají indiánské předky a staví jim muzea. Mezi silně promíšené státy patří zase Mexiko. Enklávy etnických indiánů tam jsou ale taky, lze je najít třeba na Yucatánu nebo v okolí Oaxaky. A pak tu jsou země s početnou indiánskou populací, která žije odděleně od bělošské a promíšené části. Mezi ty státy patří už zmiňované Peru, kde je to dané geograficky. Vysoko v horách se bělochům nikdy nedařilo. Evropské ženy tam nebyly schopné ani donosit děti.

Přesuňme se teď do dávnější historie. Na vaší přednášce o kolapsech civilizací mě zaujalo, že původní americké civilizace nebyly říše, jak si je definují evropští historici. Že se tyto útvary soustavně centralizovaly a decentralizovaly, což vnímáme jako jejich vzestup a pád. Ve skutečnosti to tak ale vůbec být nemuselo.

To je podle mě důvod, proč bychom měli studovat mimoevropské civilizace. A to nejen Ameriku, ale i Asii nebo Afriku. Každý badatel má tendence aplikovat to, co zná, i na vše ostatní. Vtip je v tom, že evropské modely nemusí vždy fungovat. Když se řekne slovo říše, představíme si třeba tu římskou. To hodně zkresluje. Zároveň o amerických civilizacích víme hodně málo, hlavně kvůli absenci písma. Andskou oblast analyzujeme prakticky jenom ze střepů či hrobů, což je náročné. A u Mayů máme jen relativně skromnou zásobu nápisů, které o sobě nechali psát samotní panovníci. Těžko tedy říct, jak předkolumbovské říše opravdu fungovaly. Za sto padesát let výzkumu ale víme, že hodně důležité byly místní zemědělské komunity. Politická reprezentace se může měnit, ale komunity dále fungují. Řekla bych, že to tak platí i u jiných říší. Před časem jsem přispěla do knihy o kolapsech civilizací Miroslava Bárty. Já tvrdím, že mohou zkolabovat elity, ale rolníci většinou přežijí a nesou základní kulturní vzorce dál. V tom jsem se s panem profesorem neshodla.

Předkolumbovské civilizace jsou známé i jejich cyklickým vnímáním času. Souvisí to nějak?

Nejsilnější bylo cyklické pojetí času na území dnešního Mexika a v Andách. Nemusí to být ale tak neobvyklé. V Evropě cyklické vnímání času vydrželo u zemědělských populací až do devatenáctého století. Na venkově lidé vždy žili od jedné sklizně k druhé. Tady ale hrál roli i křesťanský pohled na čas, který je lineární. Svět má podle křesťanské tradice svůj začátek i konec. To ale v jiných částech světa nebylo. Pro mnoho ostatních kultur vše neustále vznikalo a zanikalo. V každé smrti je zárodek něčeho nového. Dá se to vztáhnout i na politické události. Když se hroutí jedna mocná říše, většinou to pomůže k vzestupu někoho jiného.

Je tedy zakopaný pes v tom, co označujeme jako říše? Možná se na ně díváme ve špatném měřítku.

V Evropě máme tendence vše pojmenovávat jednoznačnými jmény a umísťovat na časovou osu. V Americe nemáme tolik informací a neumíme ty jednotlivé říše pojmenovat. Proto je snazší celý dějinný pohyb vnímat jako pulzování jedné velké civilizace. Kdybychom vyškrtali z učebnic dějepisu jednotlivé příběhy evropských dějin, možná by to také působilo jako pulzování jednoho celku. Ale třeba by nás taková myšlenka vůbec nenapadla, pokud bychom předtím nemluvili o latinskoamerických tradicích. Studium amerických dějin nám tak umožňuje podívat se novýma očima i na vlastní historii. Ale někteří mí studenti jsou z toho nešťastní. Nastoupí do magisterského studium, předtím studovali dějiny na bakalářském studiu klasickým způsobem a já jim teď  rozbíjím něco, o čem je před tím nikdy nenapadlo pochybovat. Naopak svoje doktorské studenty jsem začala vodit na semináře s kolegy, kteří se věnují například Číně, zase proto, aby příliš nelpěli na vzorcích, které už znají nazpaměť.

Jak prožívali původní obyvatelé, když jim kolonizátoři vzali jejich božstva?

Epidemie zavlečených nemocí byly brány jako trest za opuštění tradičních náboženství. Obvyklá zásada ale zní, že bůh vítěze je bohem silnějším. Z tohoto pohledu je výhodné takového boha přijmout. V tomto případě to byl křesťanský Bůh. Docházelo i k synkretickým rituálům, kdy byly sochy pohanských božstev zahrabány pod kostely. Indiáni tedy uctívali všechny bohy zároveň. Podobné trendy ale můžeme nalézt i v barokní Evropě. V různých regionech uctívali lidé neoficiální světce, nebo během křesťanských svátků rituálně upalovali kočky, někde až do 18. století. Katolictví je navíc vůči původním tradicím smířlivější než protestantismus. Ten ale spolu s islámem dnes v Latinské Americe posiluje, hlavně kvůli silným sociálním aktivitám. Když jsem byla nedávno v Mexiku, mohla jsem to vidět v praxi. Na jedné straně byla obrovská barokní katolická katedrála s malým rozpisem mší na dveřích. Vedle byl skromný protestantský kostelík, u kterého visela velká nástěnka s nabídkou hlídání dětí, manželskou poradnou, fotbalovým turnajem nebo lékařskou pohotovostí.

Zmínila jste epidemie. Odkdy se začaly šířit po Novém světě?

Už samotná Kolumbova výprava s sebou přinesla do Ameriky evropské nemoci. Problém byl, že tyto nemoci byly v první fázi extrémně smrtelné. Platilo to ale i naopak. Syfilis také zabíjela Evropany v první generaci během pár týdnů. Ze začátku byly nemoci omezeny pouze na karibskou oblast. Když se Evropané začali okolo roku 1510 přesouvat na pevninu, tak se hned začaly šířit po obchodních cestách do celé Střední i Jižní Ameriky.

Takže by v Americe zemřelo hodně lidí, i kdyby se ji nerozhodli Evropané politicky podmanit?

Přesně tak. Kolonizátoři tomu hodně „pomohli“ tím, že domorodce chytali a shromažďovali kvůli práci. Životní podmínky byly šílené, takže pak s oslabeným organismem podléhali rychleji. Dnes ale víme, že představa o cílené genocidě není správná. Ano, docházelo k válkám a popravám. Španělé ale neměli motivaci likvidovat indiány, protože je potřebovali na práci. Podobné to bylo v Severní Americe. Když Angličané pronikali do vnitrozemí, nacházeli pusté vesnice s mrtvolami všude okolo, protože je evropské nemoci předešly. Tehdy se radovali, že jim Bůh čistí cestu.

Ví se, kolik procent původních obyvatel epidemie zabily?

V Karibiku vymřelo i sto procent populace, protože to bylo místo prvního kontaktu. Na pobřeží Peru to bylo stejné, ale jinak se to pohybovalo okolo třiceti až čtyřiceti procent. Počítejme ale i s tím, že když část obyvatelstva zemře, má zbytek víc obživy a může naopak zplodit více dětí. Je tedy těžké to nějak spočítat. Evropané také dovezli do Ameriky domestikovaná zvířata, hlavně prasata. Do té doby žila většina indiánů v podstatě vegetariánsky. S výživnější stravou se tak mohlo dožívat dospělosti více dětí.

Mají se tedy Evropané stydět za svou koloniální minulost?

Sypání popelu na hlavu je nesmysl. Indiáni také bojovali jeden proti druhému. Aztékové nemilosrdně likvidovali předchozí dynastie a ničili po nich i všechny písemnosti. Až do devatenáctého století to byly v Africe místní rody, které lovily ve vnitrozemí otroky a prodávali je dál. Dějiny kolonizací nejsou černobílé a nemá smysl se do nekonečna omlouvat. Musíme si ale uvědomovat, že to, kde dnes euroamerický svět je, není pouze naše vlastní zásluha. Respektive je to zásluha našich předků, kteří kolonizovali a zotročovali. Platí to i pro střední Evropu. Není pravda, že jsme se na kolonizacích nepodíleli. Byli jsme součástí kolonizačního bloku. Já vždy říkám, že když byla válka, tkala babička Boženy Němcové deky pro vojáky. Když byl ale mír, tkaly se v Podorličí speciální látky s hodně pestrými vzory. Ty se pak přes Hamburg exportovaly do Afriky, kde se za ně nakupovali otroci. Stejně tak to bylo s jabloneckými korálky. Dělníkům to samozřejmě bylo jedno, odkud pochází platy, které jim umožňovaly uživit rodinu. Nemůžeme jim to mít za zlé. Ale chci tím říct, že i česká kotlina byla zapojena do zámořské expanze a atlantického obchodu. Díky tomu mohli vlastenci a obrozenci diskutovat o ušlechtilých myšlenkách nad relativně levnou kávou.

Doc. Mgr. Markéta Křížová, Ph.D. (*1974) je odbornice na Latinskou Ameriku se zaměřením na předkolumbovské civilizace a koloniální období. Vydala řadu knih o historických i současných národech latinské Ameriky. V současné době pracuje ve Středisku iberoamerických studií FF UK. Vystudovala historii a etnografii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze.

Jan Kříž

Zakladatel, organizátor a redaktor. Věnuje se především přírodním a společenským vědám.