Foto: Dominika Lewczyszynová/Avoado-online.cz

Šimpanzi jsou naši nejbližší příbuzní a jejich inteligence vědce opakovaně překvapuje. Komunity těchto tvorů mají své kultury, složité způsoby lovu, a vedou mezi sebou i kruté války. Stejně jako gorily nebo orangutani jsou ale ohroženým druhem, který nemusí přežít toto století. O jejich záchranu usilují chovatelé po celém světě, ukazuje se ale, že stačí málo a chov v zajetí šimpanze poznamená do konce života.

Chovatelka Mariana Hubíková se denně stará o šimpanze v brněnské zoologické zahradě. Nepovažuje je za obyčejná zvířata a sama o nich mluví jako o „pololidech“. Na starost má jednoho samce a dvě samice, kteří prožili celý svůj život v zajetí. Osudy šimpanzů Fábena, Giny a Maryšky jsou zajímavým příkladem odtržení myslících bytostí od jejich přirozeného prostředí. Fáben se neumí nebo nechce pářit, Maryška není schopná pečovat o potomstvo. I když je o ně v Brně dobře postaráno a plánuje se velký výběh za čtyřicet milionů korun, nelze nepřemýšlet o tom, jak civilizace zasáhla do života tohoto neobyčejného druhu. Rozhovoru se zúčastnila také kurátorka savců Dorota Gremlicová, která nám přiblížila kontext chovu.

Jak vypadá váš běžný den s šimpanzi?

Ráno je při podávání snídaně zkontroluji, jestli nejsou nemocní nebo nemají nějaká zranění. Opice krmíme dvakrát denně, šimpanze čtyřikrát. Při krmení na ně mluvím lidskou řečí, ale používám také i jejich zvuky jako mručení nebo houkání. To druhé teda jenom když jsem s nimi sama. Nepoužívám žádné speciální výrazy, ale normálně si s nimi povídám. A oni mi rozumí a chápou, co mají dělat. Například když jim jdu dát do vnitřních prostorů nějaké věci na hraní, tak ví, že mají jít ven.

Jaká je minulost brněnských šimpanzů?

Fáben je v Brně už od roku 1997. S ním se znám ze všech nejlépe a mám s ním nejbližší vztah, protože samice Gina a Maryška přišly v roce 2013. Původní skupina samic totiž v poměrně krátké době uhynula. Byly už poměrně staré a svou roli sehrála i nemoc. Plzeňská zoo nám tehdy dala Ginu a Maryšku proto, že máme nepářícího samce a tyhle samičky byly také vyřazené z chovu. Šlo o to, aby nebyl Fáben sám. S holkami se sice už po pár letech známe, ale není to jako u Fábena.

Šimpanzi-2
Foto: Dominika Lewczyszynová/Avokado-online.cz

Čím si vaši šimpanzi prošli, než dorazili sem?

Těch informací mnoho není. Většinou víme odkud pocházejí, kdy se narodili, nebo něco o rodičích. Poznatky o chování či zlozvycích si předáváme pouze ústně mezi chovateli. Fáben byl vyčleněný ze své skupiny velice brzy. Možná právě proto se neumí pářit. Jestli se pořádně nesocializoval, neměl, kde to pozorovat. Gina se narodila v maďarském cirkusu, než skončila v Plzni, kde vyrostla. Maryška vyrůstala také v plzeňské zoo, narodila se ale v Polsku. Tam ji už velice brzy, ve čtyřech letech, vzali z původní skupiny. Možná proto se neuměla nikdy starat o svá mláďata a dvě svou hrubostí zabila.

Kurátorka: Dříve se poddruh u jedinců neřešil, dnes už je ale nepřípustné, aby se křížili šimpanzi původem z opačných koutů Afriky. Fáben pravděpodobně není poddruhově čistý, a proto nebylo ani žádoucí, aby předával dál hybridní geny. Pokud jde o samice, tak v přírodě je normální, aby mladá samice odchovala svoje první mládě pod dozorem „babičky“. Od té se naučí, jak o mládě pečovat. Některé matky, dcery a jejich další potomci spolu zůstávají i celý život.

Jak poznáte, že jsou spokojení nebo naštvaní?

Mají širokou škálu mimiky, takže v obličeji to je vidět. Hodně toho říkají oči, jestli jsou veselé nebo smutné. Ale náladu dávají najevo i chováním. Někdy si přijde šimpanz pro jídlo a hned zase odejde. Pokud má dobrou náladu, tak dá signál, abych ho poškrábala na zádech. Se samičkami takový důvěrný vztah nemám, protože tu jsou jenom tři roky. Fáben na ně také žárlí a hlídá si je. Přijdou si proto pro pohlazení jenom tehdy, když je alfa samec mimo dosah. Většinou se ale chovají odtažitě.

Vidíte v jejich chování známky lidskosti?

Určitě. Jsou hodně inteligentní. Před lety jsme v krátkém období přišly o všechny samice. Dadyna s Peginou tady žily už od šedesátých let a zemřely ve věku okolo pětačtyřiceti let. Nymba přišla s Fábenem a bylo jí přes třicet roků, když zemřela. Příčiny smrti přesně neznáme. Bylo ale zajímavé vidět, jak vždy po smrti jedné z nich ostatní truchlí. Trvalo to sice vždy velmi krátce, jejich chování se ale na tu dobu úplně změnilo. Jak jsou šimpanzi hodně hluční a choleričtí, tak najednou byli tišší nebo nepřijímali potravu.

Foto: Dominika Lewczyszynová/Avokado-online.cz

Říkáte, že je Fáben dominantním členem tlupy. Bylo to tak i tehdy, když jako mnohem mladší samec přišel v roce 1997 do kolektivu starších dvou samic?

U šimpanzů je samec dominantní vždy. I mezi samicemi je hierarchie, ale rozhodující je vždy mužské pohlaví. Problém byl ten, že náš samec se nepáří, takže neměl sebevědomí. Původní samice byly emancipovanější, takže když na ně byl Fáben agresivnější, uměly se spojit a zaútočily na něj. Dokázaly to hodně tvrdě, až u něj vyvolaly panický strach. Nové samice takhle zaútočily jenom jednou nebo dvakrát. Myslím si, že to je tím, že šimpanzi mají různé osobnosti. Gina byla alfa samicí v Plzni a byla zvyklá na úplně jiného samce. A tím, že Fáben nemá takové sebevědomí, tak Gina nepotřebuje podnikat různé obranné útoky. A Maryška sama ho nesrovná.

Mluvme o Fábenově odporu k páření. Copak sex není poměrně instinktivní záležitost? V čem je problém?

Otázka je jak k tomu došlo. Před tím, než k nám Fáben s Nymbou přišli, byli v Bojnicích, Bratislavě i Německu. Ještě v Bratislavě mi ošetřovatelky tvrdily, že se pářil. V Bojnicích to už nikdo neříkal, a tady to nebyly ani náznaky. Pokud se někdy pářil, tak netuším, proč přestal. Třeba po příchodu do Brna o něj starší samice projevovaly zájem, ale on z toho měl hrůzu. Pokoušela jsem se s tím něco dělat, ale nic nepomohlo.

Kurátorka: V prostředí lidské péče se vyvíjí někdy hodně nestandartní chování. Ať už v pozitivním či negativním smyslu. Lidé často k velkým primátům cítí velký soucit, proto se dříve často zasahovalo do jejich reprodukce. Mláďata se hodně odebírala po narození. To u nich mnohdy vyvolalo nějaký problém, například fixaci na chovatele, které začali považovat za své partnery. Fáben odešel z původní skupiny brzy a později jich i více vystřídal. Nemusel se proto naučit všem dovednostem. Mohlo jít ale také o traumatizující zážitek, kterého si nikdo nevšiml.

Šimpanzi z brněnské zoo se v zajetí už narodili. Foto: Dominika Lewczyszynová/Avokadointerview.cz
Foto: Dominika Lewczyszynová/Avokado-online.cz

Co dělá brněnský šimpanz celý den? Netrpí třeba ponorkovou nemocí, když jsou pořád spolu?

Maryška je mladá a snaží se skupinu různě rozpohybovat. Hlavně teda s Fábenem, protože Gina už je taková decentní dáma, která se drží bokem. Snaží se ale do hry zatáhnout třeba i chovatelky. Někdy se třeba proběhneme podél klece. Hlavně se ale věnují jídlu a vzájemné činnosti. To je třeba péče o srst, nebo pozorují okolí. Snažíme se je co nejvíce zaměstnávat, ale je otázka, do jaké míry je to uspokojuje. Podle mě jsou ale určitě spokojení, protože přírodu nepoznali, a proto si na tento způsob života zvykli. Pokud jde o ponorkovou nemoc, ničeho takového jsem si nevšimla. Maximálně se čas od času vzdálí, i když je pravda, že nemají moc kam. V tom jim ale pomůže velký výběh, který pro ně plánujeme. Někdy jim ale vadí velká návštěvnost venku, tak se stáhnou dovnitř.

Ve světě jsou známé dost brutální útoky šimpanzů na lidi nebo mezi sebou. Dokázali by to i tito šimpanzi?

Agresivita u nich je, hlavně u samce. Je to ale na přirozené úrovni pro šimpanze. Nikdy jsme neřešili závažné zranění. Důležité je nic jim nenutit. Když má samec dobrou náladu, nabídnu mu kontakt. Když ale odmítne, nedá se nic dělat. Je důležité si udržovat odstup a cítit k nim respekt. Mají totiž obrovskou sílu. Jednou mě Fáben chytil za ruku, aby mi tím dal najevo svou dominanci. Bere mě totiž zřejmě jako jednu ze svých partnerek.

Vědci objevují u volně žijících šimpanzů neuvěřitelně sofistikované chování. Nedegraduje chov v zajetí jejich intelektuální možnosti?

To si spíš říkáme my, protože víme o tlupách v přírodě. Naši šimpanzi ale nepoznali nikdy život mimo zajetí, takže jsou přizpůsobeni na něco jiného. Co je hlavní problém u všech lidoopů, tak to je samota.

Kurátorka: V dnešní době nejde jen o chov samotný. Smyslem moderních zoologických zahrad by mělo být vytvoření takzvaných záchovných populací. To je taková populace, která má dostatek členů a je geneticky variabilní. Tito jedinci pak teoreticky mohou být ze zajetí umísťováni zpět do přírody. Ať už kvůli podpoře počtů volně žijících tlup, nebo i v případě úplného vyhynutí druhu. Pokud jde o negativní následky přesunu mezi různými zoo, v přírodě to není jiné. K migraci jedinců mezi tlupami nebo k rozpadu tlup ve volné přírodě běžně dochází. Forma přesunů je jiná, ale podstata zůstává stejná. A samozřejmě se i v přírodě může stát, že skupina nového jedince nepřijme, odežene ho, nebo i usmrtí.

Mariana Hubíková (*1964) vystudovala technický obor, ale vždy jí to táhlo ke zvířatům. Když se proto v brněnské zoologické zahradě uvolnilo místo, neváhala. Dodělala si školu pro ošetřovatele exotické zvěře a zhruba po roce se její práce ustálila v úseku pro primáty. Zde pracuje už více než dvě desetiletí. V současné době se kromě šimpanzů stará mimo jiné o paviány či lemury.