Kjógen je žánr, kde musí každý herec umět všechny role, říká Igor Dostálek
Divadelní soubor Kjógen dává možnost divákům nahlédnout do japonské kultury skrze její tradiční divadlní tvorbu. Název souboru je inspirovaný stejnojmeným komediálním žánrem kjógen, který je v mnoha ohledech specifický a obnáší řadu odlišných prvků oproti jiným divadelním hrám.
Zatímco moderní divadlo se snaží diváka vtáhnout co nejvíce do děje, kjogen je jiný. Je to starý typ japonské komediální mezihry, která naopak zdůrazňuje, že se jedná o hru. Herci z divadla Kjogen pravidelně trénují pohyby a řeč tak, aby se přiblížili co nejvíce japonskému originálu, což obnáší náročné přípravy.
Je kromě vás v České republice ještě nějaký divadelní soubor, zaměřující se na kjógen?
Ono je to mnohem jednodušší. Na světě jsme jediní. Nemáme informace, že by se ještě jiný soubor takto dlouho a jinde zabýval kjógenem. Dělají workshopy, nejčastěji v Paříži, ale i jinde po světě, tam se to snaží rozšiřovat i profesionální herci. Někdy si nastudují nějakou frašku jako takovou. Ale že by vznikl soubor, který by měl v repertoáru kjógen a zabýval by se tím tak intenzivně jako my asi neexistuje.
Jste tedy známí i v zahraničí?
Jedna skupina našeho publika jsou lidé, kteří mají rádi Japonsko. Přitom jedna větev jsou lidé, kteří mají rádi bojové sporty a druhá jsou fanoušci anime, cosplayů a podobně. Takže když hrajeme na Animefestu v rotundě brněnského výstaviště, tak se přibližně čtyři sta míst zaplní. Je to takové nevyvážené. Žánrově jsme ale tak trochu nezařaditelní, takže odborná sféra si s námi úplně neví rady. V Japonsku o nás už ale vědí, tam jsme dostali i cenu, která je tam velmi prestižní. Díky ní si nás všimla i česká média. Těžko říct, jestli jsme vyloženě známí, ale v tom našem okruhu fanoušků, kteří chodí do divadla, určitě ano.
Jezdí i herci z Japonska hrát k nám?
Na světě existuje 127 profesionálních herců kjógenu. A to je elita. Ale je malá pravděpodobnost, že by si někdo z nich přijel zahrát k nám. Oni hrají tak 360 představení ročně, mají tak pět dní volna. A to ještě hrají ráno v Tokiu a večer v Kjótu, což je časově tak rozdíl jako mezi Prahou a Brnem. Dvě a půl hodiny shinkansenem (pozn. Japonský vysokorychlostní vlak). Tak si říkám, kdo by s námi hrál? Japonci, kterým nezaplatíme ani cestu? Jednou za dva roky tady někdo přijede, ale to je složitě grantově pokryto a oni na tom tratí. Dělají to jen z lásky.
Jelikož je Kjógen spjatý s japonskou kulturou, není překážkou, když jej hraje Čech?
Celkově je to zvláštní, protože my máme jinak položené těžiště a stavěná těla. Pohyby jsou jiné. Podobně jako když se učíte bojové sporty, musíte se učit snížené těžiště. A pokud někoho neodradí to, že jsou v těch kostýmech modrooká blonďatá stvoření, tak už to může přijmout. Japonec může být přidanou hodnotou, ale na tom to nestojí. Celkově je podivné, že něco z tak daleké kultury funguje i u nás. Prakticky čtvrtina diváků, které vždy máme, je na představení poprvé. Devadesát devět procent Čechů často ani neví, jaký je původ a najdou si to až po představení. Není to tedy žádná překážka.
V rozhovoru pro Českou televizi říkal Motohiko Shigejama, že hry převádíte z japonského originálu. Jak probíhá celý proces přípravy jednoho představení?
Členem skupiny, co udržuje v chodu ten soubor je japanista Ondřej Hýbl, který v japonsku deset let žil a studoval na univerzitě. Kromě studia se ale i aktivně účastnil nácviku a zkoušek amatérských představení kjogenu u rodiny Shigyama. Měl tak přímý přístup ke scénářům a on sám dnes umí všechny role asi ve čtyřiceti titulech. A my jich zatím máme jenom třináct. On to vlastně má nastudováno a my se snažíme každý rok přinést nový titul. Je obvykle na Ondřejovi, který titul se rozhodne nám přinést. Často si ani japonci neumí představit, že by některé hry mohly fungovat v našem podání.
Podle čeho se vybírají scénáře, které zahrajete?
U nás se herci nemusí učit nějaký plán roku. Tím, že přebíráme již hotové scénáře, tak to necháváme hodně na Ondřejovi, se kterým vše konzultujeme a dáváme na jeho intuici. On to umí jednak jazykově a taky herecky. Tady je potřeba zmínit, že v kjógenu umí všichni všechny role. To je standard, aby byli herci zastupitelní. A on má nastudovaných čtyřicet scénářů asi třikrát.
Ve vašich představeních nelze přehlédnout, že některá slova nepřekládáte a necháváte v originále. Proč?
Je zajímavé kombinovat česká a japonská slova, přestože nám to kdysi někdo vyčítal. Třeba japonské „aita aita aita“, používáme jako roztomilý. Nebo v češtině „ahá!“ je „sásá!“. A melodie těchto slov jsou tak spjaté s pohyby postav, že to necháváme nepřeložené. Divák to totiž překládat nepotřebuje. A kolikrát když potom jede člověk večer tramvají tak ještě říká „ajta ajta ajta“. Přináší to vůni toho původního kjógenu, aniž by tam ponechalo jakékoli informační překážky.
Je celkově obtížné převést scénář po stránce jazyka?
Nejdůležitější jsou honorativa. To znázorňuje, s jakou uctivostí se k lidem mluví. My saháme více po té archaičtější mluvě. Když mluví sluha se sluhou, volíme lidovější řeč. V angličtině ještě takové věci jsou, ale třeba v češtině věci typu „ruku líbám“ nebo „služebníček“, už vymizely. Většina moderních představení se snaží vytvořit iluzi reality. Diváci mají posledních několik let rádi, když zapomenou, že jsou v divadle. Kjógen je ale něco jiného. Přijde herec, ten řekne teď se stane to a to. Nevytváří iluzi reality. Občas jsou v tom překladu třeba i věci, které nesdělíme, protože je to odkaz na něco historického, co by tady lidé neznali, tak to musíme něčím nahradit.
Zároveň je styl řeči ve vašich představeních pomalejší.
Trvalo mnoho let, než jsme přešli na správnou formu mluvy. Školy jazyka uvnitř japonských rodin fungují každá trochu jinak. Každý japonský rod bude mít tedy trochu jinou výslovnost. Někteří trvají na zachovávání tradičního stylu jazyka, jiní jsou naopak lidovější. A teď co s tím vším? Tím, že jsme měli zkušenost s pouličním divadlem a podobnými žánry, kde se různě deformuje jazyk, tak jsme se to snažili využít. Různě přerušujeme věty uprostřed a inspirujeme se podivností japonské fonetiky. V podstatě se ale i snažíme, aby v tom diváci rozpoznali tu českou intonaci. Je to taková věc, která není ještě úplně hotová, ale pomalu se posouvá. Když se herci učí, tak se učí zvuk. Musí mít pevný tón a teprve poté jdou na jeviště. Pohyb ovlivňuje zvuk a opačně. To je koneckonců kouzlo každé grotesky. Co diváka taky znervózňuje jsou také dlouhé expozice. Dnešní doba je rychlá, ale my máme v kjogenech expozici pomalou, člověk často zopakuje nějakou větu, druhý se zeptá, první to zopakuje potřetí. Nejdříve se to natahuje a pak začnou přicházet ty pointy.
Učí vás přímo Japonci?
Japonci nás učí určité zásady, kterými se řídíme a ceníme si jich. Někdy když se vypracujeme na určitou úroveň, tak nám svěří i rady, které se říkají jen profesionálům. V tu chvíli samozřejmě máme uši nastražené. Ale když nám říkají, že něco v našem podání zahrát nepůjde, to se často mohou i mýlit.
Už někdy o vašem představení takto pochybovali?
Třeba jeden takový docela hloupý kjógen nazvaný mandarinky (viz. videozáznam pod článkem). Je to v podstatě o ničem. My jsme to hráli nedávno v Praze na oslavě Nikonu. To mělo obrovský úspěch. Myslím, že Japonci ocenili, jak máme rádi absurdity, vykrucování se a podobné věci. U této hry nám japonci říkali: „Ne ne, to nebude fungovat, to ani u nás moc nefunguje, lidi se na to u nás moc nesmějí“. Tady nám to chvilku trvalo, ale když jsme se do toho vžili, tak se u toho lidi smáli.
V kjoegenech nevidíme rekvizity, znamená to, že v kjógenu nikdy nejsou žádné potřeba?
Ano, ideální je prázdné jeviště. Hrajeme bez rekvizit.
Musíte tedy umět pantomimu?
Lidé si pod tím, když nepoužívá člověk rekvizity, představují hned pantomimu. Ale ta pantomima je takový vyhraněný a už docela odumřelý žánr. Je ale pěkná a mě to baví. Je těžká na nacvičení asi podobně jako kjógen. Akorát to má za sebou takovou dekandentní minulost. U nás mnoho věcí třeba zastane i vějíř. Například hůlky při jídle, nebo křoví, za kterým se někdo schovává. Případně se rozvinutý vějíř stane konvičkou na saké. Herec drží vějíř vždy tak, aby to evokovalo nějaký předmět. Není to tedy, že by tam nebylo nic, ale v základu by si měl herec vystačit bez rekvizit. Už jen to, jak je představení pomalé a jsou tam pouze náznaky předmětů, by mělo povzbuzovat fantazii. Zvete tím diváka na jeviště. Ne fyzicky, ale musí si dotvořit obraz v jeho hlavě. Podílí se tím na představení.
V rozhovoru s Motohikou Shigejamou se také říká, že v kjogenu nikdo nikdy neumírá. Existuje v kjógenu třeba černý humor?
My jsme se kdysi pokusili o jeden původní český kjógen, kde byl černohumorný scénář. Nejkratší kjógen od Huberta Krejčího, který se jmenuje odchod hmyzu. Zní takto: „První dějství, otevře se země, deset milionů Čechů se propadne, země se zavře“. Konec prvního dějství. Druhé dějství. „Peklo, deset milionu Čechů se diví“. Konec druhého dějství a konec hry. Podobný příklad je Tom & Jerry. Když Toma rozkouše pes na chloupky, spadnou mu tam jenom oči a ta hromádka chlupů s očima se odplazí, tak víte, že za chvilku se vrátí celej a nebojíte se o něj. Když v kjogenu musí někdo někoho potrestat tak je to přehnané natolik, aby člověk věděl, že to není reálné.
Hrají se kjógeny i v jiných než tradičních japonských kostýmech?
Ano, ty kostýmy tam jsou spíše protože se hraje podle tradičních předloh. U kjogenu se ani nehraje na to, jak to dopadne, to stejně lidi vědí. Ale lidi chtějí vědět, jak to vypadá a vzniká. A to je na tom to kouzelné. Jiné kostýmy jsou třeba u nových kjógenů jako klony mistra Isigawy. To je podle baseballu, který je v japonsku poměrně oblíbený. Hra je o tom, že si tým naklonuje jednoho hráče, aby si zlepšili score do další sezóny. Takže přijde vědec za jedním stárnoucím hráčem, vytrhne mu vlas a získá jeho DNA. A ten vědec má doktorský plášť, dlouhé kalhoty, tak vás hned napadne Einstein. Potom ho naklonují a v těch scénách zapojí třeba i projekci. Klony jsou potom řešené tak, že tam je několik herců ve stejném kostýmu, jen přes obličej mají takové zahalení, aby herci měli stejný obličej. A zápletka je samozřejmě taková, že všichni jsou stejní, rozhádají se a tým se rozpadne. Nebo tam přiletí UFO a sedne si tam někdo s anténkama. Tyto kjógeny ale obvykle vydrží jen několik sezón, základ jsou ty staré scénáře.
Kjogen je původně komediální mezihra divadla Nó. Co tyto žánry spojuje?
Kromě společného jeviště, je nutné vědět, že tam máme lidi ze dvou stran, někdy i tří nebo čtyř. Pak je zajímavé sledovat už jen ten jejich pomalý příchod. Tam kde před chvílí probíhalo vážné drama, tak na stejném jevišti bývá humorný kjógen. Zpravidla je to historicky chrám nebo svatyně. A na území toho komplexu svatyně je jeviště, kde probíhají různé tance a tam se pořádá i divadlo Nó. Když to řeknu hodně zjednodušeně, tak to jsou taková budhistická představení, která říkají, že se sem ta duše tak nějak zbytečně zaparkuje a že ji tu drží nějaká nenávist. V divadle Nó je většinou nějaký poutník, který někoho potká a místní obyvatelé zjistí, že poutníci chtějí přenocovat. Řeknou mu „dávej pozor, nepřespávej tu, tady se stala taková věc“. Postava odejde, oni tam zůstanou a ta postava se tam většinou v noci vrátí. Obvykle nějaký budhistický mnich nebo šintuistický kněz se pomodlí. Probíhá nějaký tanec a nad ránem je osvobozena ta bytost. Ten kjógen má za účel uprostřed tohoto vážného dramatu diváky probrat a pobavit. Ty pohyby v kjógenu mají jistou posvátnost a jsou podobné jako v divadle Nó, ale je tam ten humor. Dělají si tam legraci z autorit a podobně.
doc. Mgr. Igor Dostálek v divadle začínal dramatickém klubu v Třebíči, poté vystudoval brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění, kdy dnes vyučuje. Spolupracoval také na projektu Rádio Proglas, kde figuroval jako moderátor, interpret a režisér. Jako choreograf spolupracoval například s J. A. Pitínským. Kromě členství souboru Divadla Kjógen je taky členem Rapsodického divadla a Musica Poetica.
