Foto: Archiv Ctibora Ostrého

Není zrovna obvyklé, aby fotografie lidí převlečených za fantastické postavy zaujaly nějaké muzeum natolik, že jim věnuje celou výstavu. Vystudovanému historikovi a milovníku akčních rolových her (neboli larpů) Ctiborovi Ostrému se to podařilo. Skřeti z jeho projektu Jeden kmen táboří v Městském muzeu na Špilberku už půl roku. Návštěvníkům Ostrý nepřipravil jen fotografie, ale i hmotné předměty, hudbu a mytologii smyšleného světa. Světa, který klade největší důraz na to, aby se lidem zvenčí zdál skutečný.

K larpům se Ctibor Ostrý dostal přes časopis Pevnost již před patnácti lety. Fantasy příběhy a knížky jej chytly natolik, že příběhy o hrdinech chtěl prožítsám. Doslova ve skřetí kůžise s podobnými nadšenci účastnil bitev, příběhových her i mnohadenních táboření. Mezi hráči si našel přátele a společně založili skupinu představující kmen skřetů zvaný Snaga. Po čase jej napadlo, že by výjevy z jejich světa vypadalypoutavě na realisticky zachycených fotografiích. A zrodil se ambiciózní plán. „Z počátku jsem si neuměl představit, jak mnoho věcí bude třeba udělat. Víc než jakékoli obtíže mě ovšemštvala nedůvěra lidí. Stále jsem si říkal, že to nějak zvládneme, ale oni nám nevěřili. O to víc jsem chtěl výstavu dokončit,“ přibližuje Ostrý, co cítil během pěti let, během nichž na projektu pracoval.

Foto: Archiv Ctibora Ostrého

Jeden kmen zhlédlo víc než pět tisíc návštěvníků, což jej v Brně řadí k úspěšným výstavám. Jak těžké bylo ho zorganizovat?

Pustil jsem se do toho ve chvíli, kdy jsem v muzeu na Špilberku již nějaký čas pracoval a zjistil, jak to s výstavami chodí. Začátek byl obtížný, protože když řeknete, že chcete udělat výstavu o skřetech, nikdo si z toho na zadek nesedne. Spíš si zaťuká na čelo. Musel jsem tak odpovědné lidi přesvědčit. Ukázal jsem jim naši práci, propagovalkmenv médiích a snažil se dostat do podvědomí lidí. Jedním z největších argumentů pro muzeum však byla úspěšná kampaň na Startovači. Jakmile se mi tohle podařilo spojit, vedení souhlasilo. Do projektu jsem vložil také své peníze, protože si myslím, že pokud člověk něco chce, je třeba do toho investovat.

Jak Vás celý projekt ovlivnil?

Jeden kmen mi dal spoustu starostí, ale zároveň jsem se naučil mnoho nových věcí. Hlavně co se týče organizační práce, scénografie, financování či dramaturgie. Tedy zejména činnosti v pozadí. Od obyčejného hraní jsem se tedy trochu vzdálil, protože bylo třeba zařídit ohromné množství věcí včetně třeba legislativy. Do dalšího podobně velkého projektu bych momentálně nešel.  Když vidím, kolik je tam starostí a problémů, jsem už opatrnější. Člověk je vždycky odvážný, když neví přesně, do čeho jde. Když plně vnímá i úskalí, může být motivace nižší.

Jeden kmen je primární fotografická výstava. Jak vznikla myšlenka začít příběhovou hru fotit?

Již před lety jsme si v naší skupině řekli, že pojmeme skřety realističtěji. Opatřovali jsme si lepší vybavení, chodili na pochody, tábořili v lese. Zkrátka jsme to brali více vážně. Samotný impulz pro focení vzešel ode mě. V té době jsem psal magisterskou práci a potřeboval nějaký únik od učení. Narazil jsem na dílo fotografa a etnografa Jimmiho Nelsona, který se věnuje zanikajícím kmenům a kulturám. To mě zcela nadchlo a rozhodl jsem se, že to zkusím propojit s mým koníčkem. Zachytit skřetí kmen jako uvěřitelnou, reálnou komunitu s příběhem.

Foto: Archiv Ctibora Ostrého

Hraní na skřety tak postupně nahradilo focení?

To určitě ne. Příběh a ten samotný pocit z děje hry je nejdůležitější, jelikož dává kmeni smysl a přibližuje ho ostatním. Snímky slouží k jeho vyprávění. Naším záměrem bylo, aby z fotek příběh přímo dýchal. Rozhodně ta herní, příběhová rovina nikam nezmizela,ani nemohla. Protože se u nás samotné hraní skřetů vyvinulo v jakýsi životní styl.

Postavit výstavu na vašich fotkách byl ambiciózní plán. Všichni v kmeni s tím souhlasili?

Když jsem svůj plán přátelům nadhodil, málokdo věřil, že se povede ve verzi, kterou vidíme dnes. Ale podařilo se mi je dostat na první focení a pak už to jelo. Samozřejmě, každý je jiný a tak vedle nadšení vznikly i nějaké spory. Jisté momenty byly velmi stresující, vypjaté situace nastávaly zejména v souvislosti s kampaní na Startovači. Ale řekl bych, že nikdo nelituje. Ostatně, navzájem se v kmeni velmi dobře známe. Jezdili jsme třeba na dovolené, na výlety čili ten čas jsme trávili spolu. Focení tak jako obtíž nikomu nepřipadalo.

Co všechno za fotografiemi stojí?

Nejdřív ze všeho jsme si museli vybrat a domluvit místo. Většinu snímků jsme nafotili tady na Moravě. Pak jsme vytvořili scénář a v případě potřeby dodělali nějaké vybavení, co nám třeba chybělo do klíčové scény. Odjeli jsme na místo a tam několik dní tábořili.Ještě předtím bylo třeba prostor uklidit, abychom nežili v cizích odpadcích a nezkazili si fotku nějakou zahozenou plechovkou. Pohybovali se v kostýmech a vařili si ve skřetích hrncích.Zkrátka přizpůsobili se postavám. Samotné focení si už řídil náš člen a fotograf Cyril Gaja. Některé fotky jsou vyloženě strojené, portrétové, ale tam jsme nepodávali tak dobré výsledky.Nakonec jsme tedy hráli larpovou hru a on zachycoval momentky.Tyto fotografie jsou autentičtější, ale zase se žádná scéna nedala přesně zopakovat a nafotit znovu.Snímky rozhodně nejsou záležitostí jednoho víkendu. Tím, že jsme se vždy věnovali jednomu tematickému celku, focení zabralo několik let.

Foto: Archiv Ctibora Ostrého

Vaše kampaň na Startovači zaujala. Vybrali jste výrazně víc, než jste požadovali. Jak to změnilo atmosféru a budoucnost projektu?

Postupně jsme se připravovali na to, že bychom mohli obdržet víc peněz, než jsme si vytyčily. Proto jsme kampaň odkrývali postupně. Výtěžek nám dál tvůrčí klid, protože už jsme náklady neplatili ze svého. Na druhou stranu přibily i nové povinnosti a já začal mít velké oči. Kampaň totiž dodnes stále neskončila, jelikož jsme lidem nesplatili všechny slíbené odměny. Nebyl čas je dokončit, ale nyní jsme na našem posledním koncertě pokřtili CD se skřetí hudbou, což byl jeden z našich závazků.

Nahráli jste CD, uspořádali také zahajovací festival a trojici koncertů. Zdá se, že Jeden kmen je víc než fotografie v muzeu.

Nejdříve jsem chtěl vytvořit nějakou ambientní hudbu, která by doprovodila fotografie, abychom zatraktivnili výstavu. Do toho mě napadlo, že bychom uspořádali koncert metalové kapely, z nějž by šel výtěžek na výstavu. Metal má totiž k fantasy poměrně blízko a někteří interpreti jej mají rádi. Na závěr koncertu jsme se s kamarády intuitivně rozhodli, že tam vystoupili taky. Složili jsme jakousi kmenovou píseň a show se povedla. Tak jsme se v tom rozhodli pokračovat a připravili celý celé příběhové CD s písněmi. Na motivy Jednoho kmene tak rázem vznikla kapela.

Byl to jen jednorázový hudební záblesk?

Kapela pojede dál, trochu přerostla původní plány a nás to vystupování chytlo. Křestem desky navíc odpadla spousta administrativní práce, která ležela hlavně na mě. Na druhou stranu myslím, že každý dobrý příběh má mít konec, proto už koncerty a akce výlučně okolo výstavy pořádat nebudeme. Taky se teď konečně můžu soustředit na poslední věc – dopíšu knihu o skřetím kmeni, kterou jsme stejně jako cédéčko nabídli na Startovači. Co bude dál, netuším, žádný plán zatím není.

Foto: Archiv Ctibora Ostrého

Proč jste si z bezpočtu ras fantasy universa vybrali právě skřety?

Líbí se mi na nich ta legrace, co se pojí s unikátním vizuálem. I když je to propracované, stále to děláme s velkou nadsázkou. Jako skřet je třeba mít smysl pro humor. A hlavně se skřetí kostýmy i výbava dá skvěle kombinovat s mýmidalšími zájmy, s archeologií a studiempůvodníchkultur. Když děláte livinghistory, musíte dodržovat určité zákonitosti, což u fantasy není třeba.My přesto pracujeme sosvědčenými materiály, které reálně fungovaly, a někdo je užíval, protože trváme na uvěřitelnosti. Ale zároveň můžeme nechat projevit naši kreativitu.

V jednom z článků jste uvedl, že důvodem, proč si sami vyrábíte kostýmy je, že pak nemáte strach, z propálení skvělé nové bundy od ohně.

Tuhle myšlenku pokládám za klíčovou. Dnes je na trhu spousta kvalitních materiálů, ale dají se rychle zničit či poškodit. Pak jsou látky, ve kterých se cítíte víc přirozeně. Můžete se válet po zemi, roztrhnout si oděv a nic se neděje. Je to jednoduché, funkční, často přírodní. Osobně cítím, že v  takovém kostýmu splynu lépe s okolím. Drahé oblečení může člověka omezovat v pohybu.Nebude dělat všechno, a když se mu oděv poškodí, bude smutný. Nám naše kostýmy umožnili dělat ty všechny činnosti naplno.

Výroba kvalitního kostýmu je jistě časově náročná činnost

Touha mít pěkný kostým, vyrovnat se ostatním a zapadnout mezi ně je silnější než odpor k  práci. Všichni kluci v Jednom kmeni umí například šít. Máme tu lidi, co se na něco specializují a někteří se pak dané práci začnou dokonce věnovat na plný úvazek, protože je to baví a chtějí tvořit. Což je velký rozdíl oproti některým učňům, které řemeslo nebaví, ale musí se mu věnovat, jelikož nic jiného neumí. U nás to vychází z lásky k příběhům, z touhy přenést je do reality. Drtivá většina věcí na výstavě, jako masky či zbraně, je naše práce.

Co na to vaši zálibu říkali doma?

Rodiče to brali jako normální koníček. Když jsem byl menší,nesměl jsem na zábavu déle než do půlnoci, ale na třídenní bitvu jsem jet mohl.Rodinamědodnes podporuje a nyníje i hrdá na výsledek. Oba rodiče pomáhali.Máma se mnou šila kostýmy, táta koval zbroj. Nakonec ho to chytlo natolik, že postavil vlastní kovárnu. Pár let jsme se tomu věnovali dost intenzivně, ale pak přišla jiná práce a dílnu odstavili.Navíc dnes je v ČR tolik výrobců, že se dá koupit spousta věcí ve skvělé kvalitě.

Foto: Archiv Ctibora Ostrého

Kolik lidí je součástí Jednoho kmene?

Řekl bych asi tak třicet. Nemáme členství v pravém slova smyslu, nejsme žádný spolek. Jsme jen přátelé, co se schází.Na větší akce samozřejmě spolupracujeme s více lidmi. Na festival třeba přijela celá komunita. S přípravami nám pomáhalo asi osmdesát lidí.

Jak se vyvíjí larp komunita v Česku?

Zmenšuje se. Když jsem nastoupil, do určité doby nás přibývalo, ale postupně jsme začali zjišťovat, že věkový průměr je stále vyšší a vyšší. Nikdo nový nepřicházel a někteří z nás s hraním už končili.Dění je dnes navíc roztříštěné, protože existuje víc typů a žánrů bitev i příběhů, které jsou propracovanější než dříve. Což je dle mého dobře, protože si člověk může zkusit zahrát více věcí. Osobně si myslím, že zájemců ubývá, jelikož dnešní počítačové hry jsou mnohem propracovanější než dříve. Mohou mladým zkrátka nabídnout lepší zážitek bez nutnosti někam cestovat či vkládat čas a úsilí do výroby.

Ctibor Ostrý (*1988) se v oblasti LARPu pohybuje jako hráč nebo pomocný organizátor od roku 2003. Vystudoval historii a archeologii na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity a momentálně pracuje v Muzeu města Brna jako kurátor pro starší dějiny.