Měsíc má pořád co nabídnout, musíme přehodnocovat i teorie jeho vzniku, říká Pavel Gabzdyl

Astronom a fotograf Pavel Gabzdyl je uznávaný odborník na náš jediný přirozený satelit, Měsíc. I když strávil mnoho času jeho pozorováním a studiem, nové poznatky ho stále překvapují. V současné době se ale věnuje hlavně novému audiovizuálnímu pořadu, který připravuje pro brněnské planetárium.

Focení noční oblohy patří zřejmě k nejnáročnějším odvětvím fotografování jako takového. I když by se někomu mohlo zdát, že na hvězdách není co fotit, opak je pravdou. Astrofotograf musí také obvykle hodně cestovat, aby našel oblohu s co nejlepšími pozorovacími podmínkami. Na území České republiky to mohou být oblasti temné oblohy, ve světě například jihoamerická Chile.

Fotografujete pořád noční oblohu? V poslední době přispíváte hlavně na stránku Neuvěřitelné Brno.

Už nemám tolik času. Fotím obvykle jen výjimečné úkazy. Například, když je krásný úplněk nebo takzvaná noční svítící oblaka (pozn. zvláštní druh velmi vysoké oblačnosti). Také mi trochu chybí motivace, protože jsem měl možnost fotit na místech s mnohem temnější oblohou. Jakmile člověk okusí krásnou oblohu třeba na Kanárských ostrovech, nebo i v Beskydech, tak se mu v Brně už tolik vesmírné objekty fotit nechce. Rozdíl je totiž naprosto markantní.

Kam se tedy vyplatí vycestovat za opravdu temnou oblohou?

V České republice jsou to takzvané oblasti temné oblohy, které jsou u nás zatím tři. Je to v Jizerských horách, na Šumavě a v Beskydech. Tam je i dobré zázemí, takže člověk snadno najde dobré ubytování. Pak bych doporučil Alpy nebo Kanárské ostrovy, ty jsou ještě relativně dostupné. Ze vzdálenějších míst lze jmenovat Chile nebo namibijskou poušť.

Většinou se mluví právě o jihoamerické Chile jako nejtemnějším místě na Zemi. Ale někde uprostřed Pacifiku to musí být ještě lepší ne?

Je to tak. Možná znáte úspěšného astrofotografa Petra Horálka, který hodnotí kvalitu noční oblohy na škále od jedné do desíti. A nejlépe hodnotí právě Cookovy ostrovy v Tichém oceánu. Z nich má navíc vybraný jeden konkrétní neobydlený ostrov, kam ani nejezdí turisté. Tam podle jeho slov zažil tu jedinou desítku na světě, kde je nejtemnější obloha.

Musí to být neskutečný zážitek.

S Petrem Horálkem jsem byl poté na ostrově La Palma, kde jsme navštívili místní observatoř. Bylo to už poté, co se Petr vrátil z Cookových ostrovů. Pro mě to byla nejtemnější obloha, kterou jsem viděl. Byly to naprosto úžasné astronomické podmínky. Ale Petr jen tak pokýval hlavou a řekl s ohledem na jeho škálu: „Taková slabá sedmička.“ Na těch Cookových ostrovech to proto musí být ještě mnohem lepší. A je škoda, že se o tu krásu lidé kvůli světelnému znečištění dobrovolně připravili.

Foto: Tomáš Hrivňák/Avokadointerview.cz

Řekl jste, že světelné znečištění demotivuje astrofotografa, protože nemůže pořizovat tak kvalitní snímky. Není ale více demotivující existence kosmických teleskopů jako je Hubble? Člověk z povrchu Země přece nemůže vyfotit takové detaily.

Určitě to nedemotivuje. Na snímku z Hubblova dalekohledu totiž nikdy nebudete mít pozemské objekty. Fotky z Hubbleova teleskopu jsou krásné, ale už tam chybí pozemský prvek. Většina astronomů je smířená s tím, že nikdy nevyfotí vesmírné objekty lépe než tento přístroj. Ono je to podobné jako u Měsíce. O ten jsem se začal zajímat ještě v době, kdy neexistovalo tolik detailních snímků. Každá dobrá fotka Měsíce tehdy vyvolala zájem. Od roku 2009 je ale na jeho oběžné dráze sonda Lunar Reconnaissance Orbiter, která mapuje měsíční povrch s rozlišením do půl metru! Nelze to proto poměřovat. Když si to člověk vyfotí sám, má to svou přidanou hodnotu.

A kolik toho lze pořád na obloze fotit? Sice těch objektů je hodně, ale pořád ne nekonečno.

Astrofotografie můžeme rozdělit do dvou hlavních skupin. Fotky vzdáleného vesmíru zachycují mlhoviny, galaxie, hvězdokupy a podobně. Tam jde jen o to, zvolit správnou techniku. Od stovky fotografů jsou ty fotografie ale prakticky stejné. A potom je skupina různých úkazů na obloze. Východy a západy, zatmění Slunce nebo Měsíce, polární záře a další. To jsou úkazy, které jsou pokaždé jiné. Astrofotografové se také snaží vyfotit vesmírné objekty třeba i s krajinou, aby tam bylo i spojení s běžným životem.

Jaký je váš nejoblíbenější vesmírný úkaz?

Zcela určitě úplné zatmění Slunce. Měl jsem možnost už sledovat všechny větší úkazy na obloze. Byl to přechod Merkuru nebo Venuše přes Slunce, zatmění Měsíce, jasná kometa nebo bolidy. Zatmění Slunce ale zamává úplně s každým. Změní to lidské vnímání světa okolo sebe. Najednou vidíte, že i ve dne může být tma, tedy že se příroda začne chovat úplně jinak, než je člověk zvyklý.

Na tom se většina astronomů shoduje. Je také zajímavé, že je tento úkaz neobyčejný i na poměry celé Sluneční soustavy.

Je to tak. A vzácný je také i v čase. Kdybychom šli zpět do dávné minulosti, tak obíhal Měsíc mnohem blíže k Zemi. Zakryl tedy sluneční kotouč úplně celý, včetně protuberancí (pozn. výtrysků plazmy z povrchu Slunce) a částečně i korónu (pozn. vnější část atmosféry Slunce). A za několik miliard let se vzdálí zase o něco dál, takže budou probíhat už jenom prstencová zatmění. Můžeme být tedy rádi, že jsme ve správný čas na správném místě, takže tento úkaz můžeme pozorovat.

Co všechno musí mít zájemce o fotografování noční oblohy?

Rozhodně stativ, to je základ. Hned po foťáku je to nejdůležitější předmět. Při drtivé většině odvětví astrofotografie budete potřebovat delší expozici, a tedy i stabilní stativ. Další potřebou je čistá obloha. To ale není úplně vždy podmínkou, protože když fotíte Měsíc nebo Slunce, můžete relativně uspět i ve městě. A dokonce je to i naopak, protože město mnohdy skýtá pro východy nebo západy Slunce či Měsíce dramatičtější pozadí než třeba v otevřené přírodě.

A jaký fotoaparát je potřeba?

Nesmí se na něm šetřit. Musí mít opravdu velké rozlišení a možnost použití vysokého ISO. Potřeba jsou také objektivy, které jsou hodně světelné a mají velmi dobrou kresbu. Vyžaduje to proto hodně velkou finanční investici. Když fotograf pořizuje snímky ulice nebo portrétů, tak to není tolik o kvalitě fotoaparátu. U astrofotografie to je ale opravdu velmi důležité.

Kolik času zabere samotná postprodukce, práce v různých programech a podobně?

Znám kolegy, kteří nad postprodukcí stráví několik týdnů. Když se podíváte na web astro.cz, tak se tam pravidelně vyhlašuje astronomická fotografie měsíce. Můžete si u ní přečíst, že její zpracování trvalo třeba čtrnáct dní. Fotku je potřeba velmi detailně zpracovávat různými postupy a programy. Pokud ale fotíte nějaký objekt nad obzorem, stačí ho cvaknout a postprocesing zabere pár minut.

V minulosti jste se hodně věnoval Měsíci. Co se dá fotit pořád na tělese, které je kvůli vázané rotaci neustále natočené stejnou stranou?

Měsíc jsem tolik nefotil. Hlavně jsem ho prohlížel. Chtěl jsem ho poznat, protože když použijete větší dalekohled, tak můžete na povrchu našeho přirozeného satelitu vidět nepřeberné množství útvarů. Navíc, jak se mění měsíční fáze, tak se mění i osvětlení těchto útvarů. Proto to nabízí širokou paletu toho, co lze vidět. To mi zabralo hodně času a dlouho jsem se tím bavil. Už jsem ho ale důkladně prohlédl a není tam pro mě nic nového.

Vy jste i geolog, takže jste se zajímal o Měsíc i z tohoto pohledu.

Původně jsem se zajímal o astronomii. Ta mě přivedla k Měsíci a ten zase ke geologii. V dnešní době má geologie k astronomii hodně blízko, protože studium nejen Měsíce, ale i Marsu a jiných planet, je z velké části geologie a mineralogie. Dřív bylo možné studovat vzdálené planety jenom dalekohledem. Dnes jsou k dispozici geologická data přímo z povrchu. To je hodně bohatý materiál ke studiu.

Pořád se tedy věnujete Měsíci z geologického hlediska?

Snažím se o něm psát a pořád studovat nové informace. I u tak prozkoumaného tělesa se člověk musí učit nové a nové poznatky. Vede to pak i ke změně dosud zažitých teorií. Lidé se třeba před deseti lety sžili s nějakou teorii, ale dnes je to úplně jinak. Snažím se proto pořád udržovat přehled o aktuálních pohledech na vznik a vývoj Měsíce.

Chcete říct, že ta milionkrát omílaná pohádka o vzniku Měsíce není pravdivá? Tedy, že se planeta velikosti Marsu otřela o Zemi a z vyvrženého vnějšího materiálu se měl zformovat Měsíc?

Je hezké, že to víte. Spousta lidí totiž nezná ani tuto teorii, která je široce uznávaná už od 70. let. V posledních pěti letech se ale i toto změnilo. Dříve tato teorie stála na pečlivé analýze vzorků ze Země a Měsíce. Když se tehdejšími přístroji zkoumaly tyto dvě porce materiálů, vyšlo najevo, že si jsou velmi podobné, ale nikoliv stejné. Z toho se pak odvíjel tento starý scénář vzniku Měsíce. Dnes máme ale mnohem přesnější analytické přístroje. A pomocí nich jsme zjistily, že si tyto vzorky nejsou podobné, ale prakticky stejné.

Co z toho tedy vyplývá?

To znamená, že se materiály naší planety a impaktního tělesa musely mnohem více promíchat. Jsou dvě varianty. Zaprvé ta planeta, které se říkalo Thea, musela být mnohem větší, srovnatelná se Zemí. Na sklonku minulého roku se ale objevila druhá možnost. Tedy že to nebylo jedno velké těleso, ale několik menších po sobě. Z jednotlivých srážek se zformovalo několik měsíců, které se následně spojily do toho současného. To je statisticky mnohem pravděpodobnější, než kdyby by se v mladé Sluneční soustavě srazila dvě tělesa planetárních rozměrů.

Může Měsíc něco nabídnout lidstvu do budoucnosti? Nebo budou astronauti lítat na Mars, a Měsíc bude něčím, čím je třeba Antarktida ve vztahu k ostatním kontinentům?

Jsem v tomhle trochu neobjektivní, protože mám k Měsíci vřelý vztah. Mrzí mě proto, že se Měsíc při úvahách o budoucnosti přeskakuje. Jeho nevýhodou je, že už na něm lidé byli a nepůsobí proto tak atraktivně. I pokud bychom ale chtěli letět na Mars, tak je Měsíc podle mě nezbytnou mezizastávkou. Bude také pořád důležitý pro důkladnější pochopení vzniku naší planety. U naší planety máme tu smůlu, že nejsou k dispozici vzorky z jejího nejstaršího období. Je tu ale možnost, že při velkých impaktech byl kdysi materiál z naší planety odvržen do kosmu. Ten pak někde přistál, třeba právě na Měsíci. Takové meteority původem ze Země bychom tam mohli dodnes najít, protože na Měsíci není žádná geologická činnost, která by je zničila.

Také se o něm někdy mluví v souvislosti s těžkou vzácných zdrojů.

Víme, že se na Měsíci nachází obrovské množství helia 3. To je na Zemi velmi vzácné. Přitom může být jednou velmi užitečné jako palivo pro fúzní (pozn. termonukleární) reaktory, pokud se nám je podaří sestrojit. Měsíc se možná přeskakuje i proto, že společnosti jako SpaceX mluví hlavně o Marsu. Řekl bych ale, že i v jejich plánech bude Měsíc hrát svou roli. Kde jinde si přece jenom otestovat některé technologie než právě na Měsíci.

Tady na hvězdárně se věnujete hlavně tvorbě pořadů pro planetárium. Na čem pracujete teď?

Chystám pořad, jehož pracovní název je „Co kdyby“. Bude se věnovat tomu, jak by to vypadalo, kdyby některé věci ve vesmíru byly jinak, než jsou. Například kdyby Země měla prstence jako Saturn, kdyby v naší Galaxii nebyl žádný mezihvězdný prach, kdyby byl Měsíc blíže k Zemi, nebo kdyby se Sluneční soustava nacházela ve středu kulové hvězdokupy (pozn. shluk velmi starých hvězd, zpravidla na okraji galaxií).

Berete to jen jako ukázku možných alternativních podob noční oblohy, nebo třeba u té kulové hvězdokupy počítáte s jiným složením prvků na takové alternativní Zemi? Kulové hvězdokupy jsou složeny z hvězd první nebo druhé generace, takže obsahují lehčí prvky než naše Slunce třetí generace.

Ano, snažili jsme se tam zohlednit co nejvíce znalostí, které máme. Samozřejmě nemůžeme pojmout úplně všechno. Některé věci by bylo totiž těžké vysvětlit, nebo nasimulovat tak, aby to vypadalo jako ve skutečnosti.

Tvorbě pořadů se věnujete delší dobu. Kolik jste jich už vytvořil?

První jsem vytvořil v roce 2001, krátce po nástupu sem na hvězdárnu. Celkově jsem jich udělal asi dvacet, žádný ale nebyl tak náročný jako teď. Když to také porovnáme s konkurencí, tak naše pořady vznikají prakticky na koleně. Pokud si nějaké filmové studio najme jako vypravěče Harrisona Forda, tak se vsadím, že jenom cena dabingu překročí celý náš rozpočet.

Pavel Gabzdyl (*1974) vystudoval geologii na Masarykově univerzitě. Od roku 2000 pracuje na Hvězdárně a planetáriu Brno. Je autor řady populárně-naučných knih o Měsíci. Na Facebooku založil stránku Neuvěřitelné Brno, kam často přispívá svými fotografiemi tohoto města. V roce 2013 získal cenu Littera Astronomica za internetového průvodce Prohlídka Měsícem.

Jan Kříž

Zakladatel, organizátor a redaktor. Věnuje se především přírodním a společenským vědám.