Pevná vůle nefunguje, lidé musí umět pracovat s emocemi, tvrdí David Gruber
Postindustriální doba klade stále větší nároky na schopnost pracovat s informacemi. Hlavně díky internetu se k lidem dostává více a více dat, které je potřeba rychle a efektivně vyhodnocovat. Nejen studenti proto potřebují zvládat neustálý příval učiva, neprokrastinovat, nebo přímo nevyhořet.
David Gruber je pro mnoho lidí známý svými televizními pořady a články o takzvaných technikách duševní práce. Ještě za předlistopadového režimu propagoval metody rozvíjení „soft skills“ ve třech televizních pořadech a řadě článků. Jádrem jeho práce je ale pořádání kurzů. S těmi už objel za tři desetiletí prakticky celou republiku.
Široké veřejnosti jste známý díky pořadům v televizi, nebo článkům v časopisech. Nemá ale taková forma sdělení jen minimální dopad?
Z článků v novinách nebo časopisech si může čtenář samozřejmě odnést jen základní seznámení. Vydával jsem ale i patnáctistránkové přílohy manažerských časopisů, kde je přínos o něco větší. Nejlepším zdrojem je však kniha. Mám zkušenost ze svého nejčastějšího kurzu o rychločtení, že jeden z deseti čtenářů knihy pochopí látku tak perfektně, že už nepotřebuje jít na kurz. Ten trvá většinou tři dny a má obvykle asi dvacet hodin. Rovná se to tedy přibližně jednomu vysokoškolskému semestru. Není to tedy úplně málo. Záleží hodně na studentově motivaci a píli. Bylo by jistě lepší, kdyby kurz trval déle, ale většina lidí má dnes málo času.
Zmínil jste motivaci a píli. Zaujalo mě, že ve svých knihách a článcích hodně napadáte častou představu o potřebě železné vůle.
Ano, napadám ji. Stejně tak jako napadal kdysi Koperník všeobecně rozšířené učení, že země je placka, okolo které obíhá Slunce a Měsíc. Tehdy tomu také skoro všichni věřili. Vrtalo mi to hlavou už kdysi dávno. Vůle je vnitřní nezávislé zatnutí sebe sama. Příkladem, že přístup založený na vůli nefunguje, je věčné začátečnictví velké části našeho obyvatelstva v učení se angličtiny. Touhu naučit se tento světový jazyk někdy ve svém životě pocítil prakticky každý duševní pracovník i z generace dnes starší čtyřiceti let. Ze začátku se člověk nese na vlně emocí. Ať už má radost z nové učebnice, nebo je naštvaný, protože se nedomluvil v létě na dovolené. Tyto emoce ale postupně, záludně, vyprchávají. Pak přijde krize, a snad každý běžný člověk v té krizi vynaloží svou vůli. Vnitřně se zatne, jak jen to dokáže, a poručí si: „Musíš, dělej, pokračuj, nastuduj dnes tu další lekci.“ Miliony lidí po roce 1989 se takto v této fázi studia vnitřně zaťaly a vynaložily vůli. Nenastalo milionkrát „přenášení hor“, ale dostavilo se ve statisících případů věčné začátečnictví, rezignace. Je to univerzálně platný jev, podívejte se na posilovny. V lednu jsou plné a v únoru poloprázdné.
V čem je ta záludnost vyprchávání emocí?
Když počáteční nadšení vyprchává, máme tendenci ho nahrazovat vůlí. To člověku zpočátku trochu pomůže. Malé úkoly naše vůle dokáže splnit, a ještě víc to pak studujícího člověka utvrzuje v mylné slepé víře ve vlastní „silnou vůli“. Postupně už je ale nechuť tak velká, že vůle přestává stačit. V tom okamžiku se dostavuje pocit nepřekonatelné únavy a geniální tvořivosti ve výmluvách. Příkladem může být náhražkové uklízení. Kdyby tedy vůle hory přenášela, mluvil by anglicky celý národ. Místo toho vznikl milion věčných začátečníků. Pouze pět procent populace ví, co dělat. Zbytek upadá do bahna prokrastinace.
S věčným začínáním se snad potýkal každý. Co radíte studentům svých kurzů?
Je potřeba pomocí představivosti doplňovat emoce než se stále zatínat. První doplnění emocí je relativně nejnáročnější. Při dalších doplňováních už je to snazší, protože se kdesi v hloubi našeho mozku pomalu ale jistě buduje návyk. Příkladem může být, že student čtvrtého ročníku vysoké školy už s nejvyšší pravděpodobností studium nevzdá. Mojí hlavní metodou jsou psychovzorce, pomocí kterých kvantifikuji měkké dovednosti. Takový vzorec jsem po mnohaletém zkoumání a ověřování vytvořil i pro koncentraci, která je rozhodující při potírání prokrastinace. Zní K=(|Z+|+|Z-|)*(N+V)*PP*ZAB. První část vzorce obsahuje součet pozitivního a negativního zájmu o činnost, které se chceme věnovat. Následuje součet velikosti návyku a vůle. Třetím činitelem je přízeň podmínek a posledním množství a kvalita zabezpečení, například pomůckami. Doporučuji se podle toho vzorce zamyslet, kde se nachází slabá místa dotyčného. Samozřejmě nikomu neberu jeho případnou chuť ponechat si pro sebe svůj klasický model o „pevné vůli“. Ale příkladů užitečnosti onoho psychovzorce už je tak za těch několik desítek let tolik, že mi prostě pochybování o něm připadá dosti zvláštní. Nemluvě o tom, kolika prošel náročnými oponenturami chytrých lidí.
Co by tedy přesně měl udělat například student, který je nešťastný z toho, že nedokáže přestat prokrastinovat?
V kritických chvílích myslet na cíl. Představovat si sebe sama už splnivšího ten cíl. Dnes, zítra, pozítří, až se takovéto představování si stane návykem. Dále si může vždy pomoci odpudivou představou sebe sama v budoucnu, neúspěšného. Pokud si to představuje dostatečně kreativně, důkladně, do detailů a s prožitkem, lekne se té vlastní hnusné představy tak, že v zájmu holého pudu sebezáchovy a pudu člověčí pohodlnosti se vrhne na naplánovanou práci okamžitě! Jeho tendence k prokrastinaci zmizí jako ten bakteriální skřet v záchodové míse, když jej posprejujete zaručeným hubicím přípravkem, jak to známe z reklam. Dvě, tři minutky těch pozitivních představ, když naplánovanou činnost neodložím, dvě tři minutky těch negativních představ, když to odložím. Hlavně kreativně, pestře, barvitě.
Hodně se ve své činnosti opíráte o „psychovzorce“. Není kvantifikace duševních pochodů zavádějící, zkreslující?
Do jisté míry je, nemůže nebýt. Tak jako je zkreslující známka u zkoušejícího docenta při ústní zkoušce, na základě jeho subjektivního duševního pochodu. Tak jako je zkreslující výrok pana soudce na základě téhož. Nezrušíme ale přece proto všechny školy a soudy. Jistota není, ale cenná je i vysoká pravděpodobnost, že věci půjdou žádoucím směrem. Mám za sebou přes tisíc kurzů. Nejméně u tří čtvrtin proběhly bez servítků debaty o tom, co učím. A pokud přednášíte třeba vysokoškolským profesorům nebo vědcům z ústavu Akademie věd, tak věřte, že jsou ty oponentury opravdu velmi důsledné. Kdyby to mělo velmi výraznou slabinu, nebo kdyby to nebylo řešení „nejlepší z nedokonalých“, tak by na to už někdo přišel.
Jak vás napadlo popisovat psychosociální jevy čísly?
Studoval jsem kdysi pět let systémové inženýrství a moje diplomová práce se zabývala systémovým přístupem ke komplexu sociálních potřeb člověka. Už v ní jsem použil matematizaci humanitních věd. Když jsem pak učil jako odborný asistent na vysoké škole, mohl jsem přitom, s překážkami ale přece, oficiálně studovat postgraduální studium pedagogiky a psychologie. Závěrečnou práci jsem měl Techniky duševní práce jako složka dovednosti samostatně studovat. Tím jsem založil svůj vědní obor, který jsem později nazval beneopedie. Jejím předmětem je duševní práce, metodou mimo jiné psychovzorce a systémem koloběh informací v životě člověka. Použití této vědy by mělo lidem pomoct hospodařit s časem, jak zvládat konflikt, jak si osvojit veškeré komunikační dovednosti, jak efektivně číst a tak dále. Dohromady by se to dalo shrnout, jak se dobře vzdělávat, efektivně pracovat, spokojeně žít.
Řídíte se vždy vy sám svými radami?
Člověk nemůže být nikdy úplně spokojený. Kdybych se tím ale neřídil, asi bych už byl ze stresů a protivenství života dávno po smrti. Jistě bych nemíval na vysoké škole všech pět zkoušek letního semestru hotových za prvních deset dnů ze čtyřměsíčního zkouškového období. Jistě bych se nemohl celé zbylé téměř čtyři měsíce válet , cestovat, nebo vydělávat peníze na brigádě. Jistě bych neuměl učit lidi cizím jazykům tak účinně a zábavně, že si mne od roku 1993 zvou jako učitele třeba přes celou republiku. V devadesátých letech se mi hlavně hodil emoční management.
Ten spočívá v čem?
Základem je fakt, že existují stovky emocí. Ty se dají rozřadit do čtyř tříd. Jedna je pozitivní a zbylé tři negativní. Pozitivní třídu označuji jako „pohody“. Obsahuje všechny radosti, splněná přání, pocit vlastní důležitosti a další. Negativní třídy jsou vzteky, strachy a smutky. Šikovný kanadský psycholog Hans Selye kdysi ty negativní třídy nerozlišoval jako já a všechny je nazval jako stres. Stejně jako se ale jinak léčí rýma a zlomenina, tak je to stejné i u zvládání různých tříd emocí.
Uvedete nějaký praktický příklad, jak efektivněji pracovat s emocemi?
Smutek je nejlepší nechat „vysmutnit“, a v pravou chvíli nasadit aerobní obnovování životní energie. Jde o Uhlířovo a Svěrákovo „Dělání, dělání“ známá písnička z pohádky. Text této písničky je velmi trefný návod. U strachu si postupně uvědomme, že samotné strachování problém nevyřeší. Je třeba pomyslet na nejhorší možnost, co se může stát, a vnitřně akceptovat, že to je prostě život. Pak myslet příjemněji na ty lepší možnosti, které mohou nastat. Například, že moje banka nezkrachuje, ošklivou nemoc nedostanu, moje sexuální partnerka i po včerejší pařbě měsíčky dostane. A postupně dělat v životě vše pro to, abych zvýšil pravděpodobnost dobrých možností a snížil u těch kritických. Prostě brát výhry života s pokorou a prohry s pohodou. U vzteků je největším spojencem člověka postupně plynoucí čas. Když jsem sám vzteklý, zvolím nějaké kultivované vybití, které jiným neublíží a mne samého neztrapní. A pak už chladně uvažuji, jak problém řešit. Chladně a s rozvahou znamená nejlépe, jak jsem schopen. Když je na mne vzteklý někdo jiný, tak má řešení dvě fáze. V té první ještě vlastní jádro sporu zůstává stranou, a snažím se dostat vzteklouna do normálního psychického stavu. Podrobnosti by zabraly neúměrně místa, ale existují, jsou osvědčené a dostupné. A až ve druhé fázi problém řešíme. Jedině pak je to totiž možné, smysluplné. Pohody nejsou ke zvládání, pohody se pěstují. Opakovaným a pravidelným prožíváním košatí, dělají nám radost. Tyto rady jsou ovšem tak kusé, že by je jistě dovedl snadno rozcupovat i hodně nevzdělaný zakomplexovaný diskusní internetový troll. Třeba karatelským poukázáním na jinou stránku věci, zde nezmíněnou. Takže opakuji, že toto je jen náznak. Podrobnosti mám ve svých knihách. Nejen moje vlastní myšlenkové vývody, ale poctivý seznam použité literatury. Ve Zlaté knize komunikace je třeba výčet sto čtyřiceti skvělých knih svých významných předchůdců. Nejskvělejších z více než sedmi set, které jsem byl nucen coby průkopník kurzů pečlivě prostudovat racionálním čtením.
Začínal jste vyučovat rychločtení na volné noze už před rokem 1989. Jak jste to tehdy dělal?
Tehdy pochopitelně nebylo možné mít živnostenský list. A kdo neměl razítko v občanském průkazu s uvedeným zaměstnáním, byl příživník. Šlo to ale obejít tím, že člověk prokázal, že se živí nějakým jiným seriózním způsobem. Pracoval jsem tedy na dohody o provedení práce a též často na delegační lístky takzvané Socialistické akademie. To byla vzdělávací instituce, která pořádala různé přednášky. Jiné vzdělávání mimo školy tehdy nebylo. V každém okrese měli nějakou svou služebnu, kam jsem přišel, vyplnil potřebný počet delegačních lístků a odučil kurz. Nevýhodou bylo, že takový výdělek byl zdaněný nejvyšší možnou sazbou a nezahrnoval sociální a zdravotní pojištění. Mohl jsem jenom doufat, že mě nepotká žloutenka nebo zlomená noha, protože to by mě úplně odrovnalo. Naštěstí se to nestalo.
Jak častý byl podobný způsob obživy?
Učitel rychločtení a technik duševní práce na volné noze jsem byl jediný. Podobným způsobem na volné noze pracovali ale i někteří další lidé, třeba někteří novináři, artističtí umělci nebo zpěváci. Ti ovšem měli své profesní svazy. V oblasti vzdělávání jsem ale byl výjimka.
Kolik jste takhle stihl odučit kurzů?
Od září 1986 do května 1990 jsem udělal sto dva kurzů. Za tu dobu jsem najezdil skoro tři sta tisíc kilometrů po celé republice. Příznačné bylo, že když v listopadu 1989 všechny školy stávkovaly, kurz rychlého čtení v Praze normálně probíhal. Do čtyř probíhala výuka v centru Prahy, od pěti pak všichni šli na Václavák na demonstraci. Absolvující totiž věděli, že když nepřijdou, dostane se na ně až za půl roku.
Co bylo po změně režimu?
První možný pracovní den po začátku platnosti živnostenského zákona, tedy druhého května 1990, jsem si hned byl pro živnostenský list na „ostatní vzdělávání dospělých“. Objevil se ale jiný problém. Od osmdesátých let do poloviny devadesátých by nikoho nenapadlo, že by tato tématika byla něčím jiným než mým výsostným duševním vlastnictvím. Řada studentů si ale při mých kurzech řekla, že by něco podobného také zvládla učit. Zřejmě jsem byl schopný látku podat tak, aby jí každý snadno porozuměl. Ve skutečnosti je to ale stejné, jako by si student druhého ročníku výtvarné školy řekl, že také dokáže nakreslit Mikoláše Aleše nebo Josefa Ladu. Protože ale Česká republika v té době neměla žádnou právní ochranu a lidé pořád přemýšleli jako za socialismu, tak se má témata začala vykrádat. Zprvu velmi ojediněle, ale postupně to sílilo.
Nebylo spíš důvodem to, že se výrazně zvětšila poptávka po osobním a kariérním rozvoji?
To samozřejmě. V civilizovaném státě by to ale vypadalo tak, že dotyčný mě nejdříve požádá o licenci. V USA nebo třeba Velké Británii to chodí tak, že průkopníci v oboru mají u sebe široké, často mezinárodní týmy licenčních učitelů. U televizních pořadů je běžné, že se platí licence za různé pořady typu Máme rádi Česko. Neříkám, že jsem nepřátelský vůči všem koučům a lektorům. Řada z nich má i v některých oblastech lepší znalosti než já. Obdivuji je a respektuji, je to znát i v mých knihách. Potom tady je ale skupina pologramotných lektorských individuí. V devadesátých letech se třeba tunelovaly podniky tím způsobem, že se vykázalo předražené školení měkkých dovedností, které se ale třeba vůbec nekonalo. Binec je dnes v naší zemi v mnoha oblastech, kde jde o velké peníze. V podnikání, obchodě, v mediálním světě, v politice… Vzdělávání dospělých v měkkých dovednostech podle mého není výjimkou.
Ing. David Gruber (*1955) vystudoval systémové inženýrství na Vysoké škole báňské v Ostravě. V osmdesátých letech vytvořil a moderoval tři televizní pořady o rychločtení, počítačích a informační práci s dětmi. Jeho články o rychločtení vycházely například v časopisech Mladý svět nebo Květy. Už za socialismu pořádal řadu kurzů o technikách duševní práce, v čemž pokračoval i po roce 1989 jako živnostník. V roce 2017 vydal knihu Inteligentní čtení v internetovém věku, které považuje za své životní dílo.
