Počítačové hry z člověka nevychovají zločince, nemají skoro žádný vliv na povahu, tvrdí psycholog

Počítačové hry jsou stále ještě mladé médium, proto vyvolávají mezi lidmi stále spoustu debat. Jedná se sice pouze o formu zábavy, mnohdy však vzbuzuje obavy, že může v lidech vyvolat násilí nebo závislost. Z tohoto důvodu se na téma vlivu videoher provádí mnoho psychologických výzkumů, jejichž výsledky jsou ale mnohdy protikladné.

Zvláště u dospívajících se mnoho rodičů bojí, že jejich dítě je závislé na hraní počítačových her. Hodiny času strávených hraním online her k tomu nabádají. Ve výsledku se ale může ukázat, že z lékařského hlediska má k závislosti takový člověk ještě hodně daleko. Lukas Blinka se dlouhodobě zabývá výzkumem dětí a dospívajících, kteří hrají hry. Pří těchto výzkumech se setkává s těmi, kteří skutečně odpovídají popisu závislého člověka.

Jakou máte osobní zkušenost s hrami?

Docela velkou. Teď už sice nic nehraju, protože na to není čas a ani nemám žádnou konzoli nebo herní počítač. Taky už mě to netáhne jako dříve. Hrál jsem hlavně RPGčka typu Neverwinter Nights nebo Baldurs Gate. V posledních letech jsem se právě k Baldurs Gate po čase vrátil, když vyšla její rozšířená edice. Asi mi to ale nepřišlo až tak rozšířené, abych to musel hrát dlouhodobě a celé znovu.

Ani kvůli výzkumu hry nehrajete?

Výzkumu se věnuji už jedenáct let.  Spoustu let jsem to dělal tak, že jsem si hry vždy zahrál, abych byl v obraze. Potřeboval jsem vědět, co pro hráče ta hra obnáší. Přibližně posledních pět let to ale nemusím dělat, protože si stačí zapnout youtube. Můžu si k jakékoliv hře pustit komentované hraní a čerpat z toho. Většinou nemusím nic hrát sám, abych získal informace potřebné pro svůj výzkum.

Zkoušel jste některé online hry?

Jedinou onlinovkou, kterou jsem hrával, bylo Lord of the Rings Online. Jsem fanda Tolkiena, tak jsem k tomu měl blízko. Ale když hru původní vývojáři prodali jinému studiu a celá se změnila, přestala mě bavit. Zatímco dříve byl LotR hra s fantastickým příběhem, teď už to byl jen repetetivní klon WoWka. Člověk mohl dříve hrát sólo a užít si to i bez hledání dalších hráčů do skupiny. Ale poté jediný smysl hry byl, zabít příšeru 200x pro bod navíc a podobně. Už mi to nedávalo nic Tolkienovského, abych v tom musel pokračovat. Předtím jsem ještě hrával Wolfenstein: Enemy Teritory.

Říkáte, že jste hrával hlavně kolem šestnácti. Jsou hry dodnes stále především doménou dospívajících?

Zatím to tak stále je. Možná do budoucna se začnou vyvíjet i hry pro starší, ale těžko říct jakým způsobem. Populaci je nutné zabavit a potřeba pracovat kvůli uživení může začít klesat. Prakticky se už teď zkouší zajištěný příjem ve Finsku a Kanadě, aby každý dostal automaticky nějaké peníze. Potom je na něm, jestli bude chtít víc a bude i pracovat. Když to nastane i tady, budeme nějak muset zabavit davy lidí, které nemají co dělat s volným časem. Každý nebude chtít cvičit jógu nebo mít vlastní zahrádku. Na počítačové hry mít mnoho lidí peníze bude. Bude to forma zábavy, která lidi udrží v nějaké společností akceptovatelné činnosti. To si ale zatím jen myslím, je otázka, jestli to tak skutečně bude.

Ve svých výzkumech se zabýváte závislostí na hrách. Jedná se v současnosti o velký problém?

Oficiálně ta porucha neexistuje. Nikdo nemůže jasně říci, jestli jste, nebo nejste závislý na hrách. Řekněme, že závislost na hrách je spíše taková popkulturní záležitost. Na veřejnosti toto téma rezonuje. Otázka ale je, jak se na to dívají psychologové a psychiatři. Veřejnost nebo novináři vám řeknou, že závislost na hrách existuje a je to hrozné. Podobnou odpověď dostanete od širší odborné veřejnosti například v knihách jako Odpojený muž nebo Digitální demence. Ani Zimbardo ani Spitzer (pozn. autoři zmíněných knih) nejsou odborníci na to téma, ale jsou viditelní v médiích. Novináře a veřejnost, kteří chtějí slyšet hrozby, to ale zaujme. Potom je tady ale ta odbornější veřejnost, která se skutečně s těmi závislými lidmi setkala a prováděla nějaký výzkum. A tam už je to jiná káva.

Ještě odbornější veřejností máte na mysli už přímo psychology?

Jedna část jsou většinou odborníci z oblasti mediálních studií. Jejich postoj je podstatný, protože lidský strach z digitální technologie je neustále opakující se cyklus. Vždy, když se objevilo nové médium, společnost na to reagovala ustrašeně, s obavami. Bylo to u televize, kina, komiksu, i rádia. Přicházela varování, že děti budou skákat z oken, protože budou napodobovat Supermana. Nic z toho se ale neukázalo jako opodstatněné. Skupinka výzkumníků mediálních studií proto říká, že v případě počítačových her či internetu to je stejný případ. Pak ale existuje druhá skupina výzkumníků, většinou z oblasti psychologie, která vnímá, že tahle závislost tu je. Přestože dříve to byly plané poplachy, tady mají skutečné důkazy, že závislost existuje. Skutečně jsou tu lidé, kteří vyhledávají pomoc, protože mají tento reálný problém, nebo si to alespoň myslí. Koneckonců se žádné jiné médium se nekonzumovalo tak intenzivně jako onlinovky.

Jak tedy poznáme na člověku projevy závislosti na hrách?

Psychologové a psychiatři mají obecná pravidla závislosti. Všechny závislosti sdílejí podobná kritéria. Je jedno, jestli je ten člověk závislý na herních automatech, heroinu, alkoholu, nebo nikotinu. Projevy závislosti budou vždy podobné. Zaprvé je ta činnost nejdůležitější v životě toho člověka. Dále ho hraní naplňuje euforickými pocity. Když se pak tomu nemůže věnovat, pociťuje abstinenční příznaky, jako třeba úzkost a nervozitu. Fyzické projevy, typické pro některé návykové látky, podobně jako například třes po užití heroinu, se ale nevyskytují.

A u her takový fyzický projev vypadá jak?

Mohou to být obvyklé depresivní či stresové symptomy typu nespavost nebo průjem. Vznikají, když se člověk například měl učit na zkoušku, ale místo toho měl potřebu hrát hry. Fyzické následky jsou ale až sekundární projev. Dalším kritériem je nutnost zvyšovat „dávky“. To ovšem zrovna u her moc nejde, protože narazíte na limit dvacetičtyř hodin. Navíc ten člověk musí i někdy spát. Pak přijde moment, kdy už mu tato činnost nepřináší tolik potěšení jako na začátku. Začne se nudit. Hraje už jen proto, aby oddálil ty nepříjemné pocity z nehraní. Přináší mu to i hodně problémů ve škole, práci, nebo má problém vyjít s okolními lidmi. Poslední kritérium je relaps. To znamená, že ten člověk se to snaží řešit. U počítačových her si takový člověk obvykle hru odinstaluje a tím způsobem se to snaží vyřešit. Obvykle je to ale dočasné a po pár týdnech se k tomu zase vrátí. Všechny zmíněné symptomy se proto začnou projevovat znovu. Takže ve chvíli, kdy člověk splňuje všechna tato kritéria, je označen lékařskou vědou za závislého.

Jak velké procento hráčů je přibližně na hrách závislých?

To není snadné říct. Abychom to dokázali, museli bychom mít odpovídající vzorek. A lidí, kteří těm kritériím odpovídají je hrozně málo. Měli jsme výzkum na obecnou závislost na internetu. To zahrnovalo sociální sítě či počítačové hry. Prostě cokoli, co může člověk na internetu dělat. Analyzovali jsme reprezentativní vzorek z 25 států, a tam dohromady téměř devatenáct tisíc dospívajících. Dospěli jsme k tomu, že problémy může mít přibližně jedno procento. Skutečné číslo by ale bylo ještě menší, protože v tom nebyly jen počítačové hry. Média máme plná toho, jaký je fenomén že děcka jenom paří a jsou závislé. Nakonec bychom ale v česku dali dohromady jen nějakých deset nebo patnáct pacientů. To je málo. Zároveň nás to ale neopravňuje říct, že ten fenomén neexistuje.

Je to ve světě stejné? Například Jižní Korea je známá velmi aktivními hráči Starcraftu.

Nebude to asi až tak odlišné, protože čeští muži jsou jedni z nejaktivnějších hráčů. To je v podstatě problém celé východní Evropy. V našem výzkumu se ukázalo, že čeští dospívající nejsou až tak odlišní od těch Litevských nebo Rumunských, protože hrají víc než třeba jejich vrstevníci z Belgie, Francie nebo Anglie.

Čím to je?

Jeden z důvodů může být práce s dětmi po škole. Momentálně působím na Islandu, kde je ta práce hodně jiná než v Česku. Když na Islandu dospívající dítě skončí ve škole, jde poté na dva kroužky a domů přichází v sedm večer.  Ta strukturace času je tam mnohem intenzivnější, ale zároveň smysluplnější.

Mají děti větší tendenci propadat závislosti?

Vývoj mozku v tomto věku je tak rychlý, že my vlastně nedokážeme říct, jestli to v něm zanechává nějaké stopy. Koneckonců u dospívajících rychle dospívají ta centra mozku, která mají na starosti slast a až později centra sebekontroly. Je proto přirozené, že děti více tíhnou ke slastným činnostem, jako je hraní počítačových her. To je právě ten moment, do kterého by měla společnost vstupovat. Tak by mělo postupovat i školství. Mělo by být nastavené tak, aby děti měli i jiné, smysluplné činnosti. Když dítě přijde ze školy a sedí u počítače od dvou do osmi večer, není to úplně dobře.

Takže by měl rodič dítěti zakázat u počítače sedět tak dlouho?

Rodiče k tomuto právě dojdou až v okamžiku, kdy jim to začne vadit. Nejprve jsou rádi, že je dítě v klidu a neběhá venku, kde je to „hrozně“ nebezpečné. Jsou tam přeci ty zlé party, které ho určitě naučí brát drogy a tak dále. Jenomže po roce jim to začne připadat divné. Počítač mu vezmou, nebo začnou omezovat čas, který u něj stráví. Ale že se to celé takto rozjelo i kvůli nim, to už nechtějí slyšet. Je jasné, že intervence po tak dlouhé době není příjemná jak pro dítě, tak pro nikoho jiného. Ale je zbytečná. Stačilo by se tomu dítěti věnovat od začátku s podobnou intenzitou, nabízet mu alternativy a podobně. Jsou i jiná řešení než jen zakazovat. To je už extrémní řešení.

V médiích neustále jsou debaty, zda mohou hry v člověku vyvolat násilí. Jak je to doopravdy?

Násilí jako takové vyvolat nemohou, tedy ne dlouhodobě. Na druhou stranu je desítky překážek, které komukoli brání říct to přesně. Například jak definujeme násilí v počítačové hře. Na základě množství krve? Co když se tam mlátí, ale krev tam není? Je to násilí? Typický příklad jsou pokémoni. Ty příšerky se bijí, ale žádný efekt to nemá. Přesto je to také násilí. Jak tedy to násilí v počítačové hře určíme? Kdo je ten, kdo by měl říct co násilí je a co není? Říká se, že by to měli určovat lidé, kteří mají s hrami hodně zkušeností a už je znají. Tito lidé už jsou ale na některé herní prvky zvyklí a přehlíží něco, co by běžnému člověku připadalo jako násilné. Rodiče to také nemohou určit, protože ti jsou zase úplně mimo kontext, pokud hry nehrají. Agresivně na nás působí i rychlost střihu nebo tempo hry. Intenzita rychlosti hry v nás zvyšuje určité napětí, které nás predisponuje k tomu, abychom se krátce poté chovali agresivněji. Také ale víme, že hráči, kteří hrají nejnásilnější hry, hrají zároveň sportovní hry. Takže označíme hru FIFA nebo NHL za násilnou hru? Každý člověk si vybere něco jiného. Ti, kteří inklinují více k násilným hrám, jsou už sami o sobě lehce agresivnější než minimálně průměr populace.

Takže je to dáno hlavně charakterem člověka…

Ano, ale zároveň k násilnějším počítačovým hrám inklinují lidé s nižším socio-ekonomickým statusem. Takže to nejsou pouze psychologické faktory, ale i sociální a kulturní faktory. Je jasné, že pokud člověk, který je už sám o sobě agresivnější a zároveň se udržuje v kulturním systému, který upřednostňuje násilí, tak tu cestu násilí snadno neopustí. Násilné počítačové hry nevychovají násilného člověka. Ten člověk si vybírá určitý mediální obsah, který podporuje jeho postoje, osobnost a tak dále. A ten obsah jej zpětně podporuje v udržení si těch osobnostních charakteristik. Takže je to taková spirála.

A může hra být pro člověka naopak spíše prospěšná?

Podobně jako u velmi malého množství lidí hry vytvoří závislost nebo agresivní sklony, tak se díky počítačovým hrám stane velmi málo lidí chytřejšími. Myslím si, že k počítačovým hrám je lepší přistupovat prostě jako k zábavě. Chápu jejich možné využití ve vzdělávání, ale sám jsem k tomu skeptičtější. Výzkumy sice ukazují, že pokud nahradíme učitele počítačovými hrami, děti se naučí podobně. Není problém v účinnosti, ale ani se tím nenaučí více než s učitelem.  Zkrátka pokud má dítě dobré zázemí, bydlí u dobré rodiny a chodí do dobré školy, tak i kdyby hrálo na počítači deset hodin denně, bude stejně chytřejší. V onlinovkách se může naučit jednat s lidmi, organizovat skupiny a práci ostatním. Takový člověk může potom nastoupit do zaměstnání jako vedoucí nějaké skupiny, což se vlastně už děje. Pak tu jsou hry přímo na zlepšení kognitivních schopností jako paměti.  Ty se ve výsledku ukázaly jako minimálně nepřesvědčivé.

Lukas Blinka, PhD. (*1980) je psychologem v Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny, který spadá pod Fakultu sociálních studií Masarykovy univerzity, kterou dříve vystudoval. Zároveň má doktorát z médií a komunikace z Tartuské univerzity v Estonsku a momentálně působí i na univerzitě v Akureyri. Ve svých výzkumech se zabývá nejen vlivem digitálních médií jako jsou například počítačové hry.

 

Ondřej Myšák

Spoluzakladatel, webmaster a redaktor. Jeho doménou jsou interaktivní média.