Politolog: Radikalismus už není doménou mladých, důležitou roli má střední generace
Problematice levicového i pravicového extremismu se politolog Miroslav Mareš věnuje už mnoho let. Radikalismus mládeže podle něj od devadesátých let výrazně poklesl. Hraje v tom roli stárnutí populace, ale i neochota nové generace začleňovat se do vyhraněných subkultur, jako jsou třeba skinheads nebo anarchisté.
V diskusích zaznívají pojmy jako radikalismus a extremismus často jako synonyma. Terminologicky se ale od sebe podle mnoha expertů liší. Zatímco radikalismus označuje snahu o zásadní změnu společenského uspořádání, často včetně ekonomiky, extremismus je odmítnutím principů demokratického ústavního státu. Může, ale nemusí být prosazován násilnými prostředky. Brutální metodou prosazování zájmů je pak terorismus, který ale využívá jen část extremistického spektra. Jak to ale bývá u jakéhokoliv předmětu výzkumu společenských věd, i zde jsou na definice rozdílné pohledy. Liší se i názory při posuzování konkrétních osob či skupin, kdy mnohé organizace balancují na hraně. Politický extremismus tak může mít i právní důsledky. Příkladem může být například Dělnický strana.
Zájem mladých lidí o politiku obecně slábne, projevuje se to i v počtech mladých radikálů a extremistů?
Záleží na tom, koho považujeme za radikála. Myslím si, že o poklesu bychom mohli mluvit tak tři roky zpět. Teď se to zase mírně oživilo. Došlo ale k obecně velkému úpadku radikálních subkultur, ať už napravo nebo nalevo. Mezi velké scény patřili skinheads nebo punk. Ti jsou ale dnes v podstatě raritou a mezi dnešními teenagery je prakticky nenajdete. Možná jen u těch pankáčů je to trochu více než u skinheadů. Obecně ale radikální scéna zaznamenala výrazný pokles, snad až na dvě výjimky.
Které to jsou?
První jsou fotbaloví chuligáni, kteří mají pořád mezi sebou mladou krev. Jsou zpolitizovaní jenom částečně, ale když už, tak to jsou ve většině případů pravičáci. Snad jenom kromě pražských Bohemians. Je to hodně mezigenerační záležitost, takže kromě mladých tam jsou i čtyřicátníci nebo padesátníci. Ta druhá výjimka, která se v posledních dvou letech poměrně oživuje, je anarcho-autonomní scéna kolem squatů. Těm se poměrně daří, ale opět ne tak jako v devadesátých letech.
Hraje nějakou roli současné rostoucí napětí ve společnosti?
Neprojevuje se to výrazným vstupováním do těchto samotných struktur. Když se podíváme na průzkumy veřejného mínění, tak třeba mladá generace teď hodně podporuje Tomia Okamuru nebo Piráty, kteří jsou něčím novým. Jedna věc je ale vyjádření sympatií nebo volební podpora, a druhá je aktivita v té konkrétní organizaci. V roce 2015 tady byla vlna velkých demonstrací, které souvisely s migrační vlnou a protiislámským hnutím. Nebyla to ale až tak záležitost mládeže. Můžeme to vidět na známé demonstraci sedmnáctého listopadu 2015, kde byl na pódiu Miloš Zeman s Martinem Konvičkou. V publiku nebyla tehdy výhradně mládež, jak to bylo v devadesátých letech.
Vzpoura už tedy není jenom doménou mladých lidí?
Mladí lidé už nejsou určitě dominantní skupinou. Podívejme se teď na levicovou část politického spektra. Představitelé generace, která tvořila anarcho-autonomní scénu v devadesátých letech, jsou dnes často akademici nebo pracovníci různých nevládních, či dokonce vládních, organizací. To jsou třeba ti, kteří protestovali proti Mezinárodnímu měnovému fondu v roce 2000. V dnešní době jsou nositeli étosu antikapitalistického, ekologického působení a mají vliv na generaci, která už není tak subkulturně vyhraněná.
A co třeba autonomní centrum Klinika?
Klinika je takovým hlavním symbolem současného levého boje. Nelze říct, že by byla čistě anarchistická. Jsou tam i lidé z neomarxistického proudu. Stejně tak nelze říct, že by byla čistě mládežnická, protože se tam soustřeďují i lidé starší generace. Ti lidé také nezapadnou úplně do škatulky radikálů, jak se vytvořila ve veřejném povědomí v devadesátých letech. Ano, jsou tam i klasičtí anarchisté, ale není to sdružení fetek, jak se občas píše na internetu. Jsou to prostě intelektuálové, kteří možná občas zahulí trávu, ale neodpovídá to lidové představě anarchistické smažky.
Zřejmě jedna z nejznámějších radikálních organizací je Komunistický svaz mládeže (KSM). Ten ale nepůsobí příliš aktivně.
KSM je dnes chápán jako hodně dogmatický a pro mladé není tak atraktivní. Tady bych zmínil demografický vývoj populace. V devadesátých letech a v novém tisíciletí ještě dorůstaly generace Husákových dětí, které byly populačně silné. Jak se rodí méně dětí a stará mládež stárne, tak vidíme, jak málo mladých lidí dnes vlastně máme. A odráží se to právě i na fungování radikálních organizací, protože celkově není tolik lidí, kteří by chtěli vstoupit. Takže jednu dobu se mohlo zdát, že tady je relativně silná základna KSM. I když teda v devadesátých letech se tam angažovali ještě trockisté a komunističtí reformisté. Také se hodně čerpalo ze zaniklého Socialistického svazu mládeže (SSM). Od 1993 je to ale rezervoár pro dogmatické komunisty. Když budu optimistický, tak v dobách největšího rozmachu jich mohlo být tři sta, a aktivních okolo padesáti. A i tak možná nadsazuji. To bylo v době, kdy skinheadské hnutí mělo pět tisíc lidí a anarchistů bylo skoro deset tisíc. A to nemluvím o různých lokálních pankáčích a dalších skupinách.
Marxistické ideály už netáhnout?
Dnes už KSM nereprezentuje moc nějaké ideály, které by byly pro mladé lidi zajímavé, ale pořád se vrací do komunistické minulosti a obhajuje ji. Tím se stává stále méně atraktivní a těžko uchopitelná. Hlavně když tady panuje docela dobrá ekonomická situace a není ani vysoká nezaměstnanost. Komunistickému svazu mládeže také hodně vzala vítr z plachet migrační krize. Svaz byl totiž brán vždy jako mládežnická organizace KSČM, která silně vsadila na antiimigrační vlnu, byť tam jsou výjimky jako třeba Jiří Dolejš. Ale když jdete po malém městě, tak vidíte na komunistických nástěnkách výstřižky tvrdě jdoucí proti migraci. To rozhodně nepřesvědčí mladého levicového radikála, který chce na základě svých idejí pomáhat těm, kteří to potřebují.
Co tedy zůstalo?
V podstatě je dnes v KSM pár lidí, kteří udržují stránky nebo jezdí na různé mezinárodní sjezdy mládeže. Jejich atraktivita pořád klesá a je to vidět i na snižující se členské základně. Je to také o tom, že lidé, kteří to táhli, stárnou. Podobá se to tedy stále více SSM za doby komunismu. Kdybyste se podíval dříve do zpráv o extremismu, tak tam vždy bylo o mladých komunistech několik odstavců. Dnes to je jenom souhrnná věta, že marxisticko-leninské organizace jsou zcela marginální.
Lze říct, že tato větev radikální levice je v České republice prakticky mrtvá?
U nás je více mrtvá než na jihu Evropy nebo v latinské Americe. Tam jsou tyto myšlenky mezi mladými mnohem silnější. Další věc, která silně ovlivňuje dění ve střední Evropě, je ukrajinský konflikt. Najednou vlastně dochází k tomu, že se vytvořila jakási specifická struktura podporovatelů soudobé politiky Kremlu a je vlastně celkem jedno, k čemu se dotyčný hlásí. Ať už to je příznivec panslavistické krajní pravice, komunista, nebo nemá žádné ideové zázemí, jako třeba příznivci Okamury. Dochází pak k absurdním situacím, kdy v separatistických jednotkách na Donbase bojovali v společně v jednotkách francouzští fašisté dohromady s marxisty ze Španělska. Celé ty předchozí ideové rozdíly najednou smázlo to, jestli jste pro Putina a jeho politiku, nebo proti.
Takže obecně se dá říct, že ideologie nehraje už v dnešní době takovou roli.
Ta klasická ne, protože je složitá. Kdo by chtěl navíc dnes přelouskat Marxe a Lenina, tak by se musel potýkat s jazykem, jakým je to psané. Nemluvě o potřebě znát historické reálie. Ano, neonacisté třeba také nepřečetli celý Mein Kampf, ale tam je to hodně spojené s popkulturou, která se kolem nacismu vytvořila. Ať už jde o trička nebo hrníčky s Hitlerem a podobně. To v případě komunismu neexistuje, nebo není tak silné. V Praze lze koupit čepice sovětských vojáků, ale není to chápáno jako přímá popkulturní vazba na ideologii. To se komunistům nepodařilo, i když se snažili. Ještě před deseti lety vydávali rocková cédéčka s přezpívanými texty komunistických písní. Ale nikdy se jim nepodařilo to, co jejím konkurentům na pravé části politického spektra.
Co všechno rozhoduje, jestli se mladý člověk dá k anarchistům, komunistům nebo neonacistům?
To se nedá tak jednoznačně říct. Nějaké individuální a psychologické propozice tam asi existují. Kromě potřeby protestovat proti něčemu hraje roli i idealismus nebo nenávist. U mnoha lidí ale hrálo hlavně roli to, do jaké party se přidali kamarádi dotyčného. V teenagerském věku se stokrát i více odehrává to, že člověk strany velmi rychle mění. Tady je ale potřeba říct, že takové obraty se můžou odehrát v každém věku. Slyšel jsem případy o radikálně levicových čtyřicátnících, kteří teď pod vlivem migrační vlny přešli úplně na opačný břeh.
Dělal jsem také rozhovor s bývalým členem KSM a nacionálním bolševikem. Ten říkal, že devadesát devět procent všech mladých radikálů jsou lidé, kteří nejsou schopni se začlenit do mainstreamové společnosti. Zakrývají to proto vyhraněnou ideologií. Dá se to takhle generalizovat?
Takhle obecně se to říct nedá, hodně záleží na lokální scéně. V případě třeba těch hooliganských gangů to může být naopak včlenění mezi ty, kteří jsou chápáni jako ti dobří. To, co říkal ten bývalý člen KSM, bych zrovna vztáhnul na marginální skupiny. Když se podíváme na jiný směr, který jsem ještě nezmínil, tak to může být nedávná záležitost čerstvého džihádisty ze Spáleného Poříčí. Tam by zrovna sedělo to nezačlenění. Všichni nadávají na Islámský stát, tak si řekl, že odletí do Islámského státu. Teď je to možná první vlaštovka a uvidíme, jestli bude i poslední, nebo jich bude přibývat. Ale byly tady už případy radikálních konvertitů, kteří blbli v brněnské mešitě s paintballovými zbraněmi. Takže bych právě řekl, že tohle spojování radikalismu s vlastním vyloučením sedí na ultra dogmatické komunistické, národně bolševické nebo islamistické scény. U toho posledního zvlášť tehdy, pokud to jsou etničtí Češi, kteří konvertují k islámu.
Jaké jsou tedy skupiny, u kterých to není jenom o neschopnosti se začlenit?
Váhal bych u trockistů. Tam spíš může působit intelektuální scéna, která se drží zvlášť na některých fakultách. Hodně se to tam přebírá generačně. Ale těch je tak sto. U anarchistů to může být spíš výraz nějakého idealismu spojeného s protestem, který nemusí být čistě vázán začleněním. Tyto kolektivy jsou hodně široce rozkročené, nejsou tolik názorově vyhrocené. A i když dnes někdo může inklinovat k tvrdému nacionalismu, tak už to nejsou velké neonacistické skinheadské party. A pokud jde o fotbalové chuligány, tak tam to v některých lokalitách nemusí platit vůbec. Prostě pro mladé kluky může být vzor čtyřicátník, který jezdí na výjezdy a dobře se tam pere. Netvrdím, že to bude vzor pro studenty nukleární fyziky, ale pro určitý typ lidí, kteří chodí do hospod a setkávají se tam se staršími frajery, kteří byli včera vidět v televizi, jak se perou na stadionu. V tomto případě to pro ně to může být právě začlení do lokálních struktur.
Vybízí se otázka, jestli není radikalismus bez ohledu na ideologii pouze způsob trávení volného času. Že ani nemusí jít o dosažení nějakého reálného cíle.
Cíl je vždy důležitý, ale že se z toho postupně stane volnočasová aktivita, to souhlasím. Je to taková hra na protest. Třeba mladí komunisté se zhlédli v šedi normalizačního Československa. A to si myslím, že řada z nich by protestovala i za minulého režimu. Část z nich by se třeba mohla stát tehdejšími svazáky (pozn. členy SSM), ale někteří by byli za reálného socialismu někde úplně jinde. Ať už by volili individuální formy protestu, nebo by se přímo ocitli v kolonce „závadová mládež“.
Když se podíváme blíže na mládežnické komunistické organizace, KSM či SMKČ (Svaz mladých komunistů Československa), jejich dějiny působí jako řada nekonečných osobních konfliktů. Skoro jako by právě to byla podstata těchto organizací.
Ano, a mnohdy v tom hrály roli i ženy. To se pak se dostaneme na rovinu skupinové psychologie, kde tyto věci zákonitě vznikají. Můžeme najít shodnou paralelu i v brněnské anarchistické scéně, kde lze také najít hádky, podrazy a podobně. Je to i v krajně pravicové scéně a v dalších běžných subjektech, které tím ale nejsou až tak ovlivněni organizačně. Když se někdo rozhádá v ČSSD, tak z toho nezaloží kvůli osobním sporům novou stranu. Nebo když založí, tak to nebude mít takový efekt, jako když se štěpí skupina dvaceti lidí. Rozhádané party jsou běžný psychologický proces. Jeden člověk z bezpečnostních složek používá svou osobitou terminologii a nemluví proto o těchto skupinách jako o organizacích, nýbrž partičkách. Ty vznikají, rozpadají se a vznikají nové. Ať už je zaregistrovaná jako spolek, nebo čistě neformální. Partičky se různě scházejí, chodí na demonstrace, mají nějaké ideologie. Vystihuje to tu podstatu.
Takže to dokazuje, že to je vlastně druh zábavy. Žádnou hrozbu v nich nevidíte?
V těch marxisticko-leninských organizacích v současnosti zásadní hrozbu nevidím. Mohou ale něčemu posloužit. Třeba té části politického spektra, která nahlodává prozápadní orientaci a principy liberální demokracie. Celkově ale hrají v podstatě páté nebo šesté housle. Tyto síly dnes už sází na jiné koně než nějaké mladé dogmatiky, kteří v podstatě nemají žádný vliv a svým stylem propagace jenom odrazují. Mladé lidi neosloví schůzování nebo chození k pomníkům pohraničníků. A i když tam někdo přijde, tak uvidí život divné party, často rozhádané, a zase odejde. Ano, může tam přijít šestnáctiletá holka v pubertální krizi, chvíli tam pobude a po pěti měsících zase odejde, což se děje. Objeví se ale na pár fotkách, takže mohou říkat, že mezi sebou mají mladé členky.
A je nějaký rozdíl mezi nezávislými mládežnickými organizacemi typu KSM a přímo organizacemi politických stran?
Řekl bych, že ty stranické mládežnické organizace jsou perspektivnější. Třeba to, jak se projevuje motor těchto vnitrostranických skupin v KSČM, Kateřina Konečná. Ta začínala jako hodně mladá, zvolená byla myslím v jednadvaceti. Propaguje mladý moderní styl reformní levice, eurokomunismus a zároveň nabízí i možnost určitého kariérního vzestupu. Tahle větev je proto nejatraktivnější a má vliv více než pozůstatky KSM nebo SMKČ.
Prof. JUDr. PhDr. Miroslav Mareš, Ph.D. (43) vystudoval práva na Právnické fakultě Masarykovy univerzity a politologii na Filozofické fakultě. Od roku 1997 vyučuje na katedře politologie Fakulty sociálních studií. Zaměřuje se hlavně na pravicový i levicový extremismus a terorismus, ale i fotbalové hooligans. Působil i jako předseda Rady České televize
