Pozemský život musíme chápat ve vesmírném kontextu, tvrdí popularizátor astrobiologie
Život je velmi složitý proces, který z naší planety dělá přinejmenším neobyčejné místo ve vesmíru. Vyvíjel se miliardy let a zcela si podmanil svět, kterému říkáme Země. Astrobiologie je obor, který se snaží pochopit příčiny a zákonitosti jeho vzniku. Na základě tohoto poznání by pak bylo možné odhadnout, jak obvyklý život ve vesmíru je a jakého stupně vývoje může obvykle dosáhnout.
V prvním díle cyklu Češi a vesmír se představí Tomáš Petrásek, v praxi neurobiolog a ve volném čase popularizátor astrobiologie. Přednáší o životě ve vesmíru a je spoluautorem cyklu knih Vzdálené světy věnujících se možnostem života ve vnější Sluneční soustavě.
Je správný název exobiologie nebo astrobiologie?
Je to otázka módy. Dříve to byla exobiologie, dnes spíše astrobiologie. Myslím, že na tom tolik nezáleží. Východiska jsou totiž velmi podobná. Je ale nesmysl říkat, že to je věda o mimozemšťanech. Ten záběr je mnohem širší. Za astrobiologii považuji obor, který klade život do širšího kontextu. My máme jenom život na Zemi a biologové se na něj dívají jako na cosi izolovaného, co nemá vztah k ničemu venku. Pro mě je důležité uvažovat nad tím, jestli může život existovat i mimo náš svět, potažmo jestli s ním má ten pozemský nějaký vztah.
Vztahem myslíte třeba teorii panspermie o přenosu života kometami?
Nejen panspermie. Otázkou také je, jestli mohl stavební materiál prvních organismů přijít z jiných oblastí Sluneční soustavy. Ptát se musíme i po vlivu dění ve vesmíru na vývoj Země. Jak jsem řekl, přemýšlíme o životu ve vesmírném kontextu. Podle mě je to dobře, protože klasická biologie má problém s chápáním života jako fenoménu. A pokud pak chceme nějak přemýšlet nad mimozemským životem, máme problém ho uchopit.
Lze astrobiologii vůbec považovat za vědu vzhledem k tomu, že její předmět zájmu nebyl nikdy přímo pozorován?
Je to různé. Ohledně problematiky života ve vesmíru se pohybuje hodně lidí a někteří zcela postrádají vědeckou metodiku. Ozývali se mi třeba už i lidé, kteří tvrdili, že byli na palubě létajícího talíře. Jiný člověk po mě zase vyžadoval pomoc s luštěním marťanských hieroglyfů. Takové prosby musím samozřejmě odmítat. Astrobiologie je věda, pokud se drží hypotéz, které se dají testovat. Žádná ufologie nebo ezoterika. S vývojem vědy toho lze zkoušet stále víc. V dnešní době se lze třeba už vážně bavit o životě na zcela odlišné bázi, než je ta naše. Existují totiž práce, kde to vědci reálně zkoumají. Například se připravují molekuly, které by mohly fungovat jako DNA, ale z jiných prvků a v jiné kapalině, než je voda.
Dá se nějak říct, co je v astrobiologii blud a co vážná hypotéza? Třeba astronom Carl Sagan snil o jakýchsi medúzách v atmosféře Jupiteru. O století dřív se teoretizovalo o Boltzmannových mozcích (pozn. Myslící mlhoviny vznikající samy od sebe).
Věda má jasné kritérium, že za vědeckou hypotézu se dá považovat něco, co se dá experimentálně otestovat. Řekněme, že tvorové na Jupiteru jsou divočejší hypotéza, ale na druhou stranu to není zcela vyloučené. Sagan sám dokonce spočítal, jak velké by ty organismy musely být, aby je tehdejší sondy mohly pozorovat. I když je to neobvyklá představa, dá se to ověřit… Na rozdíl od Boltzmannových mozků, které jsou spíš jen čistě filozofická konstrukce. Ty už leží daleko od toho, co je v mezích testovatelnosti. Myslím si navíc, že celý ten koncept je špatně definovaný. Náš způsob vzniku je nekonečněkrát pravděpodobnější než vznik myslícího mozku uprostřed prázdnoty. Alespoň v rámci vesmíru, jak ho dnes chápeme.
Když přemýšlíme o podobě mimozemského života, je lepší vycházet z toho, co známe, nebo upustit uzdu fantazii?
Tím že jsme v situaci, kdy známe jenom jednu formu života, tak se chtě nechtě vždy budeme řídit tím, co známe. Dokud neobjevíme jiný život, tak nemůžeme říct, jestli jsou naše předpoklady rozumné nebo ne. Jistá míra geocentrismu je proto nevyhnutelná. O nás alespoň víme, že můžeme existovat a není špatné se poohlížet po něčem podobném. Je těžké hledat něco, o čem nevíme, jak by to mělo vypadat a zda to může opravdu existovat. Ale i fantastové jsou potřeba, takže je to otázka kompromisu. Největší problém je ten, že nechápeme, jak život vzniká. Je to konkrétní chemická reakce, která vždycky povede k něčemu velmi podobnému, nebo spíše proces vyššího řádu, kterému je jedno, z jakých stavebních kamenů vznikne? Na to nám může odpovědět buď výzkum vesmíru nebo velký průlom v laboratořích.
Co je tedy vlastně život? Mohli bychom za živou považovat třeba umělou inteligenci?
Definice života je bolístka biologie. Žádná obecně uznávaná totiž neexistuje. Požadavek po definici života se objevuje pouze u astrobiologů a vědců zkoumajících vznik života. Jedna z mála definic blížící se alespoň trochu možnosti experimentálního testování je, že život je systém, který se vyvíjí a podléhá přirozenému výběru. Kdybychom třeba ve vesmíru dlouho pozorovali něco od nás hodně odlišného, mohli bychom na základě toho říct, jestli to splňuje tuto definici života či nikoliv. U strojů a virtuálního života je to spíše filozofická otázka.
Mohl se život na Zemi dostat z vesmírného prostoru?
Jsem zastánce toho, že se život může šířit z planety na planetu, protože se to dá v základu experimentálně otestovat. Dokážeme si třeba říct, jak to vypadá, když po nárazu planetky se ze Země odštípne kámen a dopadne třeba na Mars. Přetížení, vysoké teploty, pobyt ve vesmíru, to vše lze napodobit. Jestli se to opravdu stalo, je zase jiná otázka. Zásadní je, jak je vznik života častý. Pokud by vznikal na každém rohu, pak by teorie panspermie byla nadbytečná. I když v takové situaci by bylo zajímavé zkoumat vztah dvou forem života, které by se potkaly na jedné planetě. Tady nám třeba chybí data o potenciálním životě na Marsu a případném přesunu ať už jedním nebo druhým směrem.
Ale třeba na Antarktidě byl nalezený kámen z Marsu se stopami života.
Ano, vědci objevili organické látky a vodítka, která nasvědčují, že na něm život působil. Záleží ale na míře skepticismu, protože se nedá vyloučit, že se to tam dostalo až po dopadu na Zemi. Pokud považujeme život na Marsu za něco nepravděpodobného, tak tohle není relevantní důkaz, jež by nás mohl přesvědčit o opaku. Důležité je proto sbírat vzorky přímo na rudé planetě.
Zajímavý bude průzkum oceánu na Europě, kam se skrz pevný povrch nemohlo nic z vesmíru dostat. Pokud bude tamní oceán sterilní, pak lze s jistotou říct, že tam nic nevzniklo.
Tak bychom o tom opravdu mohli přemýšlet, i když záleží, jak moc je ta ledová krusta neprostupná. Je to ale bezvadná laboratoř, protože některé teorie o vzniku prvních organismů vyžadují atmosféru, jiné mořské pobřeží. Na Europě není ani jedno z toho. A takových laboratoří máme ve Sluneční soustavě spoustu…
Od devatenáctého století je ale hledání života ve vesmíru spíše příběhem jednoho zklamání za druhým. Proč si myslet, že se to změní?
Dalo by se to přirovnat k tlumenému kmitání. Byly doby, kdy se myslitelé přikláněli k tomu, že jsme jediný obydlený svět. Když se přišlo na to, že planety na obloze jsou tělesa podobná Zemi, tak se přímo nabízelo, že tam budou také nějací lidé. Krotilo se to postupně tím, že jsme zjišťovali, jak moc se mohou jiné planety od té naší lišit. Pokud jde ale o mikroskopické organismy, pak jsme v podstatě na začátku. Poslední pokus, který si kladl za cíl přímo nalézt život na Marsu, byl v sedmdesátých letech. Ostatní sondy jenom studují místní podmínky nebo staré chemické stopy. O nalezení současného života se ale nikdo nesnaží.
Druhá strana života ve vesmíru je šíření toho vlastního. Jako když nějaký vědec kýchl na sondu, která letěla na Měsíc a zpět.
Tento případ je poměrně dost zdokumentovaný, ale pořád se zcela jistě neví, jestli se tam ty organismy dostaly před tím nebo potom. Nebyl to experiment na toto zaměřený, a to je hlavní riziko hledání života ve vesmíru. Tedy, že tam najdeme něco, co jsme si přivezli už s sebou. Tomu bude velice obtížné předejít.
Podobně to mají radioastronomové. Ti zase kontrolují, jestli za záhadnými signály není třeba mikrovlnka nebo holubi. Jak si vy vysvětlujete Fermiho paradox? (pozn. Vesmír by měl být plný vesmírných civilizací, ale nikde je nevidíme.)
Vysvětlení je spousta. Hlavně z něj ale vyplývá, že věci nejsou tak jednoduché, jak se nám může zdát. Je například zajímavé si uvědomit, že jsme první bytosti svého typu na Zemi. Přitom tady život byl nepochybně dlouho, ale není na něm vidět, že by evoluce směřovala nutně ke stavitelům radioteleskopů. Evoluce je slepá a nemá žádný cíl, tak proč bychom tím cílem měli být právě my. Pokud ale civilizace opravdu vznikají, tak může být omezena jejich viditelnost. Mohou se zničit nebo vyvinout směrem, který neočekáváme. Pokud zjistíme, že je život úplně všude a má i tendence se vyvíjet ke složitějším formám, ale civilizace nikde nenajdeme, měli bychom se začít bát sebedestrukce.
Fermiho paradox také vysvětluje názor, že jsme jedni z úplně prvních myslících bytostí ve vesmíru.
I to je jedna z možností. Obyvatelné planety mohly vzniknout až v určité fázi vývoje vesmíru. A pokud by se inteligentní formy života na nich vyvíjely několik miliard let jako my, tak bychom opravdu mohli být jedni z prvních. Je to krásná představa, že by nám mohl patřit vesmír.
Mgr. Tomáš Petrásek, Ph.D. (*1984) vystudoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Pracuje jako neurobiolog pro Akademii věd ČR a Národní ústav duševního zdraví. Profesně se specializuje na studium chování zvířat, kam patří učení, paměť, sociální chování nebo komunikace. Primárně se však zaměřuje na duševní poruchy. Aktuálně studuje potkany, kteří vykazují příznaky autismu. Biologie a astronomie ho vždy zajímaly. Když se profesně rozhodl pro biologii, astronomie zůstala alespoň jeho koníčkem, a i nadále se jí věnuje v rámci spolku Kosmo Klub.
