Retrorecenze: Československá sci-fi Ikarie XB-1 působí přes veškerou snahu nesourodě a nelogicky
Je hezké si představit, že měly někdy české filmy přesah v řádu několika parseků. Šedesátá léta, ve kterých vznikla i Ikarie XB-1, měla obecně futuristický nádech. První člověk vyletěl na oběžnou dráhu a o několik let i další přistál na Měsíci. Československé dobrodružství o první výpravě k nejbližšímu hvězdnému systému působí ale místy dost nedotažené, nebo jako sešité horkou jehlou.
Příběh začíná už ve vesmíru, do kterého se z komunistické planety Země vydala vědecká výprava hledající mimozemský život. Ano, vize filmového 22. století nesmí s ohledem na dobu vzniku postrádat dosažení ideálního společenského zřízení. To ale není vůbec problém. V dnešní době je vlastně osvěžující zhlédnout vizi světové budoucnosti, která není rozvrácená válkou, mutanty, ekologickými katastrofami, zombiemi nebo roboty. V tom je Ikarie dost podobná Star Treku, který vyšel tři roky po ní. Přitom by se dalo říct, že československá sci-fi možná zestárla o něco méně než dobrodružství kapitána Kirka a to díky černobílému vizuálu, který snímku dodává temnější a umělečtější vyznění.
Pro upoutání pozornosti začíná film dramatickou scénou z poslední části snímku. Už od začátku tedy divák ví, že posádku kosmické lodi čeká zajímavý vývoj a těší se na jeho rozuzlení. Umístění tohoto vypjatého psychologického prologu se hodí i proto, že následující první část filmu se nese v možná až příliš poklidném duchu. Při něm jsou postupně předvedeny postavy, z nichž zdaleka nejvýraznější je Zdeněk Štěpánek v roli kapitána a Otto Lackovič jako poblázněný kosmonaut. Ostatní postavy jsou mnohem méně výrazné, nebo až moc schématické, jako třeba ortodoxní logik „Spock“ Radovan Lukavský.
Přitom první polovina je mnohem promyšlenější a povedenější. Různé detaily ocení i divák se zálibou ve vesmíru a astronomii. Ikarie XB-1 například hned z kraje filmu nabírá napříč Sluneční soustavou potřebnou rychlost, aby pak po vytyčené trajektorii sama doletěla rychlostí blízkou rychlosti světla až k Alfě Centauri. Počítá přitom i s dilatací času. Při návštěvě starší nefunkční kosmické lodi musí kosmonauti použít také magnetické boty, aby se mohli efektivně pohybovat ve stavu beztíže. Většina takových pěkných detailů je ale mnohdy zcela znegována, nebo přebita nelogičnostmi. Nemluvě o zvucích ve vzduchoprázdnu, ale na ty jsme si už všichni zvykli. Například, když už Ikarie na začátku nabírala rychlost pro kosmický let, proč nemusela brzdit při nalezení cizího tělesa uprostřed mezihvězdného prostoru? Je také otázka, jestli má Ikarie neomezený zdroj energie, že by si takové brždění a opětovné zrychlení vůbec mohla dovolit. Nemluvě o tom, že by minimálně díky směru a rychlosti letu neznámé kosmické lodi museli cestovatelé hned poznat, odkud plavidlo pochází. Ve vesmíru se nic jen tak nevznáší na místě. Vztah posádky Ikarie k obyvatelům nalezené kosmické lodi každopádně ukázkově vykresluje kontext, v jakém film vznikl. „Tihle rozhodně nebyli naši předkové!“ hřímá Zdeněk Štěpánek nad setkáním s reliktem „imperialistického“ západu.
Celá druhá polovina filmu se točí okolo záhadné „temné hvězdy“. Mysleli tím autoři černou díru? Každopádně buď si zcela vymysleli celý tento kosmický objekt, nebo minimálně přisoudili černé díře zcela vymyšlené vlastnosti. Na celý ten zmatek se pak nabaluje řada dalších nesrovnalostí, jako snaha obrátit kurz Ikarie zpět k Zemi, nebo posílání dat v kapsli místo rádiového spojení. Pokud má tato kosmická loď dostatek energie, aby soustavně zrychlovala a zpomalovala na mezihvězdné úrovni, pak by neměl být problém vyslat dostatečně silný a informačně objemný signál zpět k Zemi.
Aby bylo možné rozvíjet příběh o hledání prvního mimozemského života, musel být vysvětlen jeden základní předpoklad. Tedy proč lidstvo předtím ještě nikdo neobjevil. „Jsme vlastně zapadákovem vesmíru,“ říká na začátku jeden kosmonaut zvědavé kolegyni. Ikarie vyšla přibližně v době vzniku Drakeovy rovnice a obecně se tehdy lidé domnívali, že je vesmír plný mimozemšťanů. Proto je takové dobové vysvětlení relevantní (pozn. Dnes se vědci domnívají, že právě v „zapadákově“ na okrajích galaxií má život větší šanci se rozvinout do civilizace). Problém ale přichází s úplným závěrem filmu, který celý příběh staví na hlavu. A to platí nejen pro nejobecnější podstatu příběhu, tedy hledání mimozemšťanů, ale i rovinu individuální a vztahovou.
Pokud je v úvodu filmu hodně sugestivně nastíněné šílenství, měla by tato linie i odpovídajícím způsobem skončit. Ne impotentním způsobem „co bylo, bylo“. A pokud se celá druhá polovina filmu točí okolo záhadné temné hvězdy, bylo by fajn, aby měly postavy nějakou zásluhu na jejím překonání. Nemluvě o nalezení vesmírné civilizace čtyři světelné roky od Země, čímž úplně pohřbili základní příběhové východisko. Kdyby se čtyři světelné roky od Sluneční soustavy nacházela podobně vyspělá civilizace, zřejmě by jí někdo dávno zachytil a neletěli by tam zcela naslepo. Solidní atmosféra celého filmu tak kvůli nelogickému scénáři vyznívá úplně do ztracena.
