Retrorecenze: Němý dokument Koyaanisqatsi dokáže vtáhnout diváka i bez jediného slova
Existuje jen málo filmů, jako je Koyaanisqatsi režiséra Godfreye Reggia. Ve snímku nefigurují žádné charaktery, vztahy nebo příběhy. Divák ani jednou neuslyší lidský hlas, pouze melodie doprovázející skoro hodinu a půl dlouhý řetěz záběrů našeho světa.
Ačkoliv vyšlo Koyaanisqatsi v roce 1982, z jeho kouzla se nevytratilo prakticky nic. Cílem filmu není jenom zachycovat samotné objekty moderní společnosti, ale celkový proces vznikající jejich vzájemnou součinností. Před kamerou se za osmdesát šest minut vystřídají tisíce osob v jejich každodenních životech. Lidé po ulicích, auta po silnicích, energie skrz elektrická vedení i výrobky na automatickém pásu se ženou po svých drahách jako krev žílami a tepnami. Název pochází z indiánského jazyka a na jeho význam si lze počkat do konce filmu. Schválně ho nevyzradím, i když se dá dohledat velmi snadno a divácký zážitek si tím nezkazíte.
Film je složený z mnoha záběrů různých míst, které se nachází ve Spojených státech. Ze začátku to je pouze přírodní krajina. Logicky pak kamera přechází k těžebním motivům, jako jsou náklaďáky, vrty, rafinerie nebo elektrárny. Časté záběry jsou na dopravu, ať už leteckou nebo automobilovou. Důraz na dopravu a pohyb podtrhuje přirovnání společnosti k organismu, ve kterém také neustále dochází k přesunu energie nebo informací. Zajímavá je pasáž popisující destrukci chátrající čtvrti Pruitt-Igoe za doprovodu stejnojmenné monumentální hudby skladatele Phillipa Glasse. Je to právě jeho hudba, která dodává filmu tu pravou šťávu a neodmyslitelně ke Koyaanisqatsi patří.
Jak snímek pokračuje, jeho tempo se zrychluje. Zatímco jede ze začátku pomalým tempem, od poloviny filmu běží záběry rychleji a rychleji. Tomu se přizpůsobuje i hudba. Vsadím se, že i divák, který se prvních několik desítek filmu nudil, od něj pak nedokáže odtrhnout zrak. Čím rychlejší je tempo, tím více zanikají jednotlivé objekty a vystupuje na povrch proces, který nezpomaluje ani v noci. Kamera ale nezabírá jenom domy, auta nebo stroje. Plnohodnotnou součástí filmu jsou i lidé, kteří se zpravidla pohybují v proudících davech městských bulvárů, obchodních center, kanceláří nebo výrobních hal. Když není obraz zrychlený tak, že z lidí jsou pouhé šmouhy, jedná se mnohdy o opravdu zajímavé portréty jednotlivců uprostřed toho všeho dění.
Koyaanisqatsi může být nesledovatelné pro někoho, kdo potřebuje ve filmu klasický děj. I když i tento snímek mění plynule a smysluplně své tempo a vytváří sofistikované vyprávění, vyžaduje určité počáteční nadšení. Milovníci promyšlených snímků, dokumentů a neobyčejné hudby Phillipa Glasse si ale přijdou na své. Režisér Reggio také natočil dvě pokračování, která se věnují rozvojovému světu a pokročilým technologiím.
Komu doporučit takový film? Pokud jste trpěliví a máte zájem o neobvyklý umělecký zážitek, je Koyaanisqatsi právě pro vás. Pokud ne, nezvládnete to dodívat a pravděpodobně se zaseknete ještě na začátku, než se tempo doopravdy rozjede. Mě samotnému trvalo několik let, než jsem se k tomu přemohl. Když už se ale rozhodnete snímek zhlédnout, budete štědře odměněni.
