Růst světové populace bude ve spojení s nedostatkem pracovních míst největším problémem budoucnosti, myslí si demograf
Rychlost a intenzita světového vývoje je stále větší. Čtvrtá průmyslová revoluce neboli průmysl 4.0, může do několika desítek let nahradit velkou část manuální práce. Světová populace, zvlášť v chudých státech, ale dramaticky roste a poptávka po pracovních místech proto sílí. Taková situace může vést až k razantnímu přehodnocení fungování současného světa.
Česká republika má v současné době rekordně nízkou nezaměstnanost. Ačkoliv zde je nadprůměrně zaměstnané obyvatelstvo v průmyslu, firmy mluví i o potřebě dovozu dalších a dalších pracovníků pro výrobní odvětví, zpravidla z Balkánu nebo východní Evropy. Jak moc je ale pro Českou republiku výhodné být montovnou vyspělejších států? O tom, i o současných trendech v oblasti trhu práce, jsme si popovídali s demografem a ekonomem Josefem Pitnerem.
Jaká je situace na pracovním trhu zde u vás na jižní Moravě?
Je to podobné jako ve zbytku republiky a vyspělé části světa. Probíhá ekonomická konjunktura a oživuje se tedy i pracovní trh. Za posledních deset let nebyla tak vysoká poptávka po pracovní síle jako teď. Uplatňují se ale jenom ti schopní. Jakkoliv znevýhodnění pracovníci ztrácejí postupně schopnost zařadit se na současný pracovní trh.
A to i dnes při konjunktuře?
Ano. Ten, kdo něco neumí, může být snadno nahrazen schopnějšími pracovníky z jiných států. Zahraniční zaměstnanost je dnes u nás mnohem vyšší, než při poslední konjunktuře v roce 2007 a 2008.
Současná nízká zaměstnanost je prima. Je ale důvod k radostem, když sloužíme jako montovna pro bohatší státy Evropy?
Samozřejmě nelze říct, že by každý Čech byl dělník, skladník nebo montér. Je ale pravda, že patříme v rámci Unie k zemím s nejvyšším podílem zaměstnanosti v sekundárním sektoru ekonomiky (pozn. v průmyslu a stavebnictví). Navíc v důsledku technologických změn ve vyspělých zemích tento náš vysoký podíl relativně ještě více roste. V průmyslové výrobě již skoro všechno, co je potřeba, dělají stroje. Lidé na ně hlavně jenom dohlížejí. Kdysi se při výrobě mnoha výrobků vyžadovala od dělníků manuální zručnost. To už dnes není. Požadavky na kvalifikaci pracovníků se pomalu vytrácejí. Platí to všude ve světě, ne jenom u nás.
Takže bude klesat poptávka i po vysokoškolácích?
Po vysokoškolácích ne, mluvím teď jenom o průmyslové výrobě. Ta bude do budoucna potřebovat jednak méně pracovníků obecně, ale nebude ani potřeba, aby byli nějak speciálně kvalifikovaní a zruční. Dříve bylo například v nějaké továrně potřeba sto odborníků. Dnes stačí jenom deset, kteří jsou pouze krátce zaučení v tom, jak obsluhovat automatické stroje.
Hraje tedy nějakou roli to, že je člověk vysokoškolák?
Určitě. Na pracovním trhu se nejvíce oceňuje vzdělání. Vysokoškolák neumí všechno, ale je flexibilní. Umí se orientovat a ví, kde si najít, co je potřeba. Statisticky je jeho pozice nejlepší ze všech skupin na trhu práce. Čím je lepší vzdělání, tím je i lepší startovní pozice. Jak ale člověk bude doopravdy úspěšný, rozhodnou i všechny ostatní vlastnosti konkrétního jedince.
Přitom spousta lidí tvrdí, že by se vysokoškolské vzdělání mělo omezit, protože mnozí jeho absolventi jsou neuplatnitelní.
Slyším to ze všech stran, ale nesouhlasím s tím. I v některých sdělovacích prostředcích se objevuje, že nejlepší možností je výuční list. To je ale cesta do minulosti. Jsou státy, které mají podíl pracovníků s tímto vzděláním vysoký, ale nemyslím si, že by Severní Korea byla nejrozvinutějším státem na světě. Vysokoškoláci se lépe uplatňují na současném globalizovaném pracovním trhu. Dříve byly jednotlivé pracovní trhy víceméně izolované. Představte si to jako spoustu malých rybníčků, kde malé ryby slouží jako potrava větším. Globalizace všechny rybníčky propojuje do jednoho velkého rybníku. Velké ryby tak mají dvojnásobek potravy a malé ryby dvojnásobek nepřátel. V praxi to znamená, že málo konkurenceschopná domácí pracovní síla nezvládá konkurovat více schopné zahraniční pracovní síle. Zaměstnavatelé si mohou vybírat i ze vzdálenějších regionů, a to vede k dalšímu vytěsnění málo schopných z pracovního trhu.
Takhle to zní, že už budeme navždy odsouzeni k roli montovny.
To zase ne. Je pravda, že naše pracovní síla není až tak kvalifikovaná. Její vzdělanostní složení není tak vysoké, jako je v nejvyspělejších zemích. Na druhou stranu jsme ale uprostřed Evropy, máme vedle sebe jednu z nejsilnějších ekonomik světa, která dynamicky roste. Jsme vlastně odsouzeni k úspěchu. Všechno se dá napravit, když bude procesu vzdělávání věnována větší pozornost.
Když mluvíte o potřebě vzdělávání, je lepší spíše obecnější, nebo konkrétněji zaměřené?
Říká se, že vzdělávání má reagovat na potřeby pracovního trhu. Ty jsou ale okamžité, zatímco vzdělávání je proces dlouhodobý. Studium trvá třeba čtyři roky a těžko říct, jestli bude po té profesi poptávka i za tu dobu. Úzce zaměřené vzdělání se hodí, pokud se dobře identifikuje poptávka po něm i do budoucna. A druhá věc je k takovým oborům motivovat žáky základních škol.
Zástupci průmyslu hodně mluví o zbytečnosti gymnázií a řady oborů na vysokých školách.
Česká republika má nejvyšší podíl zaměstnanosti v průmyslu z celé Evropské unie. Proto je zbytečné toto procento jakkoliv zvyšovat. Všechny vývojové trendy naopak ukazují, že se nutně a zákonitě bude snižovat. Podobně jako dnes všude klesá podíl zaměstnanosti v zemědělství. Počet pracovníků ve vyspělých zemích roste pouze v terciérní sféře (pozn. služby). Mluví se hodně o čtvrté průmyslové revoluci; i v této souvislosti je potřeba do budoucna počítat s tím, že i u nás bude v průmyslu pracovat mnohem méně lidí než dnes.
A jak to bude s kvalifikovaností ve službách?
Když si vezmete Výběrová šetření pracovních sil, tak zjistíte, že terciérní sektor vyžaduje nejkvalifikovanější pracovní sílu. Ve všech vyspělých ekonomikách roste podíl sektoru služeb spolu s podílem vysokoškoláků a absolventů vyšších odborných škol. Česká republika má oproti většině vyspělých zemí Unie málo vysokoškoláků, a i proto nízký podíl zaměstnanosti ve službách. V ostatních sektorech ekonomiky tolik vysokoškoláků potřeba není. I když se hodně říká, že máme vysokoškoláků víc než dost, tak v porovnání se zeměmi EU jsme čtvrtí nebo pátí od konce.
Otázka je, jestli se vysokoškoláci uplatňují ve službách v oborech, které vystudují.
Je otázka, do jaké míry je nutné, aby se absolvent živil přesně tím, co se učil v průběhu studia. Důležitější je, aby dělal to, co ho uspokojuje a v čem je užitečný. Neřekl bych, že je špatně, pokud pracuje v oboru, který nevystudoval.
Diskuze o pracovním trhu se hodně točí kolem toho, jestli víc učňů nebo vysokoškoláků. Hodně se ale pomíjí stárnutí populace.
To je největší problém současného světa. Je ale potřeba zmínit, že populace stárne jen ve vyspělých zemích, ne celkově. Světová populace stále roste, stárnutí populace je pouze lokální trend. Naopak přibývá velké množství mladých lidí v málo rozvinutých zemích. Je třeba správně chápat proces demografické revoluce. Kdysi se rodilo hodně dětí, ale velká část z nich zemřela. Nyní se ve vyspělých zemích rodí málo dětí a skoro všechny se dožijí dospělosti. Demografická revoluce probíhá ve světě různým tempem. Zatímco my jsme už na jejím konci a počet obyvatel se u nás přirozenou měnou snižuje, například v Africe jsou teprve uprostřed a počet obyvatel tam stále strmě roste.
Když se ale velká část práce kvůli průmyslu 4.0 zautomatizuje, tak kde budou všichni ti lidé pracovat?
To je právě ta otázka. V Evropě se hodně mluví o nutnosti dovážení pracovní síly, protože nám ji údajně vlastní chybí. V rozvojových zemích mají naopak nadbytek mladých lidí. Ty státy nejsou schopné pro svoji rostoucí populaci vytvářet dostatek pracovních místa. Indie má přibližně miliardu tři sta milionů obyvatel. Přírůstek obyvatelstva je zde takový, že by měla indická vláda vytvořit měsíčně zhruba milion nových pracovních míst, aby nezaměstnanost nerostla, aby mladí lidé měli aspoň takovou životní úroveň, beztak bídnou, jako jejich rodiče! Žádný stát není něčeho takového schopen. A jsou státy, které jsou na tom ještě podstatně hůř než Indie. V některých zemích se populace stihne zdvojnásobit za pětatřicet let. Je to třeba Nigérie, Botswana, ale i Sýrie nebo Afghánistán. Aby se obyvatelstvo zvládlo uživit, musí pracovat. Ale kde? Zemědělská půda není nafukovací a průmysl projde v důsledku čtvrté průmyslové revoluce dramatickou automatizací a robotizací. O pracovní sílu v takovém počtu, v jakém se v rozvojových zemích nabízí, zájem není.
Jaké má mladý nezaměstnaný člověk z rozvojových zemí možnosti?
V poslední době se začal měřit podíl lidí ve věku deseti až čtyřiadvaceti let. To jsou lidé, kteří během pár let vstoupí na pracovní trh. V celém světě je jejich podíl zhruba čtvrtinový. Ve vyspělých zemích ale činí jen patnáct procent. A třeba v Botswaně dosahuje až třiceti osm procent. To znamená, že na botswanský pracovní trh vstoupí v následujících letech čtyři desetiny všech jejích obyvatel. Proto zákonitě dochází k migracím. Pokud se člověk neuživí doma, nezbývá mu než vycestovat, jinak bude živořit. A pojede samozřejmě tam, kde by pracovní místa mohla být. A tím jsou samozřejmě například bohaté země Evropy. Nemá přece smysl migrovat do ještě chudších zemí.
Země jihovýchodní Asie, typicky Čína, vyrostly na tom, že sloužily jako levná pracovní síla pro Západ. S průmyslem 4.0 ale už levná pracovní síla nebude potřeba, protože to obstarají stroje. Z čeho budou žít chudé země, které už nebudou atraktivní ani k tomu, aby je někdo vykořisťoval?
Někdo bude muset vymyslet, jak zajistit obživu pro všechny. To vytvoří obrovský tlak na změnu nejen pracovních trhů, sociálních systémů, ale všeho. Růst světové populace naštěstí pomalu klesá. I tak se ale podle demografů zastaví přibližně za šedesát až sedmdesát let. To by mělo být na Zemi deset miliard lidí. Už mnohem dříve si vědci mysleli, že je planeta přelidněná. To ale teprve přijde. Nigérie má mít podle demografických prognóz v roce 2050 čtyři sta milionů obyvatel. Celá Evropa jich možná nebude mít o moc víc. Kolik může mít Evropa za 33 let obyvatel? To dnes nikdo neví. Záleží i na tom, kolik sem přijde migrantů. Přirozený přírůstek (pozn. počet narozených mínus počet zemřelých) je totiž v Evropě záporný.
RNDr. Josef Pitner, Ph.D. (*1962) vystudoval na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity obor Ekonomická a regionální geografie (se specializací na demografii) a ekonomii na Národohospodářské fakultě VŠE v Praze. Je ředitelem Odboru zaměstnanosti na Krajské pobočce Úřadu práce v Brně a vedle toho vyučuje na Fakultě sociálních studií v předmětu Demografie. Je autorem řady odborných článků, zaměřených na problematiku Evropské unie, trhu práce a ekonomické statistiky.
