Šerm dnes není jen divadlo, ale hlavně zábava a sport, říká Robert Waschka
Už je to dlouho, kdy palné zbraně a sofistikované nástroje k zabíjení nahradily ostří mečů či halaparten. Někteří lidé si ale dodnes předávají tradici šermířského bojového umění. Nejsou to jenom nadšenci, kteří by se šermu věnovali pouze ve volném čase, ale i profesionální lektoři souboje s historickými zbraněmi.
Robert Waschka učí šerm a bojová umění už od svých čtrnácti let. Je jedním ze zakladatelů spolku Dům rytířských ctností v Brně, který se kromě šermu věnuje i kurzům sebeobrany. Velký důraz klade třeba na viktoriánské techniky sebeobrany bartitsu. Spolupracoval také na mnoha filmech a nedávno i na vývoji soubojového systému v počítačové hře Kingdom Come: Deliverance.
Je šermířství v dnešní moderní době přitažlivé pro běžnou veřejnost?
Záleží, jak si definujeme šermířství. To, co vyučujeme u nás je v podstatě výcvik historických evropských bojových umění zábavnou formou. To si myslím, že pro veřejnost přitažlivé je. Máme zhruba osmdesát až sto stálých žáků, přičemž celkem nás za rok navštíví asi čtyři sta lidí. Na přednášky, které pořádáme třeba na Animefestu, nám chodí okolo šesti seti lidí, plus další pětistovka sleduje přenos. Také je třeba brát v potaz, že dnes si už nepředstavujeme šerm jako vystoupení v kostýmu na hradech nebo zámcích, jak tomu bylo před pětadvaceti lety. V současné době se daleko více lidí věnuje šermu jako technikám pro zábavu či sport.
Zájemce o vaše kurzy by mohl odradit strach ze zranění. Dochází k nějakým? Propíchli někdy někoho?
Učím šerm a bojová umění od svých čtrnácti let a rukama mi prošly tisíce žáků. Doposud jsme ale neměli zranění, které by si vyžádalo rozsáhlejší lékařské ošetření. Takže musím zaklepat, protože nejhorší zranění byla naražená ruka nebo natažené šlachy u dvou bratrů, kteří to trochu přeháněli při tréninku. Ale nic jako probodnutí nebo proříznutí jsme tady chválabohu doposud neměli.
Když bojové umění někoho naučíte, dává mu to nové možnosti uplatnění se z kariérního hlediska?
Z profesního hlediska učíme minimum lidí. Dohromady to může být zhruba deset procent takových, ze kterých se pak stanou herci. Občas je to nějaký úředník, nebo lidé ze záchranných služeb. Spolupracujeme občas i se silovými složkami. Zájemci k nám ale chodí spíše proto, aby se pobavili. Není jejich cílem mít papír o tom, že jsou vyučení šermíři, nebo dostat na konci šestý pásek osmé barvy. Cílem je zkusit si něco nového a bavit se tím.
Kromě šermířství učíte i sebeobranu jako boj s nožem, bartitsu, a nedávno jste měli například workshop sebeobrany s vycházkovou holí. Jaké jiné předměty může člověk použít takto k sebeobraně?
Co se týče sebeobrany, vycházíme ze středověkého bojového umění, které bylo velmi komplexní. Tam neexistovalo, že by někdo šermoval mečem nebo bojoval dýkou. Člověk, kterého mistr naučil sebeobranu, se o sebe uměl postarat i pomocí klacku na ulici. Tak jsme dlouhá léta dělali takovou nepojmenovanou sebeobranu ve středověko-renesančním stylu, až jsme nakonec narazili na bartitsu. Zjistili jsme, že je skvělé a umíme jej, protože používá nám známé techniky. Tak jsme ho vzali jako základ, ze kterého vycházíme dál ve věcech, které učíme. Je to vlastně funkční sebeobranný styl.
Je bartitsu možné aplikovat i na běžné předměty, které nosí člověk po ruce?
Rozhodně ano. Bartitsu pracuje se čtyřmi vzdálenostmi. První je vzdálenost na hůl. To může být vycházková hůl, teleskopický obušek, vystřelovací deštník, láhev plná vody a prostě cokoli, co vypadá jako kus klacku. Potom používá kopy, box na těsnou vzdálenost, džiu-džitsu a další. Všechny techniky jsou naprosto využitelné v běžném životě. Důležité je, že bartitsu má koncept celkového přístupu. To znamená, že začíná strategií, taktikou a následují různé techniky a kondice. Strategie je postup, jak se nedostat do situace, kdy by musel člověk fyzický kontakt podstoupit. Taktika říká, jak se konfliktu vyhnout, nebo jak jej rozpoznat a zmírnit. Pokud se do fyzického konfliktu dostanu, tak bartitsu ukazuje, jak úspěšně získat převahu nad silnějšími nebo početnějšími protivníky a vyváznout z takové situace.
Proč je bartitsu nazýváno jako gentlemenský způsob sebeobrany?
Bartitsu vzniklo v době gentlemanů a dam. Londýn devatenáctého století byl v podstatě tak nebezpečný, jako je dneska Mogadišu. Možná horší. Protože civilní člověk nesměl chodit ozbrojen střelnou zbraní, museli si lidé vypracovat funkční záležitost, se kterou by se člověk oblečený do dlouhého obleku mohl ubránit přepadení pěti chlápky s noži. To je jeden důvod proč se tomu tak říká. Druhý důvod je, že je koncipovaný především pro boj ve stoje a k sebeobraně, kde člověk nedělá žádná salta a neválí se po zemi. Zkrátka pro normálního člověka někde z kanceláře, který se nechystá bojovat oblečený v kimonu.
Kolik času a energie vyžaduje ovládnutí základních schopností sebeobrany? Určitě nestačí přijít na jednu lekci, abych dané techniky dokonale uměl.
Výuku sebeobrany máme postavenou na takzvaných principech. Ty je možné naučit se za osmihodinový seminář. Ne nacvičit, protože člověk musí cvičit neustále, ale kupříkladu princip bdělé pozornosti se naučíte. Spoustě lidem se stává, že když se za nimi někdo nakloní přes rameno, tak se leknou, protože o něm neví. Důležité je proto lidem sdělit principy, nad nimiž budou přemýšlet a spousta se jimi začne i automaticky řídit. Kupříkladu nevstupovat do konfliktu, když nemusím. Je to sice hodně logické, ale spousta lidí si neuvědomuje, že součástí konfliktu se stávám již ve chvíli, kdy mi někdo na ulici řekne: „Kámo, nemáš bůra?“ Když kolem mě stojí další čtyři týpci, tak to neřeším tím způsobem, že vytáhnu peněženku. V ten moment bych totiž vstoupil do konfliktu, protože bych jim tak ukázal, že mám spoustu peněz. Když se člověk naučí základní principy, může pak co nejrychleji správně reagovat.
Spolupracoval jste také na tvorbě počítačové hry ze středověku Kingdom Come Deliverance, kde jste do hry zapracovávali různé šermířské pohyby. Jak takový přenos do hry funguje?
Kingdom Come Deliverance se snaží být realistickou hrou. My jsme proto do hry pomáhali navrhnout systém boje. Tedy to, jak budou postavy sekat a jak to bude celkově fungovat. V rámci toho jsme současně i točili většinu bojových pohybů se zbraněmi. Natáčí se pomocí technologie motion capture. To je obrovská hromada kamer, které nás sledují. Současně kolem sebe mají svítidla, která v našem případě svítila infračerveně. Člověk má po těle snímače, které odráží konkrétní vlnovou délku. Kamery pak přenáší do počítače živě pohyby jednotlivých bodů a počítá z nich pohyb kostry.
Co je při takovém přesunu reálných pohybů do hry největší problém?
Největší problém je mezi hlavou a klávesnicí. Protože když něco vidím v reálu, tak pořád vím, kde mám ruce a sleduji, co se odkud hrne. Na počítači musím zprostředkovat to, co se děje na obrazovce a co člověk dělá gamepadem nebo klávesnicí. Takže největší problém je přenést skutečné pocity do pocitů ze hry. Jak se nám to podařilo, už samozřejmě zhodnotí až samotní hráči. Bojový styl je samozřejmě těžký, nemá to být lehká hra. Když však hrají za tu postavu lidé, kteří se šermu věnují i v reálu, tak ve spoustě věcech jim herní techniky skutečný šerm připomínají. My celý systém trochu založili na chybách, což znamená velké nápřahy a mírné zpoždění při útoku. To jsou v šermu začátečnické chyby, bez nichž by však nebylo možné počítačovou hru hrát, protože by byl každý hned mrtvý a hru by si pořádně neužil.
Spolupracujete takto i na nějaké jiné hře?
Pracovali jsme na více projektech. Natáčeli jsme třeba Četnické humoresky, různé historické filmy, ale z hlediska velikosti a hloubky spolupráce je Kingdom Come zatím náš největší projekt. Kromě samotné šermírny a výuky samozřejmě.
Zvyšují hry zájem o vaše kurzy?
Ano, jsou dvě komunity, které se paradoxně neprolínají, i když dělají to samé. Jsou lidé, kteří si chtějí vyzkoušet šerm naživo. A dále tu jsou lidé, kteří šermují ve hrách. Ať už v Assassin’s Creed nebo Zaklínači. Baví je to, ale přesto si neuvědomují, že by to mohli zkusit i na živo. Dříve jsme měli kurz, který se jmenoval šerm dlouhým mečem. Dnes se jmenuje šerm dlouhým mečem podle Zaklínače. Děláme na něm reálné techniky, které se nejvíce blíží tomu, co je v knížkách nebo ve hře.
Mgr. Robert Waschka (*1968) se věnuje šermu od roku 1979. Studoval obor fyzika, pedagogika a psychologie na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Hrál vedlejší roli ve filmu Senso s Wernerem Schreyerem, spolupracoval na seriálu Četnické humoresky a na dalších filmech. S více než třicetiletou praxí nyní vyučuje šerm v brněnském Domě rytířských ctností, který spolu se svými kolegy založil v roce 2005.
