Sociálně rozštěpená společnost brání řešení změn klimatu, myslí si Monika Horáková

O ekologii, environmentalismu a zelené politice se toho napsalo už hodně. Pro jedny je „zelený“ život posláním, pro druhé pózou. Pro další je cílem, pro jiné cestou. Planeta se prudce otepluje, biologové mluví o masovém vymírání živočišných druhů a přitom… zajímá to veřejnost alespoň z poloviny tak, jako to může zasáhnout do našich životů?

Českým Zeleným se už několik let nemůže zadařit. Při posledních volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 jen mírně přesáhli tři procenta získaných hlasů. I tak lze o nich čas od času slyšet, i když ne vždy skrze ekologická témata. Aktivně se třeba zapojili do diskuze, která se rozpoutala okolo nošení muslimských šátků na školách. O environmentalismu a jeho politickém angažmá v České republice jsme si popovídali s členkou předsednictva Strany zelených Monikou Horákovou.

Proč volí Stranu zelených tak málo lidí?

Celosvětově má hnutí zelených problém, že se zabývá poměrně abstraktními problémy. Globální změny klimatu nejsou totiž prioritním tématem pro někoho, kdo má na krku exekuci. Náš program má proto i silný sociální rozměr. Stát by měl tvořit soudržnou a sociálně nerozštěpenou společnost. Jedině taková společnost bude schopná vhodně reagovat na změny klimatu. Na komunální úrovni se nám daří dobře, protože tam jsou výsledky mnohem lépe představitelné.

Podle mě se voliči zelených dělí do tří skupin, které mohou, ale nemusí být úplně kompatibilní. Ochránci lokální přírody, aktivisté bojující proti globální změně klimatu a bojovníci za sociální spravedlnost, ať už jde o ženy, menšiny nebo squattery.

Také bych naše voliče rozdělila do tří skupin. Tu třetí skupinu bych ale definovala spíše jako zklamané příznivce sociální demokracie. Třeba v Pardubickém kraji, kde kandiduji, jsem takových potkala už docela dost. Je také zajímavé, že naše voličstvo tvoří z většiny ženy. Je to podle mě důsledek našeho programu, ale i stylu politiky. Já osobně třeba nemám ráda konfrontační politiku a neustálé poměřování, jak je to časté v jiných stranách.

Na vašem Facebookovém profilu je fotografie s transparentem „kapitalismus je krize“. Souhlasíte s tím?

Ten obrázek na mém profilu pochází z jednoho filmu, ve kterém se hlavní postavy snaží upozornit na problémy naší společnosti. Jinak ale ano, kapitalismus se dostal do fáze, která není úplně příjemná pro všechny. S tím je potřeba se nějak vypořádat.

Jak to chcete udělat?

Náš program stojí na soudržné společnosti a ochraně životního prostředí. Obojí se nemůže obejít bez regulací Myslím si ale, že se nemůžeme pořád vůči něčemu vymezovat. Když budeme pořád protestní, nejsem si jistá, jestli to budou lidé schopni přijmout. Samozřejmě jsme kritičtí k systému, ale snažím se také vysvětlovat, co konkrétně můžeme udělat lépe.

Chápu význam pozitivního politického marketingu. Na druhé straně hrozí nebezpečí klimatických změn. Kdo jiný, než Zelení by měli hlasitě bít na poplach?

Současný systém je samozřejmě neudržitelný. Nejen ve vztahu k planetě Zemi, ale i v tom, co si způsobují lidé navzájem. Možné změně k lepšímu brání nezájem elit o ekonomické nerovnosti. Boj proti klimatickým změnám ano, ale nelze ho oddělovat od sociální stránky problému. Dokud nebude boj za životní prostředí, ať už lokální nebo globální, vyhovovat většině, nic se neudělá. V Itálii se měla například zavřít výroba továrny, jejíž prostředí bylo karcinogenní. Dělníci ale proti zavření stávkovali, i když jim práce v ní ničila zdraví. Nosili transparenty, na kterých stálo, že rakovina je možná, ale hlad jistý.

Když zdůrazňujete sociální stránku environmentalismu, jak by měla vypadat společnost podle vašich představ?

Musí být především spravedlivá. A aby o pravidlech nerozhodovala jenom úzká skupinka lidí. Určitou inspirací mohou být takzvané klimatické kempy, které se konají od roku 2006. Aktivisté z různých zemí se sjedou na jedno místo, kde upozorňují na problémy s životním prostředím. Může to být oblast, kde probíhá povrchová těžba a ničení životního prostředí za účelem zisku několika málo lidí. A na těchto kempech spolu fungují několik dní v kuse stovky lidí na jednom místě tak, jak by mohla fungovat i mnohá společenství.

To znamená jak?

Konají se tam pléna, kde mohou všichni rozhodovat. Nemusí se vždy natvrdo hlasovat, ale hledá se konsenzus. Všichni se také podílí na chodu celého kempu a sdílí všechna rizika, problémy i pozitiva. Letos byl v Horním Jiřetíně první český klimakemp. Líbí se mi to, protože je vidět, jak dobře to funguje. Akce samotná trvá maximálně týden, ale probíhají před tím i „mobilizační srazy“, kdy se vše plánuje.

V těch kempech je ale jedna skupina podobně smýšlejících lidí. Jinak by to asi vypadalo, kdyby polovinu lidí na klima kempu tvořili třeba libertariáni.

To asi ano.

Jste vegetariánka?

Jsem, ale nechci to nikomu vnucovat. Politicky je pro mě důležité, aby lidem byly společensky i ekonomicky dostupné různé varianty. Žít „zeleně“ nemá být zejména věc životního stylu, která je zajímavá až ve chvíli, kdy je člověk zajištěný. A to většina z nás není. Obecně by „bio“ životní styl, například zdravé jídlo, měl být finančně dostupný pro každého.

Jak asi bude vypadat jídelníček člověka za padesát let. Bude z ekologických důvodů víc vegetariánský nebo veganský?

Nejde věštit z křišťálové koule. Produkce masa je ale energeticky i finančně náročná. Je proto otázka, jestli ho za pár desetiletí budeme moci konzumovat. Je dobré, že už dnes lidé zkouší veganství a vymýšlí nové recepty. Pokud se někdy doopravdy stane spotřeba masa neudržitelnou, bude společnost vědět, jak na to.

V environmentalismu se hodně řeší globálnost a lokálnost. Jak se na tyto póly díváte?

Globálně musíme spojovat síly, abychom byli schopni překonat různé výzvy, které nelze řešit na národní úrovni. Lokalismus klade důraz na místní ekonomiku a souvisí někdy s hnutím „nerůstu“. Podle něj by měl být život zařízený důstojně i bez toho, abychom se my, nebo různé zboží, muselo přesouvat přes celou planetu. Každá lokální jednotka by měla umět samostatně fungovat a prospělo by to všem. Proto i máme heslo „mysli globálně, jednej lokálně“.

Přikláníte se ke zmiňované filozofii „nerůstu“, nebo udržitelného růstu?

Nejsem v tom zatím vyhraněná. Vnímám ale, že určité zpomalení by prospělo. A nejde jen o fyzický život, ale i ten digitální. Ten nám začíná dost přerůstat přes hlavu. Někdo mluví i o digitální totalitě.  Nevýhody rozvoje digitálních technologií nesmí převážit nad výhodami.

Nepocítila jste trochu pocit zmaru z Trumpova odstoupení od Pařížské dohody?

Donald Trump je demagog. Tvrdí, že dodržování klimatické dohody je drahé a lidé přijdou o místa. Neříká ale, že to hodně záleží na něm, jaké bude mít to naplňování pařížských kritérií dopad. Nikdo by ho netrestal, kdyby se mu to nepovedlo. On ale místo toho vinu radši hází na ostatní státy. Když se to ale vezme jako investice, tak by to mohlo pomoct k vytváření dlouhodobých pracovních míst, která nebudou fixována na staré způsoby života.

Ptám se spíš, jak to působí na člověka jako jste vy, kdo žije ochranou životního prostředí. Můžete dělat cokoliv pro klima, pak ale přijde takové rozhodnutí a konec.

Na druhou stranu Čína se Pařížské dohody pořád drží. Možná se díky tomu stane i světovým lídrem, protože reaguje na problémy celé planety.

Tak Čína asi není úplně nejlepší příklad ekologického státu, když mají obrovský problém se smogem a prostředím obecně.

Ano, ale chce u klimatické dohody vydržet. Jinak v případě USA mě hodně povzbudily jednotlivé federální státy, když řekly, že chtějí dodržovat klimatickou dohodu. Nemám z toho tedy takovou depresi, protože je vidět, že i navzdory Trumpovi chce někdo se změnami klimatu bojovat.

Mgr. Monika Horáková DiS. (*1983) vystudovala obory žurnalistiku a informační studia & knihovnictví na Univerzitě Karlově v Praze. Jako novinářka pracovala několik let v Rakousku. Dnes se živí jako překladatelka z německého a anglického jazyka. Členkou Strany Zelených je od roku 2013.

Jan Kříž

Zakladatel, organizátor a redaktor. Věnuje se především přírodním a společenským vědám.