Vězni se přiklání k extremismu hlavně kvůli osobní ochraně nebo profitu, říká příslušník vězeňské služby

O štěpení ve společnosti a nárůstu radikálních názorů se v poslední době nemluví málo. Extremismus se nevyhýbá ani věznicím, kde má živnou půdu. Ne však všichni vězni mající extremistické názory jsou nebezpeční. Podle příslušníka vězeňské služby je třeba si dávat pozor hlavně na radikální ideology a na jejich bodyguardy.

Současný stav českých věznic říká jedno: Přeplněnost. K září letošního roku pracovníci Ministerstva spravedlnosti napočítali ve výkonu trestu přes dvacet tisíc osob, což odpovídá 110% naplnění věznic k tomuto účelu. Ondřej Kolář pracuje v ženské věznici s ostrahou ve Světlé nad Sázavou jako vedoucí Oddělení prevence a stížností. Mimo jiné se také zabývá extremismem ve vězeňstvím.

Můžeme všechny vězně, co se kloní k nějaké straně extremistického spektra, označit za nebezpečné?

Určitě ne. Z hlediska nebezpečnosti jsou pro české věznice zajímavé dva typy takových osob. Ti, co budí respekt postavou a ti, co dokáží strhnout ostatní svým charismatem. To jsou dvě nejdůležitější skupiny. Například kolega z Finska mi na jednom mezinárodním fóru říkal, že svoje tipování zaměřují právě na tyhle dvě skupiny.

Co vězně vede k příklonu k extremismu?

Do vězení může nastoupit osoba, která se v extremistických skupinách objevovala i na svobodě. Ta pak může působit na jiné vězně. K této osobě se pak mohou přidat i jiní odsouzení. Třeba z obyčejné snahy dotyčného někam patřit, mít kamarády. O to se víceméně snaží všichni vězni. Nejčastěji se ale k extrémismu přiklání kvůli osobní ochraně, nebo profitu.

Co myslíte tím osobním profitem?

Když se k nim vězeň přidá a bude pro ně uschovávat nedovolené předměty, například mobily, může mít pak profit z balíčků pro jiné odsouzené. Nebo ho nechají zavolat mobilem svým blízkým. S tím je spojený i faktor ochrany, kdy vězeň nemusí mít strach z napadení ze strany jiných trestanců. Samozřejmě svoji úlohu sehrává i faktor určitého boje proti systému. Proti politickému útlaku nebo represivním sborům jako je policie nebo vězeňská služba.

Jak se tedy extremismus ve věznicích projevuje?

Projevy jsou dnes spíše u jednotlivců. Že by vznikala nějaká tajná síť mezi extremisty ve věznicích, tak to ne. Běžně se projevuje v korespondenci s kamarády či rodinou, případně v symbolice tetování, které si vězni udělali buď na svobodě, nebo ve vězení. Tetováž s extremistickou tématikou je patrná hlavně u pravicových extrémistů. U levicových nehraje tak zásadní roli.

Je nutně každý, kdo má tetování s nějakou takovou tématikou extrémista?

To ne. Když má někdo vytetovaného třeba německého vojáka nebo vojenskou techniku může být koneckonců jenom milovník vojenské historie. Ale já se za svou kariéru nesetkal s tím, že ten, kdo měl něco podobného vytetované i s určitými skrytými symboly, by nebyl v těch pravicových strukturách aktivní. Nebo že by je alespoň nepodporoval, či neobdivoval.

Jak tedy posuzujete vězně ve vztahu s extremistickým tetováním?

Vždy je třeba zkoumat, o jakou tetováž se jedná. Pokud má odsouzený vytetovaný hákový kříž nemusí to přímo znamenat příklon k nějakým projevům extremismu. Může jít o určitou revoltu vůči systému, vězeňství nebo lidem obecně. Pokud je ale v tetování snaha o zakonspirování takové tématiky, tak je jasné, že vězeň ví, co dělá a jak se vyhraňuje. Pak ho můžeme zařadit do jiné kategorie vězněných.

Co si takoví vězni tetují?

Často jsou to různé runy a nacistická symbolika. Nebo zmíněné zakonspirované symboly jako hodiny ukazující 4:20, tedy narození Adolfa Hitlera.  Číslice osmnáct a osmdesát osm, zastupující písmena v abecedě. Nebo takzvaných čtrnáct slov Davida Lanea (pozn. americký neonacista) v různých úpravách.

Jak se vytyčují ve věznicích levicoví extrémisté?

Těch ve věznicích zase tolik není. Ti bývají aktivní z opačné strany, kdy z prostředí mimo vězení mnohem aktivněji podporují uvězněné kamarády, provádí různé sbírky na jejich podporu, meetingy před věznicemi. Jsou mnohem aktivnější na internetu, zvláště na sociálních sítích. U nich tetování nehraje takovou roli.

Zmiňoval jste, že kromě tetování se extremismus projevuje i v korespondenci. Jak přesně?

Odsouzeným například chodí od lidí zvenčí extremisticky laděné dopisy, letáky vyjadřující jim podporu, různé samolepky a nášivky.

Kdo korespondenci kontroluje?

Zpravidla vychovatel daného oddělení. Kontroluje příchozí i odchozí korespondenci. Samozřejmě jen tu, která je povolena podle zákona. Nejsou kontrolovány dopisy s právníkem a státními orgány. Bohužel dnes jsou věznice přeplněné a není v silách vychovatele všechny dopisy zkontrolovat.

Co když se při kontrole zjistí, že dopisy jsou závadné?

Vyhodnocuje se, zda dopis zadržet. Taky se může se kontaktovat příslušník, který se tímto zabývá a celou věc s ním konzultovat. Často se kolegové obrací na mě. A to i v případech, kdy mi zavolají z jiné věznice, že zaměstnanec dané věznice nosí nějakou značku oblečení a oni potřebují vědět, zdali v tom nemůže být nějaký projev extremismu z jeho strany.

Jaké značky máte na mysli?

Nerad bych přímo ukazoval. Ale jde většinou o ty, které jsou s extremistickou scénou, často neoprávněně, spojovány. V poslední době jsem měl pár konzultací ohledně nošení triček, či mikin s vlasteneckou tématikou. To z mého pohledu není nic závadového, často si takové oblečení koupíte na internetu. Bohužel dnes má vlastenectví, nacionalismus, patriotismus mnohdy jinou konotaci, než tomu bylo dřív. Když vás dnes někdo označí za nacionalistu, nebo vlastence, tak jste pomalu neonacista, nacista, xenofob. To je chyba ve vnímání významu těchto slov.

Jak tedy postupujete, když vám přijde oznámení o tom, že ten a ten zaměstnanec vězeňské služby má něco „pochybného“?

To nejsou věci, co by byly zakázány. Takže se spojím s věznicí a sdělím jim, že symbol není závadový a jedná se o věc, která se dá normálně koupit. Nejedná se o druh extremismu. Řešil jsem i to, že na přednášku jeden kolega přinesl kšiltovku s písmeny A.C.A.B. (pozn. All Cops Are Bastards). Přitom i vězeňská služba je vnímána podobně jako policie. Ale často je to spíše o neznalosti těch věcí. Jiná situace by byla v případě nějakého zásadního tetování s extremistickou tématikou u našeho zaměstnance.

Dříve příslušník bezpečnostních sborů nesměl mít viditelné tetování. Jak dnes vězeňská služba přistupuje k tetování příslušníků ve služebním poměru?

Doba se mění a na tetování je dnes nahlíženo jinak. Je to spíš módní doplněk. I Generální ředitelství vězeňské služby zareagovalo na tento trend. Tetování může být nošeno viditelně, nesmí ale obsahovat nějakou extremistickou symboliku. Nesmí být tetovány vršky dlaní, obličej ani krk. Já ale osobně vidím v tetování zaměstnanců velký bezpečnostní problém.

Jaký problém?

Dneska jsou v módě jména rodinných příslušníků a data narození dětí. A tím je člověk identifikovatelný. Když pak jde třeba do zákroku, tak může mít vyhrnutý rukáv, nebo mít tetování na viditelném místě. Pak mu maska na obličeji moc nepomůže. Vězeň si ho podle tetování zapamatuje. A za to ručím. Když si vězni podávají stížnost, tak si dokáží zapamatovat třeba konkrétní služební čísla dozorců, na které si stěžují. Takže zapamatovat si jméno nebo datum narození dítěte v tetování není problém.

Dochází k napadení personálu často?

Není to denně, ale ano. Jak narůstá agresivita ve společnosti obecně, tak se samozřejmě projevuje i u vězňů. Navíc jsou věznice přeplněné a vězni nemají kde si najít svůj koutek, aby se uvolnili, zbavili se napětí, či si situaci sami se sebou rozebrali. A pak vybuchnou. Většinou teda mezi sebou. Naštěstí žádného příslušníka nezranili tak, že by bylo toto zranění pro zaměstnance věznice fatální.

Řešili jste případy extremismu ze stran příslušníků vězeňské služby?

Dříve tyto případy řešili kolegové z Oddělení prevence a stížností. Ale s nástupem Generální inspekce bezpečnostních sborů řeší takové případy oni. Zaznamenali jsme případy urážek na účet národnostních menšin ve věznicích nebo urážlivé výroky vůči zaměstnancům. Řešili se i aktivity příslušníků na internetu, což je dnes hodně populární, protože je relativně anonymní. Tam šlo o aktivity v souvislosti s migrační vlnou.

Jak se k tomu stavíte?

Rád bych řekl, že zaměstnanci vězeňské služby jsou imunní vůči projevům extremismu. Ale říct to nemůžu. Všude se najde někdo, kdo nějaké takové ideologii podlehne, kdo ji obdivuje, případně podporuje. Většinou ji nepřijímají jako celek, ale berou si pouze část. Ale těch případů není tolik.

Jsou mezi extremisty i ženy, nebo jen doména mužů?
Určitě jsou. V poslední době žen v extremistických strukturách obecně přibývá. Nejsou to sice ty typy, co by se praly někde v restauraci. Je patrný odklonu od takové té klasické úlohy ženy, kterou jim společnost dávala. Kuchařka, rodička dětí, ochranitelka rodinného krbu. V extremistických strukturách se začleňují jako ideoví vůdci a šíří extremistické myšlenky. Třeba písní nebo mluveným slovem.

Kdo je agresivnější ve věznicích? Muži, nebo ženy?

Těžká otázka. Ženy jsou vůči sobě často mnohem vulgárnější, hrubější. Násilí u nich vypadá jinak. Odsouzení muži si dají pěstí a považují celou věc za uzavřenou. Ženy si trhají vlasy, kopou do sebe, hází věcmi. Nejsou často schopny odhadnou svou sílu. A když se pak tyto případy řeší, tak využívají ženských zbraní. Dělají se lepší. Rozepínají si knoflíčky, namalují se. Myslí, že jim to v něčem pomůže.

Narazil jste někdy ve věznici na ideologické konflikty mezi stranami?

Nikdy. Snažíme se vězně preventivně oddělovat a následně s nimi pracovat.

Může v ČR vzniknout něco podobného Árijskému bratrstvu?

Myslím, že i takové trendy známé z amerických věznic k nám jednou dorazí. V Česku nemusí nutně vzniknou obdoba Árijského bratrstva, nebo amerických vězeňských gangů. Ale může to být nějaký obdobný gangový systém, kde by i pravicově extremistická ideologie měla své příznivce a šiřitele.

Jak se tomu dá preventivně zabránit?

Když by byl vězeň nebezpečný svému okolí, mohli bychom ho například přemístit do jiné věznice. Dbát na to, aby se takoví vězni setkávali co nejméně. To je velmi efektivní řešení. Vězni totiž často žádají, aby byli umístěni v blízkosti trvalého bydliště a vězeňská služba dělá maximum pro to, aby to šlo. Takže přemístění na druhý konec republiky by si vězni hodně rozmysleli.

Jakou máme v Česku recidivu extremistů?

Recidiva se měří obecně. U nás je to velký problém, máme ji okolo padesáti procent. Ale domnívám se, že z evropského standardu zásadně nevybočujeme. Na druhou stranu by bylo podle mě vhodné třeba zveřejnit recidivu různých etnických skupin. Byl by to dobrý argument proti tezím, jako majetková kriminalita se rovná Romové. Že jsou věznice plné Romů a tak dál. Velká recidiva je obecně značná i u žen. Tam se udává cca 70%.

Jaké faktory hrají roli v recidivě?

Dotyčný přijde do věznice, tam se dá dohromady, ale zpět na svobodu se často vrací do svého původního prostředí a ke starému způsobu života. Nejčastěji se jedná o drogové prostředí. Většinou mají také dluhy za soudní výlohy, za náklady na výkon trestu. Mají problém sehnat práci. I požadavek na i ty nejjednodušší práce je podmíněn čistým trestním rejstříkem. Většinou pak dotyčnému nezbyde, než hledat obživu někde jinde. Jiní už neví, jak se venku chovat. Klasický scénář je návrat domů, oslavení svobody a pak vystřízlivění. Nemám kde spát. Nemám práci, nemám co jíst.

Jakou má propuštěný vězeň šanci sehnat práci po výkonu trestu odnětí svobody?

Šanci má. Problém ale je, že spousta vězňů si neumí ani vyplnit žádost na Úřad práce. Vězeňská služba je nenutí myslet samostatně. Děláme všechno za ně. Chceš práci? Zařídíme. Chceš jídlo? Zařídíme. A oni myslí, že po propuštění je svět stejný. A to tak není. Nedávno jsem se bavil s odsouzenou před propuštěním a ptám se jí, co bude dělat. A ona říká, počkám, až mi někdo nabídne nějakou práci.

Nicméně pokud se nepletu, ve vězení se může člověk rekvalifikovat a svoje šance tak zvýšit.

Ano, snažíme se, aby měli vězni nějakou hodnotu na trhu práce. Takže pro ně pořádáme zmíněné rekvalifikační kurzy. Snažíme se o to, aby měli možnost se příkladně vyučit, například jako malíř, zedník nebo kuchař. Ovšem předpokládá se samozřejmě i aktivita propuštěného.

Jaká je nejčastější trestná činnost vězňů?

Častá je nějaká souvislost s průnikem nedovolených věcí do věznic. Takže mobilními telefony a drogy. Občas se vyskytnou i případy krádeží mezi vězni nebo násilí.

Jak se drogy do věznice dostanou?

Způsobů je celá řada. Děje se tak vícero cestami. Průnik zaznamenáváme přes návštěvy civilistů, přes balíky, z práce mimo věznice nebo přes dodavatele materiálu do věznic. Nelze vyloučit ani zaměstnance nebo právníky. Taky pomocí přehozů na prostor věznice. Například ředitelka věznice v Světlé nad Sázavou doktorka Slováková upozorňovala před lety na problém dronů ve spojitosti s pašováním drog do věznic. Na tohle upozornění nikdo moc nereagoval a dnes jsou drony běžnou věcí. V zahraničí takové zkušenosti už mají. V USA už zřídili i jednotky určené přímo pro boj s drony. I na Slovensku už se takové případy staly. U nás se tak zatím neděje, ale možná že to blízká budoucnost změní.

Jaké drogy se nejčastěji pašují?

Marihuana a pervitin. Nesetkal jsem se za dvacet let s kokainem. Problém je také s předepisováním psychiatrických léků ze strany lékařů, jako třeba Neurol a Rivotril. Odsouzení je pak směňují za cigarety a kávu. Snažíme se řešit i tyto problémy.

Poddimenzování Vězeňské služby ČR je známou věcí. Kolik vězňů na jednoho zaměstnance je stanoveno?

V předpisech udává, že jeden vychovatel by se měl starat o 20 odsouzených. Není však výjimkou, že má na oddělení i 60 odsouzených. Vychovatelé se mohou v době nepřítomnosti i různě zastupovat, to pak počet ještě více stoupá.

Plánuje se stavba jedné věznice pro ženy a dvou ubytoven. Vyřeší to problém přeplněnosti?

Výstavba nové věznice je dobrý nápad, ale proces na dlouhou trať. Sehnat lokalitu je velký problém. Občané věznici odmítají u svého města či vesnice. Osobně hádám, že se postaví tak v roce 2022. My ten problém potřebujeme řešit teď. Amnestie prezidenta Klause ho nevyřešila, jen na chvilku přesunula na policii. Teď ho máme zpět.

Mjr. Mgr. Ondřej Kolář (*1975) je ve služebním poměru ve Vězeňské službě České republiky od roku 1999. Působí jako externista na Policejní akademii a příležitostně přednáší na Masarykově univerzitě v Brně. Působil jako člen vězeňského týmu při výstavbě věznice v Afghánistánu. Je členem různých evropských organizací, které se zabývají problematikou extremismu a radikalizace vězněných osob.