Nakreslil: Tomáš Shejbal/Avokado-online.cz

Je rok 1966 a svět za pár týdnů oslaví páté výročí prvního pilotovaného letu do vesmíru. V Moskvě je pořád dost chladno, obloha je ale jasná. Procházíme se v parku před Lomonosovovou univerzitou a společnost nám nedělá nikdo jiný než Jurij Alexejevič Gagarin. I když působí poměrně unaveně, pořád z něj sálá pozitivní síla, díky které si ho zamilovaly milióny lidí po celém světě.

Počátky pronikání lidstva do vesmírného prostoru budou navždy spojeny s dramatickým soupeřením dvou supervelmocí.  Kromě toho souvisejí ale i se silnými životními osudy. Je těžko uvěřitelné, že první kroky do vesmíru udělali lidé ze země, kde snad pro to nemohli mít horší podmínky. Sovětský svaz se vzpamatovával ještě z druhé světové války a stalinistického teroru. Například hlavní konstruktér sovětského vesmírného programu Sergej P. Koroljov skončil následkem politických čistek v třicátých letech v dolech na Sibiři. Přesto se nevzdal, a hlavně díky němu se podařilo Sovětům vydobýt doslova hvězdné úspěchy. Sto osmi minutový Gagarinův let se odehrál 12. dubna 1961. Na oběžnou dráhu ho vynesla raketa Vostok 1, po jednom obletu Země se vrátil zpět na povrch.

Před několika týdny vystoupil váš kolega Alexej Leonov jako první člověk do volného kosmu.  Jak jste to sledoval?

Byl jsem spolu s hlavním konstruktérem a dalšími lidmi ve spojovacím středisku, odkud jsme s lodí na orbitu komunikovali. Byli jsme hodně nervózní, protože jsme nevěděli, co od výstupu do volného prostoru očekávat. Nikdo to před námi ještě nezkusil, mohlo se stát cokoliv, například ztráta orientace nebo technické problémy. Bude ještě chvíli trvat, než pochopíme všechny zákonitosti pohybu v kosmu. Lidstvo je teď trochu na úrovni malého dítěte, které se učí chodit.

Vy máte tu nevýhodu, že i když jste byl první, ostatní kosmonauti si pobyt ve vesmíru užijí mnohem déle.

Ptáte se, jestli jim nezávidím? Rozhodně ne! Nikdo jim nepřeje úspěchy více než já. Všichni jsme přece začínali společně. Čas strávený ve výcvikovém středisku z nás udělal přátele do konce života. Jinak to ani nejde, pokud si uvědomujete, jak velkou zodpovědnost máte. Před sebou, svým národem i celým světem. Výcvik byl hodně těžký a pokud ho chtěl člověk zvládnout, nesměl přemýšlet nad takovými malichernostmi. Navíc, pořád věřím, že bych se do vesmíru mohl vrátit. A pokud budu mít tu čest, tak klidně i na Měsíc. Všechno je na posouzení hlavního konstruktéra a samozřejmě komunistické strany.

Pamatujete si ještě detaily z vašeho letu? Jak rychle vám v kokpitu utíkal čas?

Překvapivě si pamatuju docela hodně detailů. Je to asi způsobené tím, že když je člověk v hodně vypjaté situaci, mozek pracuje na plné obrátky a více si pak pamatuje. Poměrně rychle mi utíkalo čekání před startem, kdy jsem už seděl na palubě a dělaly se poslední kontroly. Jakmile se ale zažehly motory a ta obrovská síla raketových motorů mě začala tlačit proti zemské gravitaci, čas jako by se začal natahovat. A zhoršovalo se to tím, jak rostla rychlost a přetížení. V tu chvíli jsem se snažil myslet na svou rodinu… Na svou ženu Valentinu, dcery, rodiče a sourozence. Pak se postupně odpojily všechny stupně rakety a dostavil se stav zcela opačný.

Stav beztíže.

Ano. Na palubě Vostoku 1 jsem pochopitelně nedělal piruety, ale byl jsem připoutaný k sedadlu. I tak to bylo ale zřetelně cítit. O to zajímavější to musel mít Alexej Archipovič (pozn. Leonov), když se vznášel mimo samotnou kabinu lodi. A ten výhled… Ten bych přál každému člověku na Zemi. Popsal bych ho jako pocit sounáležitosti s celým světem, který prostupuje člověka od hlavy až k patě. Řekl bych, že ze mě nevyprchal doteď a možná je ještě o něco silnější. Po návratu na povrch jsem měl možnost zavítat do nejrůznějších států a poznat lidi všech možných kultur. Udělalo mi obrovskou radost, že naše úspěchy v kosmonautice jsou nástrojem sbližování národů. Snažím se proto dívat na svět jako celek, podobně jako jsem ho viděl z vesmíru. Bohužel stále ještě mnoha lidem jde o vlastní sobecký prospěch.

Koho máte na mysli?

Část dětství jsem prožil za války na území okupovaném nacistickou armádou. Zabrali nám dům a my museli žít v zemljance. Jeden fašista z Bavorska, říkali mu myslím Albert, mi dokonce málem zabil bratra před očima. Válka mě naučila, co je to hlad, strádání a strach o život svůj i svých blízkých. Vadí mi proto zbrojení a napětí na mezinárodním poli. Věřím ale, že mírová politika Sovětského svazu zabrání opakování zkušeností druhé světové války. Už jenom kvůli prudkému rozvoji pokročilých technologií. Lety do vesmíru nám mohou pomoct zodpovědět základní otázky naší existence, ale mohou být v rukou různých agresivních mocností zneužity k hroznému utrpení.

Vraťme se k vašim začátkům, zajímal jste se vždy o vesmír?

První kontakt s vesmírem mi zprostředkoval strýc Pavel Ivanovič. Čas od času byl u nás na návštěvě. Když zůstával i přes noc a venku bylo hezky, roztáhli jsme i s dalšími sourozenci na seně plachtu a dívali se na hvězdy. Strýc, který se jinak živil jako zvěrolékař, nám o nich hodně vyprávěl. Mluvil také o možném životě na dalších planetách. Další muž, který mě hodně inspiroval, byl Konstantin Ciolkovskij. Poprvé jsem se seznámil s literaturou tohoto vědce na průmyslovce, na fyzikálním kroužku. Kromě studia raketových motorů jsem přečetl i řadu jeho vědecko-fantastických příběhů. Je úžasné, že se většina jeho předpovědí opravdu naplňuje. Jsme teprve na začátku dobývání vesmíru, ale jak řekl právě Ciolkovskij: Planeta Země je kolébka lidstva. A v kolébce přece nelze zůstat navždy.

Vy jste měl tu čest opustit tuto „kolébku“, alespoň na chvíli, jako první. Jak to bylo ale náročné pro vaši rodinu?

Snadné to určitě nebylo. Krátce před letem se nám narodila i druhá dcera, takže kdybych let nepřežil, zůstala by Valentina sama s dvěma dětmi. Je to ale silná žena. Tu noc před mým odchodem jsme nezamhouřili oka a mimo jiné jsme si hodně povídali. O tom, co jsme spolu zažili, ale i o tom, co nás čeká. Pořád ještě nebylo jasné, že vyberou mě. Museli jsme se ale na tu variantu připravit. Jsem doteď Valentině moc vděčný za to, jak statečně to zvládala.

A co vaši kolegové kosmonauti? Jak oni nesli to, že i přes veškerý výcvik jste byl k tomu historickému činu vybrán vy?

Jsem přesvědčený, že u velké části žádný problém nebyl. Jinak to mohlo být u Germana Titova, který byl pro můj let vybrán jako náhradník. Když už se člověka dělí pouze jedno místo, musí to být těžké. Jeli jsme toho dne až ke kosmodromu společně, oba oblečeni do skafandrů, kdyby se náhodou něco stalo. Ještě nějakou dobu seděl v autobuse, než German se ale podíval do vesmíru stejně hned po mě a strávil tam i delší dobu, tak si myslím, že se to vyrovnalo.

Jak jste vycházel s hlavním konstruktérem Sergejem Pavlovičem Koroljovem, který nedávno zemřel při operaci?

Všichni jsme si ho nesmírně vážili. Byl to velký člověk, který byl zcela pohlcený svou prací a životním posláním. Přitom nebyl žádný suchar a dokázal se do člověka vcítit a porozumět. Po celou dobu naší přípravy, letu samotného i po něm byl s námi. Často na něj vzpomínám, protože jsme si na něj všichni při práci zvykli. Sovětská věda přišla o jednoho z největších průkopníků, který to ale v životě neměl vůbec jednoduché… Alespoň teď už všichni ví, komu vděčí za všechny naše úspěchy na poli kosmonautiky. Do jeho smrti byly totiž všechny informace o něm, včetně identity, přísně tajné. Jeho památku ale nejlépe uctíme tak, že budeme všichni nadále pracovat na rozvíjení jeho odkazu.

Jurij Alexejevič Gagarin (*1934) se narodil do rodiny tesaře a dojičky. Po dokončení šesti tříd základní školy odešel z domu, aby se vyučil soustružníkem nebo zámečníkem. Protože mu ale chyběla sedmá třída, musel se spokojit se slévačem.V roce 1955 pak byl přijat na vojenskou leteckou školu, po jejímž absolvování sloužil za polárním kruhem. Od ledna 1960 se pak připravoval rok připravoval k prvnímu a poslednímu vesmírnému letu.