Recenze: The Orville je svěží pocta tradicím Star Treku
Seth McFarlane, tvůrce The Orville, očividně vyrostl na seriálu Star Trek: Nová generace. Jeho nejnovější počin je totiž v mnoha ohledech dokonalá kopie říznutá navíc McFarlanovým humorem známým z Family Guy nebo Ted.
Pro ambiciózního Eda Mencera byla jeho kariéra vším, než načapal svou zanedbávanou ženu v posteli s mimozemšťanem. Od té doby to s ním šlo z kopce až do doby, než mu byla svěřena vlastní průzkumná vesmírná loď USS Orville. Má to ale jeden háček, prvního důstojníka mu má dělat právě bývalá manželka…
The Orville může na první pohled působit jako parodie Star Treku. Není tomu ale tak. Takovou parodií byl třeba Galaxy Quest z roku 1999, The Orville je ale jiný. Tvůrce se jenom inspiroval kulisami známé sci-fi, aby mohl rozvinout svůj vlastní obsah. Podobnosti se týkají nejen obecného kontextu, ale i jednotlivých charakterů. Stejně jako ve Star Treku: Nové generaci tu je sjednocené lidstvo, které vymýtilo řadu současných neduhů jako jsou války, hladomory a podobně. Zároveň objevuje vesmír přeplněný obrovskou hromadou různých mimozemšťanů. Podobnost se Star Trekem jde až tak daleko, že i zde si může posádka lodi objednat jakékoliv jídlo ze syntetizátorů hmoty. Nemluvě o téměř identické stylizaci interiérů a kostýmů. Pokud jde o posádku, nelze si nevšimnout „personálních“ podobností. Android Isaac se podobně jako poručík Dat pokouší pochopit lidské emoce, mimozemšťan Bortus je zase podobný Worfovi v jeho vztahu k tradicím a maskulinitě.
Star Trek ale vznikl v šedesátých letech a za tu dobu dost zestárl. Málokdo si dnes třeba může myslet, že by byla naše Galaxie plná přehršlí mimozemských druhů, které by si byly navíc ve většině případů tak podobné. Nemluvě o jejich soužití, komunikaci a tak dále. Právě proto se ale styl The Orville pracující s nadsázkou tolik hodí. Divák nemusí tolik přemýšlet nad nesmyslností různých prvků, když se jedná o komedii, v jejímž středu není srdce drásající poselství, ale příběhy obyčejných lidí (a obyčejných mimozemšťanů). Zatímco se třeba nový Star Trek: Discovery snaží působit temně, dramaticky a beznadějně, The Orville tu je pro všechny milovníky „světlých zítřků“. To je koneckonců i hlavní myšlenka, se kterou scénárista Gene Roddenberry před desítkami let Star Trek vymýšlel. Dalo by se tedy říct, že Seth McFarlane je nositelem této myšlenky pro druhou dekádu 21. století. Je pravda, že by někdo mohl namítnout, že oplzlý McFarlanův humor nemá s Roddenberryho myšlenkou nic společného. V porovnání s Griffinovými nebo Méďou nejsou vtípky ale zdaleka tak ostré. Komediálnost seriálu spočívá spíše ve vlastnostech charakterů a celkové stylizaci. Ani jednotlivé zápletky nejsou většinou ze své podstaty komediální, někdy mohou mít i poměrně závažné téma, které navíc nemusí vždy skončit optimisticky.
I když má každý díl svou zápletku, nejedná se o čistě epizodní seriál. Napřič celou první sérií se vyvíjejí nejen postavy, ale i jejich vztahy. Jako u každého seriálu jsou díly lepší nebo horší, a zde je to stejné. Musím se přiznat, že jsem čím dál víc přestával vnímat dílčí dobrodružství a soustřeďoval pozornost na vývoj vztahů mezi postavami. The Orville je hlavně o nich, protože většina sci-fi motivů není nijak převratná a fanouška žánru příliš nepřekvapí. Například epizoda s cestovatelkou z budoucnosti jako by z oka vypadla té z Nové generace.
Pro koho je tedy seriál určen? Vzhledem k povrchnosti zpracování sci-fi témat může oslovit i někoho, kdo žánru příliš neholduje. Na druhou stranu fanoušci nevybíravého humoru typu Family Guy mohou být zklamáni, protože příběh se mnohdy překlopí do vážné, až pesimistické nálady. The Orville by se tak dal s přivřenýma očima shrnout jako fantasmagorické drama s velkou porcí humoru a nadsázky.
