Ekonomka: Neziskové organizace jsou stále více o penězích, je třeba se vrátit k obyčejné dobročinnosti
Neziskový sektor se rozmáhá všude, kde je ekonomická prosperita a politická svoboda. Ekonomka z Masarykovy univerzity se rozmluvila na toto téma a nastínila i související problémy. Za hlavní nešvar považuje komercializaci a oproštění se od původního poslání některých neziskových organizací.
Rozvoj soukromého neziskového sektoru začal ve východní Evropě v devadesátých letech množením občanských sdružení, kdy lidé reagovali na znovunabytí politické svobody. Postupně se začaly rozvíjet i další formy neziskovek, tedy nevládní organizace či sociální podnikání. Brněnská ekonomka slovenského původu Gabriela Vaceková se dlouhodobě tomuto fenoménu věnuje a upozorňuje na problémy, které souvisí s jeho rozvojem.
Co všechno se dá označit jako součást neziskového sektoru?
To je otázka, se kterou se stále potýkáme. Zpravidla mluvíme o nevládních organizacích, ale neziskový je i veřejný sektor. Já se ale hlavně věnuji soukromým neziskovým organizacím, tedy těm nevládním. V podmínkách České republiky se do toho počítají i zapsané spolky. Zařadit sem lze i formy sociálního podnikání. To je taková forma byznysu, kdy jsou zaměstnáváni jinak téměř neuplatnitelní lidé, například různě handicapovaní.
Právě o nevládních organizacích se v poslední době mluví hodně negativně. Proč nejsou neziskovky jen vyhazování peněz?
Velkou roli v tom mají média. Ty nikdy neukazují to dobré, co neziskovky občanské společnosti přináší. Pouze to, kde se co ukradlo, nebo zneužilo. Může to také být naší mentalitou, ale netvrdím, že to v mnoha případech není oprávněné. Pokud jde o užitečnost, neoklasická teorie říká, že neziskový sektor by měl nastoupit a pomoct tam, kde selhává trh i stát. V praxi to ale tak moc nefunguje. Mainstreamové ekonomické teorie v popisu neziskového sektoru selhávají.
Není ta nepopularita způsobená i tím, že se neziskovky zaměřují na problémy, které většinového člověka tolik nezajímají?
V Čechách i na Slovensku jsme dělali výzkum, který ukázal, že v našich podmínkách neplatí to, co v anglosaském prostředí. Tam vznikají neziskové organizace v oblastech, kde je po nich opravdová poptávka. U nás to je naopak. Příčinou vzniku není strana poptávky, ale nabídky. Tedy že neziskovky vznikají tehdy, když někdo má důvod ji založit.
Takže vznikají neziskovky, které nejsou potřeba?
Kdyby nebyly potřeba, tak se neudrží na trhu. Ale nevznikají primárně z dobročinného důvodu. Například, že by nějaká komunita potřebovala službu, která není zrovna profitabilní pro firmy a zároveň je nerealizovatelná státem. Lidé zakládají neziskovky tehdy, když vědí, že můžou dostat na něco dotace. Jsou i neziskovky, které vznikají, aby „vypraly“ nějaké finance. Problém je ten, že takové případy přitáhnou média a opět v nich zanikne to, co se udělalo dobrého.
Jak moc je tedy neziskový sektor doopravdy neziskový? Není to spíš alternativní forma byznysu?
Otázce komercializace se hodně věnuji. Na jednu stranu je potřeba optimalizovat příjmy a výdaje, neměla by se ale vytratit původní myšlenka. Není pravda, že nezisková organizace nesmí mít zisk. Bez zisku nemůže být dlouhodobě udržitelná, ale musí ho dál investovat do naplnění dobročinných cílů v souladu s původním posláním.
Nevyřešilo by, kdyby byly neziskovky podporovány pouze ze soukromých zdrojů?
Když jsem já v jedné neziskovce pracovala, žili jsme pouze ze soukromých peněz. Problém s veřejnými zdroji ale není ani tak o množství vynaložených peněz, ale o tom, jaké organizace jsou podporovány. Na Slovensku šlo šedesát pět procent veřejných zdrojů každý rok do stejných nevládních organizací. A to bez ohledu na to, co s těmi prostředky udělaly. Nikoho to nezajímalo. Jenom pětatřicet procent zbylo pro všechny ostatní. Neexistuje tam přímá zpětná vazba. Občan se nedostane k tomu, jak byly použity veřejné peníze.
Je tedy soukromý sektor hodně zneužívaný k bezúčelné činnosti?
Nechci vyvolávat žádné skandály, ale je to stejné jako ve všech ostatních oblastech lidské činnosti. Pokud to umožňuje systém, tak se vždy najde někdo, kdo se ho pokusí zneužít. Hodně se psalo o pečovatelských domech, kde docházelo ke zneužívání starých lidí. Ti tam umírali zanedbaní jenom proto, aby si mohli majitelé dopřávat luxus. Jsou ovšem ale i takové domy sociálních služeb, kde lidé doopravdy pomáhají z přesvědčení. A pořád jich je většina.
Není neziskový sektor porušením základních ekonomických pravidel o dosahování zisku?
Na první pohled to tak může vypadat. Nejde tady ale o rozbourání tržních mechanismů. Zisk musí být, ale jde o to, jak se využije. Řekla bych, že podstata nezisku je možná ještě dál než samotná ekonomie. Lidem už dnes nestačí jenom chodit do práce a hnát se za ziskem. Chtějí smysl života. U nás to třeba ještě není tak markantní, ale například v Rakousku je to vidět všude.
Právě v Rakousku jste neziskový sektor studovala. Jak moc se liší od toho tuzemského?
Rakouské neziskovky mezi sebou spolupracují mnohem více než u nás. Tady fungují organizace hodně izolovaně. Když jsem pracovala na vídeňské univerzitě, pomáhali jsme koordinovat jejich společnou činnost. Jejich postupy jsou také mnohem profesionálnější. Nechávají si například vypracovávat odborné studie, aby byli více efektivní ve své realizaci. V České republice to nefunguje tak, že by spolupráce akademiků a zaměstnanců neziskovek vedla k propojení teorie a praxe. Nevím, proč to tak je. Ale nemyslím si, že by to byla jenom otázka financí.
Jsou Rakušané tomuto odvětví více nakloněni?
Pokud nevykonáváte na západě nějakou dobrovolnou činnost, tak jste „out“. Téměř každý zaměstnaný vzdělaný člověk se snaží nějak pomáhat. Říká se tomu kultura dávání a u nás není ještě tak rozvinutá. Například teď se ve Vídni hodně pomáhá uprchlíkům. Tady se málokdo dobrovolně realizuje v rámci nějaké neziskové organizace.
Čím si myslíte, že to je způsobené?
Přímo jsem to nezkoumala, ale existují na to studie. Ty říkají, že rozhodující je míra bohatství konkrétního státu. V Čechách a na Slovensku se dobročinnost udržuje maximálně na úrovni rodiny. Tady si členové rodiny vypomůžou, když je potřeba, ale pokud jde o cizí lidi, tak zpravidla už ne. Rakouská profesorka, která ve Vídni garantuje Kompetenční centrum pro neziskové organizace, půjčila dva své byty uprchlíkům. To mě fascinovalo. Taková ochota jít dobrým příkladem by pomohla neziskovému sektoru ze všeho nejvíce.
Ing. Gabriela Vaceková, PhD. (*1980) působí na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity, kde se věnuje především problematice neziskového sektoru. V tom se pohybovala i prakticky, když pracovala i jako ředitelka německé neziskové organizace Education Campus. Je vdaná a má dvě děti.
