Křesťanství mělo zabránit rozpadu římské a byzantské říše. Samotná ideologie ale neudrží stát pohromadě, říká historik
Rozdíly mezi východní a západní Evropou jsou mnohem starší než studená válka. Odlišné světy se začaly formovat už ve středověku mezi byzantskou říší a západoevropskými feudálními státy. Historik Pavel Boček se zabývá středověkými dějinami východní Evropy, jejíž podobu silně definovala právě Byzanc.
Byzantská říše byla jedním z nejvýznamnějších států středověku. Byla přímou pokračovatelkou římské říše, z jejíž východní části se plynule vyvinula. V její kultuře se odráželo antické dědictví, křesťanství i orientální rysy. Ačkoliv se dlouho snažila obnovit rozsah moci a slávy své předchůdkyně, nikdy se jí to doopravdy nepodařilo. Co ale měla společné se starověkým Římem, byl konflikt prakticky s celým světem. Ať už to byli západní Evropané, balkánští Slované, Arabové, Peršané, Hunové, nebo Turci. Apokalyptický boj o přežití říše neusnadňovaly ani vnitřní šarvátky, které nebyly neobvyklé. O historickém významu Byzance však svědčí i to, že stejně jako se dobytí Říma roku 455 považuje za konec starověku, pád Konstantinopole roku 1453 je jednou z událostí završující epochu středověku.
Preferujete pojem byzantská nebo východořímská říše?
Používám název byzantská říše, i když to je „vynález“ moderních historiků. Bylo totiž potřeba odlišit východní část římské říše od západní a pozdně starověkou východořímskou říši od té středověké. Kdybychom se ale zeptali obyvatele Cařihradu, zda se cítí jako Byzantinec, díval by se na nás jako na blázny. Nebo pokud by byl vzdělanější, tak by mohl říct, že s původní fénickou osadu Byzantion nemá nic společného. Oni samotní se totiž po většinu doby existence Byzance nazývali Římany, Rhómanoi. A to i když používali jako úřední jazyk řečtinu. K původní řecké tradici se začali hlásit až od poloviny čtrnáctého století, kdy to už s říší začalo být opravdu hodně špatné.
Kdy se začala byzantská říše odlišovat od své antické předchůdkyně?
Mezi lety 610 až 641 se císaři Herakleovi I. podařilo zachránit Byzantskou říši tím, že ji reformoval do nových podmínek. Týkalo se to hlavně organizace státní správy a ekonomiky. Podstatně zmenšil správní úseky a ustanovil nové úředníky. Také stát více militarizoval tím způsobem, že stanovil povinnou kvótu rolníků, kteří museli nastoupit v případě potřeby do armády. Navíc se mu podařilo odrážet Araby a Peršany, čímž stabilizoval východní hranici říše. Připisují se mu tedy zásluhy za to, že z dožívajícího a přežitého antického impéria udělal říši středověkou. Přitom jedním z nejznámějších císařů je Justinián I., který ale neustále utrácel peníze za dobyvačné války. I když se mu tak podařilo získat zpět spoustu dříve ztracených území, fakticky tím říši oslabil.
A čím se odlišovala od západních sousedů?
V Byzanci nikdy nefungoval klasický lenní systém, jaký byl na západě. Specifické je i to, že se zde dokázala udržet města, která pak sloužila jako centra obchodu, řemesel nebo vzdělání. To bylo v době, kdy na západě zůstaly z měst jenom rozvaliny. Slovani se dost pokoušeli byzantská města dobýt, třeba Soluň, ale nepovedlo se jim to.
Proč měli Římané potřebu přijímat víru jako je křesťanství, které se pak stalo jejich typickým znakem?
Římané řešili prakticky od začátku otázku, jak svou velkou říši spravovat. Proto se později domnívali, že právě křesťanství se může stát jednotícím prvkem říše. Císař Konstantin věděl, že jsou křesťané dobře organizovaní, pasivní a poslušní. Ukazuje to ale, že ideologie sama o sobě nemůže zajistit jednotu říše. Poprvé se to projevilo už v pátém století při Akakiánském schizmatu, kdy proti sobě stál římský papež a cařihradský patriarcha. Navzájem se exkomunikovali, házeli po sobě klatby, ale tehdy si toho v Evropě ještě vůbec nikdo nevšiml. Jejich spor se hlavně týkal vztahu většinové církve k takzvaným monofyzitům. To jsou křesťané, kteří zdůrazňují Ježíšovo božství na úkor jeho lidství, což mělo závažné teologické důsledky. Byli ale tolerování císařem, protože monofyzité byli početní v Egyptě, ze kterého se muselo do říše dovážet obilí. Když císař Justinián bojoval v Itálii, musel dělat dost diplomatických kotrmelců, aby si udržel v přízni papeže i Egypt.
Křesťanství ale nezůstalo jen vnitřní záležitostí Římanů, stalo se i významným vývozním artiklem.
Problémem všech světových říší je udržet se, zvládnout nepřátele a ideálně je dostat na svou stranu. S dnešními migranty máme podobný problém jako Římané s Germány nebo Byzantinci se Slovany. V případě Germánů se je ale podařilo „pořímštit“ a udělat z nich občany říše. Cestou k tomu bylo i jejich pokřtění. Bylo pro ně totiž snazší mluvit s barbarem spoluvěrcem než s barbarem pohanem. Postupně pak barbaři přejali celou křesťanskou tradici. Bylo štěstí, že se Germáni tak přizpůsobili. Proto i když byl svržený poslední západořímský císař Romulus a korunovační klenoty byly přesunuty do Cařihradu, zůstalo v západní Evropě zachované křesťanství a římské tradice. S jedním kolegou děláme přednášky, které se zabývají vztahem východní a západní části středověké Evropy. Při nich si z něj v dobrém smyslu dělám legraci, že „mu“ Byzanc poslala na začátku středověku Germány, které sama dokázala odrazit. Problém byl se ale Slovany, na které jí už síly nestačily. Když se pak jedna z bulharských hord usadila na území dnešní Makedonie, nezbylo v roce 681 Konstantinu IV. než uznat oficiálně bulharský stát.
A Bulhaři byli od té doby Byzantincům dost velkým trnem v oku.
Je to tak. Bulharský stát se navíc rozkládal tam, kde to ještě staří Římané považovali za své nezpochybnitelné území. Nikdy si navzájem příliš nedůvěřovali. Bulharský panovník Boris se nechal dokonce pokřtít ve vojenském táboře, protože odmítl vstoupit do byzantského města. Bál se, že by ho tam zavraždili. Jednoho jeho předchůdce, Umora, se totiž pokusili otrávit při vyjednávání. Byzantinci měli obecně pověst intrikářů.
Pak tu je navíc ještě ten šílený incident Basilea II. Bulharobijce.
Ano, tomu se podařilo zajmout patnáct tisíc Bulharů. Všechny je nechal oslepit a poslal domů. Jen jednomu ze sta ponechal zrak, aby vedl ostatní. Bulharského krále z toho ranila mrtvice. Kdyby Basileos II. nechal zajatce zabít, bylo by to čestnější, než je takto trápit. Přitom je zajímavé, že to byl asketa na trůně. Nosil mnišskou kutnu, nepil víno, několikrát denně se modlil a žádná žena nenašla v jeho životě místo. I tak ale dokázal barbary ponížit takovým hrozným a nelidským způsobem.
Možná jeho asketický zevnějšek jenom zakrýval zvrácenou duši.
On se jim chtěl hlavně pomstít. Ze začátku se mu totiž nedařilo proti Bulharům pořádně zakročit. Takže když se mu to konečně podařilo, chtěl jim o to více dokázat svou moc. A to i ukazuje byzantinskou proradnost. Mohl přece dát lépe najevo svou velikost, kdyby je velkoryse pustil.
Jak by podle vás vypadala Byzanc, kdybychom ji personifikovali?
Taková postava by byla sebevědomá, ale marnotratná a nedalo by se jí věřit. Byzantinci byli ochotni se radši domluvit s Turky, než aby byli vstřícnější vůči západu, na který se dívali z vrchu. Oni se obecně dívali na svět za hranicemi jako na barbarský. Jejich sebestřednost jim pomáhala přežít a zároveň je oslabovala.
Kdy se ukázalo, že se západní a východní Evropa od sebe vzdalují?
Při křížových výpravách. Tehdy si obě strany začaly uvědomovat, že se zformovaly dva světy. Oba mají římský a křesťanský základ, ale přestávají si spolu rozumět. Roli v tom hrály i jazyky. Na západě se mluvilo latinsky, nebo i začaly vznikat na základě latiny národní jazyky. Na východě se mluvilo řecky. A zatímco v Byzanci byli vzdělanci, kteří ovládali latinu, na západě řecky neuměl prakticky nikdo. O dalších kulturních rozdílech si můžeme přečíst v knize Paměti byzantské princezny. Dcera císaře Alexia I., Anna Komnena, popisuje křižáky ze západu. Líčí je jako barbary, kteří se neumí chovat, neumí jíst a neumí se obléct. Křižáci naopak v dobových kronikách popisují, že se Byzantincům nedá věřit, že jim dávají špatné mapy, jsou schopni jim otrávit studny, nebo se domluvit s Turky proti nim. Spor se týkal také území, které měli křižáci dobýt. Řešilo se, jestli to území bude patřit byzantskému císaři, který jim to dá jako léna, nebo jestli to bude patřit přímo křižákům. Šlo prostě o moc, peníze a území.
Jak se vyvíjel vztah pravoslavných Rusů k západním zemím?
Pravoslavná ruská knížata zpočátku běžně provdávala své dcery na západ, i když je za to patriarchové kritizovali. Jejich přístup se ale definitivně změnil po čtvrté křížové výpravě, když křižáci dobyli Cařihrad a tím na nějakou dobu Byzanc úplně zničili. To byl symbolicky poslední hřebík do rakve a od té doby se i Rusové začali dívat na západní křesťany jako na heretiky a zrádce. Na druhé straně papežové Inocenc IV. nebo Alexandr IV. vybízeli Přemysla Otakara II., aby při tažení do Pruska zasahoval nejen proti pohanům, ale i pravoslavným heretikům. Od třináctého století už je pak nezpochybnitelné, že existují dvě rozdílné Evropy.
Kdo vlastně způsobil pád Byzance? Turci, západní Evropa nebo si za to mohli sami Byzantinci?
Čtvrtá křížová výprava byl velký zásah. Křižáci si rozdělili Balkán, kde vznikly jejich státy. Byzantský císař a patriarcha se stáhli do Nikáje. To je výrazně oslabilo, nemluvě o rostoucí síle Srbska a Bulharska. Bulhaři se už předtím nabízeli Friedrichovi Barbarossovi při třetí křížové výpravě, že by šli proti Byzanci výměnou za území a možnost užívat titul římský císař. Do toho říši oslabilo v první polovině čtrnáctého století několik velkých občanských válek. Tam sehrál zajímavou roli Johannes Kantakuzenos, který vyhrál a stal se císařem. Problém byl ten, že si na pomoc pozval Turky. Od toho okamžiku začali Turkům platit tribut. A to už začalo být doopravdy zle. Ekonomika nefungovala, a i z dříve obrovského hlavního města se vytrácel život. Cařihrad byl sice velké opevněné území, které ale bylo složené z menších vesnic, mezi kterými byly zalesněné plochy. Příznačné také je, že prodali korunovační koruny a používali dřevěné atrapy.
Ke stabilitě říše určitě nepřispěly ani bizarní situace, kdy matka oslepila vlastního syna, aby mohla sama vládnout.
To bylo ještě dlouho před pádem říše, když Irena z Athén v osmém století připravila o zrak svého syna. Ale jinak ano, oslepování v Byzanci používalo často. Byl to jejich typický způsob, jak se zbavovat politických konkurentů. Podstatné ale byl počet jejich vnějších nepřátel. Neměli navíc ani vlastní armádu a byli závislí na žoldnéřích, které nebyli schopni zaplatit. Když se podařilo uzavřít církevní unii v Římě, obyvatelé Cařihradu proti tomu protestovali. Vnímali to tak, že je zlí západní latiníci zase k něčemu nutí, i když jim stejně nakonec nepomůžou. Měli v podstatě pravdu, protože kromě Janovanů jim žádná zásadní pomoc nepřišla. Někteří byzantinští kronikáři dokonce psali, že pod Turky jim bude líp než se západem.
Kdyby na západě věděli, jaké starosti jim definitivní pád Byzance přinese.
To právě ukazuje, že nikomu vlastně už na Cařihradě nezáleželo. Jeho osud byl vladařům na západě i v Rusku lhostejný. Druhá věc je, že si ve střední Evropě neuvědomovali, že se Turci po pádu Cařihradu nezastaví. Jediný, kdo to pochopil, byl císař Zikmund, kterého my Češi nemáme rádi kvůli Aloisi Jiráskovi. Ve skutečnosti to byl ale mnohem schopnější vládce než Václav IV. Protože byl uherský král, tak si turecké nebezpečí uvědomoval. Vedl proti Turkům křížovou výpravu, ale kvůli francouzským rytířům prohrál v roce 1396 u Nikopole.
Jak moc navazovali Turci po dobytí Konstantinopole na římské tradice?
Nijak. Jenom se přestěhovali do Cařihradu a panovník začal používat titul římského císaře. Osmanská společnost se organizovala úplně jinak, už jenom kvůli islámskému základu. Přejímání tedy například římského práva nepřicházelo v úvahu.
Byzantská říše mnoho staletí před definitivním pádem stagnovala. Pak region ovládli Turci a na stejném území vybudovali „supervelmoc“ ranného novověku, která posunula hranice Asie až k Vídni. Jak se jim to podařilo, co bylo klíčem k úspěchu?
Rozhodující roli měla dobrá organizace a efektivní správa. Používali v podstatě lenní systém, kdy urozenější dostali statky výměnnou za povinnost posílat své rolníky do války. Další výhodou byli proslulí janičáři. Zkuste si bojovat proti někomu, kdo se zdobí lidskými střevy. Pak se ale i turecký způsob organizace začal přežívat, měli problémy s udržením rozsáhlých území a začali bojovat mezi sebou. Nevyhnuli se tak osudu každé říše.
doc. PhDr. Pavel Boček, CSc (*1955) se narodil v Novém městě na Moravě. Vystudoval historii a archivnictví v Brně na filozofické fakultě. Celý život se věnuje na Masarykově univerzitě dějinám východní Evropy, o které napsal řadu knih a odborných prací.
