Vždy mi šlo o mír, staré velmoci se proti mně ale spikly, tvrdí Napoleon Bonaparte
Je jaro 1821 a nacházíme se na ostrově Svatá Helena. Za okny fouká ostrý atlantský vítr a blíží se bouřka. Dříve energický Bonaparte nehnutě sedí zabalený v županu a přikrývkách u krbu. Tiše pozoruje plápolající plameny. Z nejkontroverznějšího muže devatenáctého století a největšího vojevůdce od Alexandra Makedonského zůstala jenom silueta.
Napoleonské války bývají někdy kvůli svému rozsahu řazeny mezi světové války. Jsou příběhem muže, který pod vlajkou revoluce vedl nejpočetnější stát tehdejší Evropy do boje se zbytkem kontinentu. Osud bonapartistické Francie jako by předvídal v mnoha ohledech podobu pozdějších moderních diktatur. Kult osobnosti, tajná policie nebo vybroušený militarismus – to vše byly nástroje vojenského génia z Korsiky.
Jak se vám žije na Svaté Heleně?
Je to otřesné. Guvernér Lowe je ubožák, který mi jenom hází klacky pod nohy. Angličani podle využili toho, že jsem se jim sám vzdal. Chtějí se mě zbavit, protože ztělesňuji jejich nejhorší noční můry. Přitom jsem chtěl jenom domek na kraji Londýna a měli by ode mě klid. Kéž bych využil šance a dostal se do Severní Ameriky. Vybudoval bych vše od začátku a pokořil Británii tak, že by na to nikdy nezapomněla.
Z ostrova Elba jste také utekl. Proč by vám potom měl někdo věřit?
Na Elbě to bylo jiné. Toužil jsem tak vybudovat stát, který by se stal vzorem pro všechny ostatní. Potřeboval jsem na to ale mnohem víc zdrojů a těch se mi nedostávalo. A já nejsem schopný jenom sedět se založenýma rukama. Jsem maximalista, chci být nejlepší ve všem, co dělám. Jako vojevůdce jsem šířil po civilizovaném světě myšlenky revoluce. Na Elbě jsem chtěl vytvořit vzorový stát. V Anglii jsem se mohl věnovat mým oblíbeným přírodním vědám a udělat třeba zásadní průlom.
I kdybyste vyhrál u Waterloo, změnilo by to něco?
Samozřejmě bych musel i nadále odrážet výpady Angličanů nebo Rusů. Pokud by se mi ale podařilo vydržet prvních několik let, mohl jsem si znovu vybudovat silnou pozici na mezinárodním poli. Waterloo se navíc vůbec nemuselo odehrát. Já toužil vždy po míru, vládci z celé Evropy mi ale nemohli odpustit předchozí úspěchy. Ano, Francie padla, ale proč? Hlavně po invazi do Ruska jsme měli hrozně málo zásob, koní, ale i ostřílených veteránů. Hospodářství bylo vyčerpané. A pokud jde o Waterloo, tak i tam to bylo velmi těsné. Stačilo, kdyby se jednotlivé velitelé nechovali jako pitomci. Rozhodující iniciativa mohla vyhrát bitvu ještě před příchodem Prušáků. Proto mě osobně nikdo nikdy neporazil!
Nebyl to i důsledek výběru vašich velitelů? Možná jste si vybíral lidi, kteří plnili dobře úkoly, ale sami nebyli schopni akce.
To se dá říct jenom o některých. Třeba Joachim Murat byl velmi schopný velitel jezdectva a byl mi velmi užitečný. Bohužel se zachoval jako krysa a po návratu z Elby jsem ho už nechtěl ani vidět. Rozumíte tomu? Dal jsem mu za ženu svoji sestru, udělal ho vládcem Neapolského království a on mě přesto zradil, když se domluvil s Rakušany. Stejně pak o trůn přišel… Na druhou stranu to je možná právě ta iniciativa, o které mluvíte. Každopádně iniciativa musí jít vždy ruku v ruce s věrností a oddaností. Kdyby nebylo mě, nebyl by ničím. A pak tu jsou samozřejmě třeba zmije, které nejsou doopravdy věrné nikdy. Mám na mysli třeba Talleyranda, to hovno v hedvábných punčochách. (pozn. Napoleonův ministr zahraničí)
Neměl jste i přes finální porážku po útěku z Elby štěstí? Mohl jste už krátce po vylodění ve Francii skončit v železné kleci, jak říkal maršál Ney.
Neměl jsem co ztratit a šel jsem do toho naplno. A proto se ten incident s Neyem navždy zapsal do dějin. Byl to triumfální okamžik. Neyovi vojáci mohli zabít mě i mé muže. Když si ale vyslechli můj projev, pochopili, že pouze jejich císař může vrátit Francii hrdost. Hodně mi v tom pomohla neschopnost Ludvíka XVIII. Ten tlustý pošuk se už krátce po znovunastolení monarchie stal tak neoblíbeným, že mě celý národ přijal s otevřenou náručí.
Když se vrátíme ještě více zpět, proč jste útočil na Rusko?
Kdybych nezaútočil já, udělal by to dřív car. Tomu člověku se nedalo věřit. Stejně jako se nedá věřit nikdy nikomu. Vítězil jsem vždy díky bleskovým útokům, při kterým nedáte nepřátelům možnost se vzpamatovat. Udělal jsem to tak i v Rusku, ale ta země se zcela liší od zbytku Evropy. Už v Polsku jsme někdy mívali problém, tak jak by to mohlo být lepší dál na východ? Té zemi chybí kvalitní dopravní infrastruktura, cesty, mosty a tak dále. A to, co udělali v Moskvě bych nikdy nečekal. Když nad tím tak přemýšlím, byl to mistrovský tah. Neprohrál jsem ale proti caru Alexandrovi. Tažení do Ruska nebylo vlastně válkou s Rusy. Byl to zničující boj s přírodou. To ta mi uštědřila lekci.
S vojenskými tragédiemi jste měl ale už zkušenost i před tím. Například tažení do Egypta.
Co to říkáte za nesmysly? Egyptské tažení bylo kolosální triumf francouzského národa, a i celé evropské civilizace. Díky mým schopnostem se do Paříže dostalo takových historických artefaktů, které významně ovlivnily celou generaci umělců a myslitelů! I když přiznávám, že to bylo poměrně vyčerpávající. Hodně v tomto ohledu sehrála roli opět příroda, podobně jako později v Rusku. Třeba rozšíření moru mezi vojáky není nikdy příjemná záležitost.
Proč jste se radši více nezaměřil na zámořský svět a místo toho jste válčil s celou Evropou?
S koloniemi je ten problém, že se nacházejí moc daleko. Na kontinentu jsem vyhrával jednu bitvu za druhou. Mimo Evropu to bylo horší. Neměl jsem totiž, jak přesouvat své armády po celé zeměkouli a Britové toho zlotřile využívali. S naším územím v Severní Americe, Louisianou, to bylo tak složité, že jsem ji radši prodal Spojeným státům. Navíc po událostech u Trafalgaru jsem se rozhodl zaměřit víc na pevninskou válku. Takový přístup má zase tu výhodu, že se bojuje o kulturní civilizovaný svět. Malý kus Evropy má větší cenu než sebevětší vzdálené a nedostupné pláně.
Byl jste jako závislý hráč, který nedokázal přestat?
Když hrajete šachy, jste jenom sám za sebe. Když ale stojíte v čele celého národa, nemůžete jen tak skončit. Všichni vojáci z mé milované Grande Armeé na mě spoléhali. Spolu s mými vítězstvími nezískali jenom hodnosti a zásluhy. Já jsem jim dal i smysl života a oni zase mě. Kdyby se události odehrály jinak, vedl bych své muže doteď. Znovu napříč Evropou, světem a kdyby bylo potřeba, tak i mezi hvězdy!
Napoleon Bonaparte (*1769) se narodil na Korsice a ve Francii získal vojenské vzdělání. Dokázal se zcela přizpůsobit nové společenské situaci v porevoluční Francii, a to ho ve spojení se zahraničními vojenskými úspěchy vyneslo do čela státu. Přijal i titul císař Francouzů, který ale údajně neměl být v rozporu s jeho republikánstvím. Na vrcholu moci ovládal téměř celou Evropu. Po krachu ve Španělsku a Rusku přišel o moc a byla mu svěřena správa ostrova Elba. Jeho poslední vzedmutí skončilo bitvou u Waterloo, po které byl zajat a internován na ostrově svatá Helena.
