Čeští národní bolševici chtěli sjednotit radikální scénu, nakonec doplatili na nezájem vlastních členů
Zakladatel dnes již neexistující Národně bolševické strany Československa Jan Ševčík se rozmluvil o své minulosti radikálně levicového aktivisty. Popsal, jak si podle této neobvyklé ideologie představuje ideální uspořádání společnosti, a jak se o jejím významu snažili národní bolševici přesvědčit i další mladé radikály. Zavzpomínal i na své působení v Komunistickém svazu mládeže, ze kterého byl kvůli osobním sporům vyloučen.
Národně bolševická strana Československa vznikla v roce 2008. Jejím hlavním teritoriem bylo Brno, zasahovali ale i do zbytku České republiky a na Slovensko. Její základy položili hlavně bývalí členové místního Komunistického svazu mládeže (KSM). O dva roky později si změnili název na „Černobílé“. Postupně se ale organizace stále zmenšovala, až úplně zanikla. Jan Ševčík je už nějakou dobu politicky neaktivní. Výrazně za tu dobu změnil svůj vzhled a nepřál si proto být focen. Alespoň do doby, než by si svůj politický odpočinek rozmyslel. Rozhovor proto ilustruje fotografie z doby jeho působení.
Co vás vedlo k založení národně bolševické strany?
Prvním motivem byl nesouhlas s politikou mladých komunistů. Byla příliš zkostnatělá a plná bezvýznamných „akcí pro akce“. Ty se pořádaly jen pro zabavení členů a nebyly schopné oslovit veřejnost. Za druhé to byl příliš protlačovaný internacionalismus, jemuž se dnes říká sluníčkářství. Zato my jsme se chtěli orientovat na národní hodnoty, i když jsme národ nevnímali etnicky, ale zásluhově. Tedy že k národu patří každý, kdo přijme jeho hodnoty a odpovědnost za něj. Posledním motivem měl byl společný ideový základ všech levicových směrů, na kterém by se dalo stavět. Prosazovali jsme společný cíl, ideu a estetiku.
O co přesně tedy usiluje národní bolševismus?
Cílem bylo vytvoření společnosti složené z komun, které by žily podle svých vlastních ideálů a životního stylu. Jedna komuna by se organizovala podle křesťanského desatera, v další by se pracovalo třeba jenom v noci, a v další by se žilo podle dnešního životního stylu. To, co by všechny komuny spojovalo, by byla jedna národní idea, jazyk a kultura. V podstatě by to byl dnešní společenský systém, ale obrácený vzhůru nohama. Maximum pravomocí by bylo na nejnižší úrovni. Na úrovni centrální federativní vlády by byly pravomoci minimální, jenom obrana a zabezpečování chodu ekonomiky.
A ty komuny by zahrnovaly zhruba kolik lidí?
Vycházeli jsme z předpokladu, že se přirozenou soutěží ukáže, jaký počet obyvatel je ideální. Tedy kolik lidí musí komunu tvořit, aby byla organizačně soběstačná, stabilní a bylo příjemné v ní žít. Pokud by počet obyvatel hodně narostl, vytvořilo by se v ní silné pnutí různých vůdců a odlišných názorů, takže by se rozdělila na dvě. Díky tomu by se měl také akcelerovat technologický a sociální růst. Pokud bude komuna vyznávat nějaký úspěšný způsob života, nebo používat nové efektnivní technologie, bude do ní proudit více lidí. To povede k rozpučení, ze kterého nově vzniklé komuny už budou obsahovat nové výdobytky, a hlavně postupy, jak oněch výdobytků sociálně, ekonomicky a technologicky dosáhnout.
Není to celé hodně podobné anarchismu?
Dalo by se to nazvat národním anarchismem. Ale nepleťte si možnou společenskou organizaci národních bolševiků, která je de facto anarchokomunistická, s anarchistickými názory, formou hnutí, estetikou a tak dále. Navíc, anarchismus má mnoho směrů. Například jsme hodně ideově čerpali z Bakunina (pozn. ruský anarchista z 19. století), který byl nacionalista a panslavista. Naproti tomu třeba Kropotkin (pozn. další ruský anarchista z podobné doby) byl multikulturní idealista, se kterým nešlo souhlasit.
Většina lidí také chápe slovo bolševik jako synonymum ke komunistovi.
Původní bolševické hnutí nebylo zaštítěné žádným dogmatem. Bylo to hlavně emocionální hnutí, které chtělo dosáhnout sociální rovnosti. V hnutí byste našel velké množství pravoslavných křesťanů, o kterých bychom mohli říct, že je motivovala myšlenka křesťanského komunismu. Bylo tam také velké množství intelektuálních směrů oslavujících modernitu a futurismus. Dělníky také nezajímala nějaká ideologie, ale měli hlad a líbila se jim rázná hesla, rudé vlajky a bajonety nad hlavami. Až po roce 1920 dochází k nastolení pevné ideologické roviny, v jejímž důsledku se čistilo celé hnutí. Začalo to anarchisty, kteří se na bolševickém hnutí silně podíleli. Výraz bolševik nebyl s výrazem komunista hned od začátku spjatý. V době ruské revoluce byl komunista někdo, kdo byl pevně kovaný marxisticko-leninskou ideologií. Bolševismus bylo naproti tomu živelné hnutí. Ani kroužek Leninových profesionálních revolucionářů neměl dlouho pevnou ideologii nebo strukturu. Fakticky je označení „bolševik“ stejně abstraktní jako „jakobín“. Proto je rád srovnávám.
A jak se tedy vy stavíte k marxismu?
Marxismus je metoda. Karl Marx vypracoval koncepci dějinnosti, podle které analyzoval celou podobu světa. Paradoxní je, že když tuto koncepci tvořil, tak klasický kapitalismus,jak se o něm dnes učí ve školách, ještě ani neexistoval. Většina ekonomiky byla tehdy stále zemědělská, průmysl byl v počátcích. Každopádně podstatné je, že zájmy a charakter trhu a výroby ještě určovaly staré elity. Za Marxova života byly všechny velké průmyslové státy centralistickými monarchiemi, kde rozhodně nevládla neviditelná ruka trhu. Takže tehdejší Marxova vize světa byla v podstatě vizí budoucnosti. Vtipné je, že když ony absolutistické monarchie padly, tak se teoretici budující novou tržní společnost inspirovali právě Marxem a jeho Kapitálem.
A co leninismus? S osobou Lenina je přece jenom bolševismus hodně spojený.
Po smrti Marxe a Engelse nastala debata, co je vlastně marxismus. Leninismus vycházel z aktuálních politických potřeb. Takže se například zahodila Marxova vědecká metoda, protože neústila do těch výsledků, kterých chtěli revolucionáři dosáhnout. Pryč šla třeba podmínka, že se prvně musí industrializovat zemědělský stát, aby byla vůbec možná socialistická revoluce. Marximus-leninismus, a později stalinismus, byl myšmaš, který ale jeho tvůrcům splnil to, co od něho potřebovali. Nicméně časem zdegeneroval pod tíhou sociálně ekonomických změn. Ideologie je obecně ideově vykastrovaná filozofie aplikovaná v praxi. Sociální demokracie ale v té době udělala úplně to samé. Zabila marxistickou metodu, prohlásila dobovou aplikaci za marxismus, naroubovala ho na vlastní cíle a postupně ho ředila, až se úplně rozplynul.
Jaké jste měli cíle, když jste zakládali politickou stranu?
Prvotní představy byly, že novou estetikou a důrazem na společný cíl přesvědčíme ostatní, aby odvrhli svůj dogmatismus. Ne úplně v tom ideologickém smyslu, ale spíš zažitých formulací, jak by se mělo myslet. Chtěli jsme přinést způsob, jak spolu mohou všichni levicoví a nacionální extremisté spolupracovat, než by se svrhl stávající politický systém. Podložilo by se to působivou propagandou a popkulturou, na základě toho by vznikla strana. Doufali jsme, že si levicoví radikálové uvědomí, že si vůdci jejich skupin pouze nahání ega a konflikty mezi nimi nejsou ideové, ale čistě založené na antipatiích mezi těmito lídry. To se ale samozřejmě nestalo.
Jak jste se vypořádávali s tím, že svět nezměníte?
„Svět“ je takové zavádějící. Řekl bych spíš „scénu“ nebo „realitu“. Opustila se představa strany, která přijde a všichni ji nadšeně přivítají. Přešlo se ke komunitní představě, kdy jsme chtěli vytvořit skupinu, později potažmo federaci skupin, ve které bychom si žili po svém. To by lidi motivovalo spolupracovat alespoň na nějakém akčním minimu a snažit se tenhle způsob života obhájit. Zjednodušeně by se dalo říct, že z revolučního naladění jsme přešli do obrany životního stylu. Měli jsme si společně vydělávat, pomáhat si, spolufinancovat společné projekty a společně rozhodovat. Zároveň by to byla obrana vůči tržní ekonomice. Na té nám nevadila vyloženě její forma, ale životní styl, do kterého tlačí. V podstatě šlo o to, že když není možná revoluční změna společnosti, tak budeme realizovat společenský separatismus, v rámci kterého bychom vytvořili vlastní společnost s alternativní ekonomikou, rozhodováním a institucemi. A až by se současný systém zhroutil, ten náš by ho plynule nahradil. Na rozdíl od Marxe jsme neviděli změny epoch jako jedny velké revoluční zvraty, ale jako drolení vrcholící v kolapsech, kdy štafetu po staré civilizaci přebírají ty nejživotaschopnější z existujících alternativních struktur. Životaschopnost se pak většinou dokazuje v obdobích chaosu a často i občanských válek.
A jak se vám daří žít podle vašich ideálů?
Nežijeme podle nich, protože se to rozpadlo. Dokud byla naše činnost o zábavě, což pro nás byla pouliční politika, trampy a koncerty, tak jsme rostli a bylo vše v pořádku. Až když jsme se pokusili naše myšlenky realizovat a „zábavu“ začali nahrazovat povinnostmi a prací v komuně, začalo období úpadku. Politický extrémismus je zábava pro lidi, kteří milují dobrodružství. Je to zábava pro lidi, kteří milují politikaření, hlasování, konflikty, koncerty, nebo plakátové akce. Je to ekvivalent toho jít s kamarády do hospody, nebo do kina. Tak to je prakticky i ve všech ostatních formách politického aktivismu. Ať už to jsou mladí komunisté, konzervativci, nebo sociální demokraté, je to pořád o nekonečném schůzování, které je pro ně forma zábavy. Aktivismus je navíc naplňuje pocitem, že dělají něco správného. Jakákoliv forma politiky, která není podložena reálným prospěchem, je jenom forma zábavy.
Samotné politikaření vás tedy nenaplňovalo?
Chtěli jsme víc. Proto jsme se rozhodli shánět prostory, na které bychom společně vydělávali a společně je přestavěli do multifunkčního zařízení jako první snahy o realizaci komunitních vizí v praxi. Měl to být prostor, kde by se vedl společenský život, byla by tam knihovna, studovna, místo pro různá vystoupení, koncerty, nebo divadla. Prostě komunitní centrum, ale více stavěné „dovnitř“ než jako agitační. Nakonec jsme ho měli na ulici Cyrilská v Brně.
Ale nevyšlo to.
Přesně tak. Začalo to umírat, jakmile nad zábavou převážily povinnosti. Když jsme se najednou měli na něco skládat, uklízet, rozdělovat si úkoly, zajistit vybavení, organizovat pracovní akce a tak dále, tak odpadla zhruba třetina. Obvykle funguje zábava tak, že přijdete na nějakou akci, zaplatíte a necháte se bavit. Tady se najednou musely dávat peníze, energie, čas a zábavu nikdo nezajišťoval. Takže postupně odpadávali lidé, až jsme my, co jsme zůstali, byli naprosto vyčerpaní. Řekli jsme si, že si dáme od všeho na chvíli pokoj… a už jsme se k tomu nevrátili. Ironií je, že jsme padli vysílením v okamžiku, kdy byly prostory konečně opravené, dokázaly samy pokrýt většinu nákladů, a investice „peněz, energie a otravnosti“ se nám začala vracet. Už ale nebyla síla ani na to udržovat provoz.
A co následovalo po vašem rozpadnutí?
V podstatě nic, odešel jsem do politického důchodu. Občas se s ostatními vídáme jako přátelé. Aktivita se ale neobnovila.
Plánujete to někdy obnovit?
Uvidím, co přinese čas.
A jakou pozici měli národní bolševici na české levicové scéně?
Nesnášeli nás všichni zprava i zleva. My si to užívali a vraceli jsme to, jak to jen šlo. „Říkáte, že jsme zlí a zvrácení? Dobře, tak my tedy budeme!“ Parodovali jsme všechna ostatní hnutí, která se brala smrtelně vážně. Dělali jsme to většinou tehdy, když měli nějakou akci. Třeba členy Svazu mladých komunistů Československa (SMKČ) jsme provokovali maskami Marxe, Engelse, Lenina nebo Stalina. Byl to opak těch naivních začátků, kdy jsme chtěli všechny radikály spojovat. Pro komunisty jsme byli fašisti, pro fašisty komunisti, pro křesťany pohani, pro pohany konzervativní křesťané. Začali jsme jim to proto oplácet humorem. A bylo to tak pokaždé, když měli akce v našem teritoriu. Tím bylo hlavně Brno, i když jsme měli pobočky i na Slovensku, v Praze, Ostravě, nebo ve Vyškově. To, že nedokázali odpovědět jinak než vztekem a uražeností, posilovalo naší stylizaci a jim způsobovalo vnitřní pnutí. V ideálním případě to vedlo k přechodu členů k nám a rezignaci na akce v našem teritoriu. Tak se nám nakonec podařilo vytlačit z Brna veřejné akce SMKČ a trockistů z NAL (pozn. Nová antikapitalistická levice).
Každopádně vy jste zanikli, zatímco mladí komunisté pořád existují.
Komunistický svaz mládeže tvoří dva lidé v Praze, Radim Gonda a Milan Krajča. Ti zůstali v KSM, i když jim většina lidí přešla ke „smrkáčům“, jak já říkám Svazu mladých komunistů Československa. A ten se také rozpadl. Gonda s Krajčou si uhájili značku KSM a s tím i podporu od KSČM (pozn. KSM má například sídlo na stejné adrese jako KSČM). Není ale náhodou, že dnes na stránkách KSM, SMKČ nebo v médiích nenajdete žádné fotky z činnosti. Maximálně fotografie z mezinárodních akcí, kde mluví buď právě Krajča nebo Gonda. Komunistická strana Čech a Moravy si v oblasti Prahy a okolí udržela své vlastní kluby mládeže, takže pro mladé lidi není motivace vstupovat do KSM. V praxi to u KSČM vypadá tak, že se udělá sraz levicové mládeže, kde je pro ně zadarmo nachystaná nějaká zábava, většinou opékání. A výměnou za to se udělá pár fotek, aby se vykázala nějaká činnost. Tihle mladí ale nedělají žádnou reálnou politiku.
Původně jste se realizoval právě v rámci mladých komunistů, přesněji Komunistického svazu mládeže. Z toho jste byl vyloučen. Jak se to stalo?
Byli jsme vlastně vyloučeni dvakrát a bylo to velmi vtipné. Záminkou byl právě náš příklon k národnímu bolševismu. O tom ale tehdejší vedení nemělo žádné hmatatelné důkazy, i když to všichni moc dobře věděli. A my to navíc ještě zapřeli. Pravým důvodem byla zaprvé kauza označení nového přítele jedné členky za pologramotného idiota, okolo čehož se začaly štěpit osobní vztahy uvnitř KSM Brno Jiskra. Za druhé to byla nevraživost mezi centrálním klubem KSM Praha, konkurenčním klubem KSM Pro Brno a „mým“ KSM Brno Jiskra. Vadil hlavně vizuální styl a samostatná zahraniční politika Jiskry. Poprvé nás vyloučili s převahou pouze jednoho hlasu. Bylo to pětadvacet hlasů proti čtyřiadvaceti. Tak jsme se odvolali u Revizní komise KSM, která vyloučení zrušila jako vykonstruované. K druhému hlasování nás dorazilo mnohem víc, než vedení čekalo. Přišli s námi i naši podporovatelé ze Slovenska. Když naši odpůrci z vedení viděli, že nás takhle nemohou přehlasovat, začali rychle jednat. Vystrčili Slováky na chodbu, i když láhve borovičky, coby jejich dar pro KSM, si nechali, a hlasování o nás přesunuli až na úplný závěr jednání Ústředí rady KSM. Ta se konala celý den. A za ten čas dali dohromady dost lidí, aby nás opět o jeden hlas vyloučili. Tentokrát už definitivně.
A vy jste chtěl zůstat členem KSM, že vás museli vyhodit?
Když jsme ve třech zakládali první nacionálně bolševickou stranu, tak členové KSM nebyli pouze členy KSČM. Byli tam i členové Zifčákovy komunistické strany (KSČ-ČSSP), štěpánovců (KSČ, předtím SČK), nebo jiným malých straniček. Takže nebylo zvláštní, že si čtyři mladí komunisté řekli, že založí vlastní stranu. A zároveň jsme chtěli být i v KSM. O národním bolševismu jsme tehdy navíc vlastně nic nevěděli. Teorii jsme si nastudovali až později. V té době jsme jenom převzali estetiku a název z Ruska, nic víc. Chápali jsme to prostě jen jako nacionální verzi komunismu. KSM pro nás byla skupina přátel, národní bolševismus byl vlastenectvím a estetikou. Možná, že kdyby nás nevyhodili, tak by nás národní bolševismus po čase přešel… Nezačali bychom studovat a dohledávat „za co nás to vlastně vyloučili“. Nezačali bychom se družit s brněnskými punkery a být aktivní v hnutí Ne základnám, ze kterého bylo KSM vykázáno. Nepoznali bychom se s lidmi okolo slovanského neopohanství a tak dále. A právě z lidí z těchto skupin národně bolševické hnutí nakonec vzniklo.
Z vašeho vyprávění vyplývá, že je radikálně levicová scéna více o konfliktech a antipatiích než nějaké spolupráci. A paradoxní je to v tom ohledu, že právě tento druh lidí nejvíce hlásá potřebu vývoje k ideální společnosti.
Tak to bylo, je a bude. Nejdůležitější je si uvědomit, že malé politické radikální skupiny nejsou složené z ideologicky motivovaných lidí. Jsou složené z lidí, kteří jsou sociálně vyloučení ze svého prostředí. Jsou to mladí lidé, kteří mají problém se začlenit. Nemusí být přímo šikanováni, ale ve školní hierarchii jsou někde dole. Neumí se prosadit, nebo být populární. A pak se jim nabídne možnost přidat se ke stejně vyloučeným lidem, kteří se hlásí pod nějakou myšlenku. A ta má natolik kontroverzní vyznění, že se mohou postavit do role odmítaných spasitelů světa. V jejich vidění přestávají být neúspěšní, ale jsou odmítaní kvůli pravdě, kterou podle nich ostatní nevidí, nebo nechápou.
Byl jste stejný?
Ano. Devadesát devět procent všech členů radikálních skupin je takových. A to jedno zbývající procento se dá rozdělit do tří dalších skupin. První jsou sociopati a psychopati, kterým je jedno, kam budou patřit, jen když tomu budou velet. Potřebují řídit a rozhodovat o jiných lidech. Mají mnohdy velmi rozvinutou sociální inteligenci a vycítí, jak se k lidem chovat, aby jim připadali sympatičtí. Druhou skupinu tvoří ti, kteří se tam dostanou přes rodinu nebo přátele. A ti třetí jsou většinou idealističtí vysokoškoláci, kteří tam vstupují kvůli myšlenkám a z přesvědčení. Nemusím snad ani říkat, že na tyhle dvě zbývající skupiny se prakticky nedá narazit. Po čase si vždy uvědomí, že nemají zapotřebí řešit tu obrovskou řevnivost, kdy se většinoví členové předhánějí v radikalitě. Pokud vstoupí někdo kvůli myšlenkám, velmi brzy odejde.
Přitom z různých projevů by se mohlo zdát, že se mladí komunisté vyžívají v komunistických myšlenkách a ideologii.
Ideová školení vypadala vždy tak, že se přepisovaly termíny, které se posléze všichni nabiflovali nazpaměť. O žádné znalosti marxismu-leninismu nemůže být řeč. Marxovu nadhodnotu tak sice nikdo nedokázal definovat, ale každý znal dějiny hnutí a minulého režimu. Vyjadřoval se pak k padesátým letům, vyzdvihoval životní úroveň a výstavbu sídlišť, obhajoval uzavřenost hranic, spekuloval o podobách a problémech plánovaného hospodářství… V oblibě byl také fetiš na normalizační rétoriku. Nejlepší v tom byl Lukáš Kollarčík (pozn. bývalý předseda SMKČ), který byl doslova náhodným generátorem slov ze slovníku marxisticko-leninské filozofie. Jestli znáte Jolandu z ezoterické televize, tak to byl přesně on. Když měli lidé z SMKČ demonstraci proti zavedení školného, tak každá třetí věta v Kollarčíkově projevu obsahovala „společné vlastnictví výrobních prostředků“. To bylo neuvěřitelné dada.
Pokud to bylo tak, jak říkáte, tak proč jste byl mezi nimi tak dlouho?
Když jste v takové skupině, tak vám to omezuje informační zdroje. Zkrátka byla schválená nějaká literatura, pohled na dějiny, filmy a tak dále. Zatímco v Rusku to měli komunisté i přesně vypsané, tak zde to bylo čistě socializační. Čím více pak znáte tyto uznávané zdroje, tím výš stoupáte na společenském žebříčku. Na druhé straně pokud čerpáte z nepovolených zdrojů, tak začnou ostatní protestovat, že jste revizionista a oportunista. To jsou ale ideologické důvody. Hlavní důvod, proč jsem se držel členství v KSM tak dlouho, byl, že jsem tam měl své kamarády, sociální skupinu. Vlastně všechno, co jsem znal a měl rád. Mimo KSM jsem neměl přátele a mimo KSM byl jen „ideologicky nepřátelský svět“. Podobnost s odchodem ze sekty není náhodná. Ale i když to takto nevyznívá, většinu těch lidí mám dodnes rád a rád je potkávám. Byť se třeba ideově nesneseme.
Jan Ševčík (*1989) studuje magisterské studium politologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Zároveň se živí jako manažer IT oddělení v jedné soukromé firmě. V levicové politice je od svých čtrnácti let. Od čtrnácti do osmnácti let byl členem Komunistického svazu mládeže, poté založil vlastní hnutí – nacionální bolševiky, takzvané „Černobílé“. Nyní je tři roky na politickém odpočinku.
