Death Stranding je hra kombinující experimentální hratelnost s hollywoodským příběhem
Jsou to již čtyři roky, co Hideo Kojima opustil společnost Konami, pod níž utvářel svůj nejznámější počin, sérii Metal Gear. Po odchodu kul v prostorách své vlastní nezávislé společnosti Kojima Productions dílo, které nemělo mít na herní scéně obdoby, dokonce se hovořilo i o možnosti vzniku nového herního žánru. Podařilo se mu vystoupit ze stínu svého opus magnum?
Death Stranding je, abych na začátek recenze uvedl na pravou míru, hra pro náročné hráče. Zároveň je to titul, který na současné herní scéně nemá obdoby, ať už svým příběhem, filmovostí nebo hratelností. Ve hře se dostanete do kůže Sama Portera Bridgese, kurýra, který se v post-apokalyptických bývalých Spojených státech snaží přežít. Pár let před začátkem příběhu hry totiž došlo k takzvanému Přílivu smrti – začaly se prolínat dimenze živých a mrtvých. Do světa lidí se začaly vkrádat bytosti nazývané VV (vyplavené věci), došlo k postupnému vymírání zvířat a lidí, až se lidstvo ocitlo na pokraji vyhubení. Svět se stával postupně pustým a rozděleným, poslední zbytky lidí se uzavírali do menších komunit a měst, takzvaných uzlů. Objevuje se však společnost Bridges vedená sebevědomou prezidentkou, jejíž posláním je spojit všechny uzly na území bývalé USA do „chirální sítě“, takového lepšího nástupce internetu, a stvořit Spojená města americká. Tento úkol je svěřen právě Samovi, který jej zprvu odmítá. Je však emocionálně konfrontován, neboť teroristická skupina Homo Demens, která má opačné plány než Bridges, unesla jeho sestru v nejzápadnějším městě. Samovým cílem tedy není jen spojit města do jedné sítě, ale také zachránit jediného člena rodiny, který mu zbyl.
A cesta za splněním nebude jednoduchá. Sam je vyhlášeným poslíčkem a na každou cestu za novým uzlem dostane pořádný náklad k doručení. Ten nebývá nejlehčí, a právě zde se dostáváme k jádru hratelnosti. Předem je nutné zdůraznit, že ve hře skutečně cestujete z bodu A do bodu B, nelze však říct, že by šlo nutně o stereotypní záležitost. Naopak už jen samotné rozložení nákladu je to, co vám může ztížit cestu. Pokud si náklad systematicky nerozložíte, Sam se jednoduše převáží, spadne a dojde k poškození zásilek, což se projeví negativním hodnocením u příjemce a ztížení možnosti připojení uzlu k chirální síti. Avšak i s ukázkově zarovnaným nákladem musíte bojovat s jinými živly. Kromě drsné přírody plné kopců, hor a řek je to anomálie, která se po Přílivu smrti ve světě živých objevila – časodéšť (timefall). Vše, co přijde do kontaktu s jeho kapkami, zestárne. A ačkoli Sam je chráněný svou kombinézou, váš náklad ne, tudíž čím déle jste vystaveni časoděšti, tím více se vám ničí. Před časodeštěm se tudíž musíte schovat, případně naplánovat si cestu tak, abyste se mu vyhnuli. Kromě toho můžete narazit i na takzvané Mezky, bývalé kurýry, kteří vám rádi odcizí váš náklad. Ačkoli hra nabízí konfrontaci, je zdaleka lepší se jim vyhnout, minimálně ze začátku. To platí i pro poslední překážku vašich cest za příjemcem, samotné VV. Ačkoli jsou pro lidské oko neviditelné, Sam trpí nemocí zvanou DOOMS – dokáže vycítit přítomnost VV a co víc, v případě smrti se znovu vrátit do světa živých. Samotné vycítění přítomnosti VV však nestačí, proto Sam s sebou nosí PP (Propojený plod), nenarozený plod v baňce, který stojí na pokraji života a smrti a pomocí něhož lze VV spatřit. Ze začátku hry je skutečně lepší se Mezkům a VV vyhýbat, později je možné VV zničit a Mezky omráčit, případně zabít, avšak tato možnost je nešťastná, neboť pokud tělo neodnesete včas do spalovny, dojde k odhmotnění – vše v okolí mrtvého těla bude zničeno a po události zbude obrovský kráter.
Cestování není žádný med, ze začátku hry se budete muset spolehnout pouze na své nohy. V pozdější části však můžete k přepravě využívat motorky a náklaďáky, nastanou však situace, kdy je nebudete moci využít, kupříkladu u vysokých hor. Zde si budete muset poradit sami – ať už využít slaňování nebo stavět žebříky. Mnohdy se vám však poštěstí narazit na stavby ostatních hráčů, které Samovi pomůžou s překonáním překážek. Ano, ve hře funguje takzvaný asynchronní multiplayer. To znamená, že se s hráči nesetkáte přímo, jejich přítomnost však představují stavby, které vám mohou pomoci, a cedule, které vás mají varovat nebo naopak povzbudit. Mnozí hráči jsou kreativní a tvoří použitelné cesty a budete jim děkovat v podobě velkého počtu lajků. Lajky jsou totiž odměna, kterou se hráči vzájemně oceňují, zároveň je získáváte od NPC postav za plnění zakázek. Čím větší počet lajků získáte, tím vyšší level bude mít váš Sam.
Vrátím-li se ke stavbám, kromě žebříku zde máte kupříkladu strážní věž, pomocí níž získáte přehled o krajině, pozicích ztracených nákladů a staveb ostatních hráčů. Každou stavbu, kterou postavíte, sdílíte s ostatními hráči. Pokud se jim však na daném místě nelíbí a nevidí v ní užitek, mohou ji zničit, stejně tak jako vy jejich. Samozřejmě lze asynchronní multiplayer v nastavení vypnout, avšak tím akorát vyvoláte pocit, že jste na vše sami.
Jak už to u Kojimy bývá zvykem, hra je poseta dlouhými cut-scénami, v nichž se nám kromě Normana Reeduse (Daryl z Walking Dead) v hlavní roli představí i jiné známé tváře, kupříkladu režisér Guillermo del Toro. Při jejich sledování máte pocit, jako byste nesledovali animace, nýbrž výkony hollywoodských herců na plátně, neboť veškeré pohyby působí přirozeně. Cut-scény jsou opravdovou pastvou pro oči a Kojima zde předvedl svůj režisérský um. Celkový dojem z cut-scén podtrhuje fenomenální soundtrack vytvořený Ludvigem Forssellem. Ostatně hudební výběr ve hře je rozmanitý, protože kromě herní hudby vytvořené Forssellem vám bude do uší znít mnoho jiných songů, nejčastěji pak od indie-rock skupiny Low Roar, které v kombinaci s procházkou v krajině evokují vskutku relaxační pocity.
Svět je otevřený, a jak to tak u open-world her bývá, nachází se zde nějaké ty bugy. Párkrát jsem narazil na neviditelné skály, díky nimž jsem spadl a zničil si náklad. Ve výsledku se však jedná o tak titěrné záležitosti, že nemůžou zkazit zážitek. Co mě však upřímně vadilo, bylo ovládání a kolize vozidel, které působí celkem krkolomně – v jedné chvíli cváláte vysokou rychlostí, v okamžiku se střetnete s kamenem a vozidlo bez jediného poškození jako mávnutím čarovného proutku ihned zastaví, aby se co nevidět opět uvedlo do pohybu. To jediné mi celkem kazilo zážitek, a tak jsem vždy raději oprášil Samovy boty, vydal se po svých a kochal se měnící se krajinou. A to mi vydrželo přes 60 hodin herní doby.
Jak jsem na začátku recenze uvedl, hra je pro náročné hráče a není pro každého. Běžný hráč, který na vrchol svého žebříčku staví všechny díly Call of Duty a sérii FIFA, jistě nedokáže ocenit poselství, které se prostřednictvím svého díla snaží Hideo Kojima sdělit. Ostatní, kteří v dílech, ať už herních, knižních či filmových, hledají hlubší podtext, si ji užijí. Za mě je Death Stranding geniální dílo, které by mělo být náležitě oceněno.
