Bitvy stolních armád nejsou zábava pro děti, říká majitel wargamingové herny Black Oil
Sbírání modelů, lepení, barvení a následné vysílání svých armád do zničujícího boje proti vojákům protivníka. I tak by se dal shrnout wargaming, volně přeložitelný jako válečné hry s miniaturami. O tomto nepříliš známém fenoménu jsme si popovídali s Vladimírem Kokoliou, vlastníkem brněnské herny deskových a válečných her Black Oil.
Wargaming je specifická větev společenských her. Hráči obvykle sbírají modely různých armád a s nimi pak podle pravidel konkrétní hry vedou bitvy. Každá hra má zcela odlišné armády, zpravidla zasazené do různých fantasy nebo sci-fi světů. Ačkoliv by se to mohlo zdát jako zábava pro děti, pravidla bývají komplexní a náročná na naučení. Vstupní náklady na jednu armádu také bývají i v řádu tisíců korun a více. Válčení s miniaturami má přitom více než staletou tradici. Za jednoho ze zakladatelů této zábavy bývá pokládán známý anglický spisovatel H. G. Wells s jeho knihou Little Wars.
Spojuje hráče wargamingu nějaký společný znak?
Je pravda, že u nás v Black Oilu máme větší koncentraci lidí z IT odvětví, ale nezobecňoval bych to. Jsou tu i zástupci dělnických profesí, nebo pár právníků a já jsem například grafik. Také to v drtivé převaze zajímá více muže než ženy. Ty k nám ale chodí hrát třeba klasické deskové hry.
Asi to bude i koníček spíš pro dospělé lidi s vlastními příjmy.
Je pravda, že to kvůli finanční náročnosti není přístupné třeba dětem ze základních škol. Máme mezi sebou ale i mladší hráče z řad středoškoláků a vysokoškoláků.
Pořizovací cena je u her tohoto typu poměrně kritizovaná. Vnímáte to také tak?
Je to drahý koníček, ale úplně stejně jako každý jiný. Když chcete hrát airsoft (pozn. simulace vojenských operací s kuličkovými maketami střelných zbraní), tak potřebná výbava je mnohem dražší. Podobně na tom je i třeba hokej nebo tenis. Děcka jsem nedávno přihlásil na sportovní šerm a tam je to taky stejné. Není ale potřeba hned začínat s obřími armádami. Máme i turnaje, ve kterých se soupeří na menší formáty.
Má obvykle hráč jednu, nebo víc armád?
Privateer Press (pozn. vydavatel her Warmachine a Hordes) má pravidlo, že se na turnaj musí jít se dvěma armádami. Není to ale proto, abychom si vylepšili zisky z prodejů. Má to své opodstatnění v tom, že některé armády jsou vůči jiným tak zranitelné, že by ani nemělo smysl je vytahovat na stůl. Proto má hráč vždy na výběr s ohledem na soupeře.
Na kolik vyjde taková armáda?
Dvě armády vyjdou tak na deset až šestnáct tisíc korun. Záleží na typu modelů i jejich množství. Můžete si také koupit ke každé armádě její specifické modely, nebo takové, které se dají hrát v obou. Lze tak trochu snížit náklady.
Jak ovlivňují oblíbenost wargamingu počítačové hry?
Počítačové hry tomu podle mě pomáhají. Když jsem začínal v devadesátých letech, tak většina lidí neznala žánry fantasy, steampunk, cyberpunk a podobně. Když dnes ale začnete mluvit o orcích a elfech, tak každý ví, o čem je řeč.
Na druhou stranu může někomu přijít snazší koupit si videohru za pět stovek než modely za tisíce korun.
Pro mnoho lidí není zábava pouze samotné hraní, ale i modelařina. Máme v komunitě lidi, kteří se do samotného hraní nehrnou vůbec, ale baví je hodně malovat modely. U wargamingu hraje také důležitou roli sociální prvek. Při hraní po internetu se s tím druhým nevidíte. Proto se tady snažíme pěstovat třeba to, že si po hře dáme pivo. Můžu si také vybrat, s kým budu trávit volný čas. Hraní po internetu je anonymní.
Zná se wargamingová komunita mezi sebou?
Známe se hodně. Ani nevím o někom, kdo by hrál, ale nezapojoval se do komunity. Ani na diskuzních serverech takové lidi nepotkávám. Když budete hrát pořád proti jednomu soupeři, tak vás to nebude bavit.
Je pro konkrétní hru důležité příběhové pozadí? Například temný svět Warhammeru.
Příběh je fajn, ale rozhoduje podle mě vizualita. Důležité je, aby tvůrci zaplatili dost peněz umělcům a návrhářům, kteří jim navrhnou a vytvoří dobře vypadající modely. U příběhu je problém, že málokterá firma má prostředky na zaplacení spisovatelů, kteří by jim vytvořili kvalitní příběhy. Daří se to jen pár firmám, mezi které patří například právě Games Workshop, který vydává hry Warhammer 40.000 a Warhammer: Age of Sigmar. Příběh ale nemusí znamenat vše. Když Games Workshop vydal hru podle Pána prstenů, nebyl to ale velký komerční úspěch.
Je zajímavé, že člověk téměř nenarazí na historický wargaming. Vše je většinou fikce a fantastika.
Čas od času se tady hraje třeba Flames of War, které je z druhé světové války. Je to ale podle mě tím, že historické prostředí toho nemá tolik co nabídnout. Třeba počítačová série Call of Duty se také vyvinula po čase směrem ke sci-fi. Pokud chcete něco dělat realisticky, tak jste i hodně omezeni pravidly. Nemůžete některé situace vysvětlit pokročilou technologií, nebo magií. Lidé mají asi také potřebu utéct na chvíli z obyčejného světa. A třeba patnáctiletého kluka podle mě víc zaujme vesmírný mariňák v energetické zbroji s velkým kanónem než obyčejný pěšák.
Asi to je i praktické v tom, že každý má rád jinou historickou etapu. A Caesar by si asi proti Napoleonovi moc neškrtnul.
Je to tak. Pokud se navíc bavíme třeba o druhé světové válce, tak tam nebylo ani tolik originálních mocností, které se do ní byly schopné zapojit. Takže zatímco Spojenci disponovali jenom různými variantami několika tanků, ve fiktivním světě můžete mít nepřeberné množství bojových robotů a podobně. Tvůrci takových her mohou vždy něco přidat. Regimentový historický wargaming je navíc z mého pohledu vcelku nudný a podobá se spíše šachům. Nové hry jako Warmachine si oproti tomu zakládají na široké paletě možností, jak zvítězit. Můžete jít do bitvy silově, zvítězit na scénáře, pokusit se zabít soupeřova generála, nebo najít jiný způsob.
Možná právě proto zaběhlá firma Games Workshop nedávno odstavila svou nejstarší hru Warhammer Fantasy.
Přesně tak. Hrálo tam roli několik faktorů. Dříve se hry hodně dělily na „regimentovky“ a „skirmishe“. V regimentovách, mezi které patřil i Warhammer Fantasy, se modely pohybují v těsně semknutých formacích. Ale málokomu se chce barvit do regimentů stovky figurek. Také to bylo způsobeno i neudržitelnou politikou, kdy produkovali mnohem více druhů figurek, než byli schopni prodat. Bylo to logické z hlediska firmy, ale naprosto otřesné vůči hráčům. Games Workshop je navíc řádově dražší, takže si představte, že máte armády za padesát tisíc korun, a výrobce tu hru prostě zruší.
Hrají hráči zrušeného Warhammeru Fantasy alespoň podle starých pravidel?
Právě, že to vedlo k úplnému rozkladu. Už tak relativně málo početná komunita se rozštěpila na několik skupin. Jedna zůstala zakonzervovaná na staré edici. Další přešli k alternativnímu hernímu systému Kings of War, jehož modely jsou kompatibilní s těmi z Warhammeru Fantasy. Třetí větev si vydala svoji vlastní amatérskou edici pravidel a poslední přešla k oficiálnímu nástupci Age of Sigmar, který Games Workshop nově produkuje. Žádná z těchto čtyř skupin si už spolu nezahraje, protože hrají podle dost lišících se pravidel. Něco podobného možná teď čeká i sci-fi variantu Warhammer 40.000.
Vy sám hrajete nejradši zmiňovanou Warmachine. Za jakou frakci hrajete?
Mám jich šest, protože je rád čas od času prostřídám. Nejradši mám ale Cryx, což je spojení nekromancerů, nemrtvých a průmyslové techniky. Jinak jsou v naší komunitě zastoupeny jednotlivé frakce docela rovnoměrně. U Čechů by se dala jen vysledovat jakási perverzní náklonost k frakci Khador, což je obdoba Ruska. Přitom bych řekl, že by to mělo být s ohledem na historii naopak.
Říká se, že se pes hodně podobá svému pánovi. Je určitá podoba i u hráče a jeho oblíbené armády?
Jednoznačně to tak funguje. Když přijde mezi nás někdo nový a chce poradit s výběrem armády, tak se snažíme poznat v první řadě povahové rysy toho člověka. Armády tomu pak hodně odpovídají. Někdy se také stane, že člověk přejde k té armádě, jejíž herní styl mu více vyhovuje. Mě se třeba hodně vzhledově líbí ve Warmachine frakce Cygnar, kteří jsou takoví klaďasové, ale jejich herní styl mi vůbec nejde.
Kolik her se tady v Black Oilu odehraje her týdně?
Většinou je to v řádu desítek partií. Záleží hodně na dnech i ročních obdobích. Hráči hodně trénují například před turnaji, nebo když chtějí vyzkoušet nový model. Tím, jak je teď pěkné počasí, tak tráví lidi hodně času venku. Až je to horko omrzí, vrátí se sem hezky do chládku.
Vladimír Kokolia (*1984) žije v Brně. Pracuje jako grafický designér ve své reklamní agentuře Cocolia.cz. Mezi jeho největší koníčky patří právě herna Black Oil, kde zajišťuje chod a občas pracuje na baru, a gastro gang Debut. Wargamingu se věnuje od roku 1996.
