Komentář: Jak bydlet udržitelně?
Ve většině velkých evropských měst nastává bytová krize. Jedním z důvodů je i tlak současného ekonomického systému na neustálý růst a zisk s ním související spekulace s nemovitostmi a raketový nárůst jejich cen. V současné době je to právě bydlení a tržní aktivity s ním spjaté s ním, které je jedním z hnacích motorů kapitalistické ekonomiky. Nájmy jsou astronomicky vysoké, byty v centrech měst zejí prázdnotou, jelikož místo k bydlení slouží k investicím, které tak slouží developerským firmám k akumulaci kapitálu nebo jednotlivcům, kteří je pronajímají například přes Airbnb, jako zdroj příjmu. Nemusíme ale chodit daleko, se stejnými problémy se potýká už i Praha a Brno. Pro mnohé obyvatele těchto měst se vlastní bydlení stává něčím nedostupným.
Na tyto problémy začíná reagovat i hnutí udržitelného nerůstu, tedy sociálního hnutí, které se snaží o naplnění environmentálních myšlenek a zajištění základních životních potřeb pro všechny obyvatele. Toto hnutí má za cíl snížení produkce, spotřeby a konzumerismu skrze celospolečenskou proměnu našeho myšlení, které je posedlé růstem způsobujícím dlouhodobé ekologické problémy a může akcelerovat nerovnosti ve společnosti, ať už na globální či lokální úrovni. Koncept se vymezuje vůči mainstreamové ekonomii, především ji kritizuje za to, že se orientuje hlavně podle ukazatele HDP, který je však v jistých případech zavádějící, jelikož měří pouze objem finančních transakcí v rámci ekonomiky, ale už se nesoustředí na to, jak dobře se lidem ve skutečnosti žije. Cílem je udržitelná společnost, která bude spravedlivá mezi lidmi v otázce využívání zdrojů, a která bude směřovat k co nejvyšší možné a trvalé udržitelnosti.
Ekologie a sociální rovnost
Zastánci nerůstových myšlenek vidí ve snižování materiálního konzumu potenciál k vyššímu pocitu osobního štěstí a spokojenosti. Toho můžou lidé dosáhnou i vyšší mírou spolupráce v rámci komunity, ve které žijí nebo péči o přírodu v okolí. Nerůstové hnutí představuje perspektivu budoucnosti, kde rovnost mezi lidmi zlepšuje ekologické podmínky na planetě a kde lidé žijí v otevřených lokálních ekonomikách a zdroje jsou rozprostřeny rovnoměrně mezi všemi.
Jelikož mezi základní životní potřeby každého patří i střecha nad hlavou, nerůstové hnutí se věnuje i bytové politice. Bydlení jakožto jeden z klíčových činitelů současné ekonomiky je nejen náročné na finance ale také na materiály a energie. Nerůstové bydlení proto přináší několik možných alternativ, jak se vymanit ze spárů bytového trhu. Základním pilířem je jednoduché a ekonomicky i ekologicky nenáročné bydlení. To může zahrnovat solární ohřev vody, zelené střechy či sharing (sdílení). Co se týče sharingu, lidé mohou sdílet jak některé spotřebiče, tak i znalosti nebo rovnou celé domácnosti. Takový život v komunitním bydlení vede třeba ke společným opravám sdíleného obydlí, komunitnímu vaření a stolování nebo ke vzájemnému sdílení znalostí a zkušeností, kdy například jeden člen umí opravit auto, další ho pak může naučit cizí jazyk.
Nerůst si taky se taky zabývá otázkou demolice versus renovace. Drtivá většina rozhodnutí v této otázce v rámci současného ekonomického nastavení vyústí v odpověď demolice. Developeři často argumentují nevyhovujícími dispozicemi stávajících budov či jejich zastaralostí a nemoderností. Koncept nerůstu však podporuje myšlenku renovace, jelikož ta je ve velké části případů méně ekologicky zatěžující a více přijatelná pro okolní přírodu i obyvatelstvo.
Deurbanizace nebo renaturalizace?
Dalším aspektům bydlení, kterým se nerůst věnuje jsou koncepty deurbanizace a renaturalizace. V obou případech je základem vyšší míra soužití člověka s přírodou. Deurbanizace jakožto proces, při kterém se lidé stěhují z měst na venkov se zdá být poslední dobou v oblibě. Lidé jsou z rušného života ve městech unaveni a odchází tedy na venkov, kde často najdou větší klid a blízkost k přírodě. Na opak renaturalizace se zabývá tzv. „ozeleňováním“ měst, kdy se tento koncept soustředí na větší výsadbu stromů a další zeleně či rozšiřování nebo nové vybudování parků, které v horkých letních dnech umožní lepší cirkulaci vzduchu a zpříjemní tak život v rozpálených betonových ulicích. Renaturalizace zahrnuje také vybudování komunitních zahrad, kam si lidé se zálibou v zahradničení mohou přijít pěstovat vlastní rostliny a starat se o ně, když jinak nemají ve městě možnost.
Na závěr bych chtěla uvést několik konkrétních příkladů nerůstového bydlení či alternativního bydlení z praxe. Prvním příkladem může být „Hnutí malých domků“, které zahrnuje miniaturní domky, DIY (do it yourself neboli udělej si sám) budky či maringotky. Pro mnoho z těch, kteří se považují za součást Small House Movement, je bydlení v minidomcích odmítnutím společenského tlaku pořizovat si velké domy a zaplňovat je věcmi, které vlastně nepotřebují a nevyužívají je. Miniaturní bydlení je také způsobem, jak výrazně omezit svoji ekologickou stopu, a to z toho důvodu, že tyto obydlí často zahrnují recyklované materiály a technologie využívající obnovitelnou přírodní energii. Dalším důvodem je také ekonomická situace, kdy si lidé nemohou dovolit koupit vlastní klasický dům nebo na něj nezískají hypotéku.
Dalším příkladem mohou být již zmíněné komunitní zahrady v Praze (Prazelenina v Holešovicích, Zebra v Braníku nebo Zahrada na Jižním městě, Kuchyňka v Holešovicích), kde lidé pěstují hlavně zeleninu. Tyto ilustrují proces renaturalizace, jelikož jejich cíle je vrátit více přírody a zeleně do měsa. Důležitým aspektem je pro ně i utužování sousedských vztahů a život v místní komunitě. Tyto zahrady mohou oživit obytné bloky, okraje parků, balkony či střechy domů. Na vzestupu je také zájem o zahrádkářské kolonie na okraji města – menší příklad deurbanizace. V této komunitě navíc funguje systém, kdy se majitelé chatek domluví s lidmi bez domova, a přes zimu je nechají v chatkách bydlet. Ti jim na oplátku chatky hlídají a někdy vykonají i drobné opravy.
Nekonzumní soběstačnost
Nakonec zmíním komunitu z jižních Čech s názvem BuďSob, která je příkladem LETS (Local Exchange Trade System), tedy komunita, která se snaží být co nejvíce soběstačná v oblasti služeb, potravin, energie, vzdělávaní a mnoha dalších ohledech. Navíc je také příkladem deurbanizace, jelikož členové se rozhodli opustit rušná města a usadit se na venkově, kde mají blíž k přírodě. Tato skupina má za cíl vytvořit síť skrze kterou by si obyvatelé z jižních Čech mohli vyměňovat a sdílet jak domácí produkty (ovoce, zelenina, pečivo), zkušenosti, či vzájemnou pomoc. Členy této skupiny spojuje názorové přesvědčení, že konzumerismus není vhodný způsob života, a pro sebe a své děti chtějí hledat smysluplné alternativy, které budou udržitelné vzhledem k přírodě a které budou fungovat i v dlouhodobém výhledu.
Jelikož je bydlení základní lidská potřeba, myslím si, že je třeba se o ní bavit i na politické úrovni, ať už lokální či státní. A i přesto že je situace s bydlením kritická, nerůstové hnutí přináší několik alternativních návrhů, které jsou jednoduché, ekologicky nenáročné a udržitelné. Navíc každý z nás může přispět maličkostmi k lepšímu životu ve městech, například začít sdílet se sousedy nebo zjistit, jestli město, kde žijeme nabízí možnosti otevřené komunitní zahrady.
Autorka je studentkou environmentálních studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.
