Recenze: Dunkirk sází na originalitu zpracování, nikoli na zaběhnuté trendy hollywoodských trháků
Dlouho očekávaný film režiséra Počátku či Temného řytíře se dostal na povrch. Tentokrát však Nolan vypustil prvky science fiction a přesunul nás do historického období evakuace vojáků z pobřeží Dunkirku za druhé světové války. V čem se ale liší od běžného válečného filmu?
Filmy Christophera Nolana se vždy vyznačovaly tím, že znatelně vybočovaly z řady běžných hollywoodských trháků. Jeho poslední dílo – Interstellar (2014) byl sice úžasnou podívanou, ale mnohé zklamalo příliš velké odklonění od konceptu vědeckého filmu ke sci-fi. Fanoušci na autora ale pravděpodobně nezanevřeli, jelikož Dunkirk byl už od jeho oznámení velmi očekávaným filmem.
Snímek diváka zavede do období druhé světové války, kdy Britští vojáci uvízli na pobřeží Dunkirku a vlivem nepřátelských vojsk jsou nuceni k ústupu. Pro vojsko ovšem není na místě dostatek lodí, které by je evakuovaly zpět do Anglie. Začíná tak boj o čas a hlavně tisíce životů.
Příběh je zajímavý tím, že se nesoustředí na osud jednoho hrdiny. Film se nám snaží předat příběh celého vojska ve chvíli, kdy se cítí bezradní, plní nejistoty a demotivování porážkou. Tuto atmosféru film vystihuje dokonale. V průběhu filmu nahlížíme do osudů různých postav, o kterých se většinou ani nedozvíme nic o jejich minulosti či budoucnosti. Důležitá je pouze přítomnost ve válce, o níž film vypráví. Vidíme, jak tu vojáci trpí hladem, bojují o životy a jsou nuceni k velkým morálním rozhodnutím. Známe jména jen několika postav, díky čemuž si divák postupně poskládá obraz o tom, které postavy jsou tu nejdůležitější. Vzniká nám tak pomyslná série povídek odehrávající se v jednom období. Atmosféru dokresluje skvělý střih a kamera, jež svým pojetím nebývají příliš obvyklé. Dobrou volbou byly kupříkladu prostřihy do pohledu z první osoby jednoho z hrdinů, které pomáhaly lépe se vcítit do situace.
Na začátku má divák docela zmatek v tom, co se vůbec děje. Scény jsou tu promíchané. Nejdou za sebou tak, jak postupují v příběhu, ale tak, aby dokonale vykreslovaly atmosféru. Místy vidíme jednu scénu třikrát z pohledu různých hrdinů, a teprve potom se dozvídáme, jak situace skutečně skončila – jestli se někoho podařilo zachránit, či nikoli. Ještě zajímavěji tento způsob střihu působí, když se dvě velmi podobné scény prolínají, čímž tvůrce diváka sice zmate, ale to je právě ten důvod, proč nezůstane v průběhu sledování ani chvíli v klidu.
Bez správného střihu by to nefungovalo
Člověk by snad i chápal absenci hlubšího příběhu jako negativum, ale po chvíli divákovi dojde, že o příběh jako takový tu nešlo. O bitvě u Dunkirku si může každý přečíst z učebnic a snažit se zmapovat život jednoho vojáka asi už bylo pro Nolana příliš neoriginální. Soustředil se proto na způsob, jakým celý tento příběh převypráví. Nelze popřít, že se mu zpracování povedlo, ovšem občas se může divák v celém tom dění ztrácet až moc. Kvůli chybějícímu hlavnímu hrdinovi se člověk nevžije do některých postav ani tak silně jako do jiných. Potom už tedy jen netrpělivě čekáte, až skončí jedna scéna, abyste viděli zbytek druhé. Jistě by na kvalitě neubralo, kdybychom měli možnost poznat některé hrdiny lépe.
V souvislosti se zpracováním se povedlo i historické pojetí vizuálu. Když se na film díváme, nelze přehlédnout efekty, připomínající válečné historické dokumenty. Scény obsahující filtry se sníženou kvalitou jsou kombinovány s moderními kamerami tak dokonale, že film působí historicky, ale přesto neztrácí dojem moderního filmu.
Nolanova spolupráce s hudebníkem Hansem Zimmerem není již žádným překvapením. Koneckonců tvořil hudební doprovod už pro několik jeho snímků. A nezklamal ani tentokrát. Opět pomohl dokonale přispět k atmosféře filmu i z hlediska hudby, čímž udrží divákovo napětí až do konce.
Na první pohled se to zdá dokonalé. A minimálně z hlediska formy zpracování skoro i opravdu je. Drobné nedostatky v efektech samozřejmě nelze přehlédnout, ale pokud nenarušují dojem z filmu, je možné je tolik nevnímat. Trochu na to ovšem doplácí příběh, kdy se divák s postavami nesžije natolik, aby cítil emoce tak silně jako například v Interstellaru. Nicméně svou uměleckou formou jde o unikát, který podobně jako mnoho předchozích Nolanových filmů, připomene Stanleyho Kubrika, jež také ve své tvorbě experimentoval.
Pro diváky, kteří hledají něco nového, baví je historické filmy a nechtějí pořád sledovat filmy nalajnované podle jedné předlohy, je Dunkirk to pravé. Naopak ten, kdo není zvyklý hluboce přemýšlet nad tím, co sleduje, bude spíše zmatený a film odsoudí jako špatný. Takový divák se ale připraví o skvělý zážitek.
