Recenze: Ztratili jsme Stalina vyvolá nejprve smích a poté mrazení v zádech
I na takové záležitosti jako autoritářské režimy se lze dívat s nadhledem. To dokazují také tvůrci snímku Ztratili jsme Stalina. A není divu, protože stalinistické zřízení bylo postaveno na principech a umožňovalo situace na první pohled absurdní situace. Každopádně ale nebudí dojem, že šlo o zábavnou kapitolu v lidských dějinách.
Film Ztratili jsme Stalina vrhne diváka do politického dění v Sovětském svazu roku 1953, do sídla stárnoucí hlavy státu, Josifa Stalina. Ten je ovládaný vlastní paranoiou, a lidé okolo něj se mu snaží úzkostlivě ve všem vyhovět. Když pak generální tajemník zemře, zůstávají nejvyšší funkcionáři osiřelí a zmatení. Někdo ho ale nahradit musí. Všechna někdejší věrnost a kolegialita jdou v ten moment stranou. V ten moment se také začíná pořádně rozbíhat zápletka filmu – a to je už řádná část stopáže divákem zhlédnuta. Jde ale předpokládat, že se dobře bavil.
Vzhledem k tématu snímku se může zdát překvapivé, že je tak zábavný. Tím spíše, když vezmeme v potaz, že tvůrcům stačilo těžit z historických událostí. Většina scén navíc působí absurdně, přesto jsou mnohdy založeny na skutečných událostech. Jen jsou mnohdy zpracovány zveličeně nebo se staly v jiné časové posloupnosti. Namátkou tři takové: Stalinova stráž se bála vejít do jeho pracovny, když umíral, aby nebyla potrestána. A nejlepší sovětší lékaři opravdu skončili na Sibiři. Symfonický orchestr musel svůj koncert také zopakovat, aby byl zaznamenán na nahrávce přímo pro Stalina – ve skutečnosti ale už takřka dekádu před jeho smrtí. Je docela paradoxní, že komedie dokáže zpracovat historická fakta lépe než mnohý historický nebo životopisný snímek. Je to sice stále komedie na motivy komiksu, na kterou by se neměli klást jiné nároky, ale přes svou předimenzovanost je poměrně autentická.
Britsko-francouzský původ obsah nezapře. Humor je typicky britský. Jeho optikou je na dané události nahlíženo a díky tomuto pohledu je tak zábavný. Film mi tímto přístupem připomněl klasický sitcom ‚Allo ‚Allo! Ten také humorně zpracovává temné období lidských dějin, ačkoliv Ztratili jsme Stalina je svou atmosférou, vtipy i decentně zobrazenými scénami dobového teroru surovější. Se zmiňovaným ‚Allo ‚Allo! má ale také společné vytvoření sympatií k postavám, které stály v dějinách na straně, která obdiv ani sympatie nesklízí. Zde ale dojde k obratu: pokud se divák nechává po většinu stopáže unášet sympatiemi ke karikovaným stalinistickým funkcionářům, tak mu poslední čtvrtina a zejména závěr vyrazí dech syrovostí a krutostí.
Uvědomí si, že nesledoval jen soupeřit o uvolněnou funkci několik intrikujících nemotorů. Sledoval zároveň skutečný souboj Stalinových pohrobků o moc v SSSR, který se přes všechnu podtrženou absurditu opravdu odehrál. Beriju, tehdejšího ministra vnitra, jeho kolegové v čele s Chruščovem opravdu odstranili, protože se snažil převzít příliš velký podíl moci. Násilí ve filmu se pak už nejeví jen jako kulisa, jak se chvílemi při masírování divákovy bránice mohlo zdát. To může vyvolat rozpaky, ale nemusí zkazit dojem.
Kritizovat lze pomalá rozběhnutí nosné zápletky filmu. Je pravda, že během této doby se u snímku budete bavit, avšak při zpětném ohlédnutí si uvědomíte, že první desítky minut dějově příliš výživné nejsou.
Herecké výkony minimálně hlavních představitelů dovedou vtáhnout do děje. Film také neklade na diváka nároky ve znalosti historické látky, vše mu vysvětluje a zařazuje do kontextu.
Celkově vzato, Ztratili jsme Stalina je přes pomalý dějový náběh výborná satira a kvalitní film. Lze jej ale doporučit jedině za předpokladu, že od komedie divák neočekává pouze zábavu, avšak je ochoten přijmout, že může být nepříjemně hluboká. Téměř každý vtip nevyhnutelně odkazuje k zběsilosti a absurditě stalinismu, čemuž se při tomto zpracování dá smát, ale pokud si to divák uvědomí, tak mu může ztuhnout úsměv na tváři. Ostatně, film nebyl v Rusku zakázán pro nic za nic. Týká se tématu, které je stále citlivé, ač je tento film po takřka celou dobu velmi humorný.
