Retrorecenze: Zakázaný film Škola otců vypráví o nespravedlivém útlaku většiny nad jednotlivcem
Český snímek Škola otců z roku 1957 je působivý svou hořkostí, obzvláště s ohledem na dobu vzniku. Poukazuje na lidskou pohodlnost a podlost plynoucí z touhy po jejím udržení, i kdyby to znamenalo zničit někomu jinému život. Není proto divu, že byl kvůli kritickému pohledu na společnost v roce 1969 zakázán.
Do nepříliš významného menšího města Milonic na pohraničí přijíždí učitel Pelikán (Karel Höger, známý i jako Václav IV. z husitské trilogie), aby začal pracovat v místní základní škole a odpočal si od osobních problémů. Nemá příliš velké ambice, ale brzy zjišťuje, že úroveň znalostí jemu pověřené třídy je mnohem horší, než jaká by měla být. Pouští se tedy do snahy své žáky dovzdělat, i když se musí potýkat nejen s dětmi, ale i jejich rodiči, a dokonce dalšími zaměstnanci školy.
Pelikán se v novém městě setkává s lidmi, kteří různým způsobem ilustrují dobové společenské problémy. Například ambiciózní ředitel školy (Josef Mixa, známý i jako krajský tajemník z Okresu na severu) je byrokrat, kterého zajímají pouze čísla do výkazů, s nimiž se může pochlubit nadřízeným. I když tak oficiální výsledky působí skvěle, ve skutečnosti je vše naopak. Příklad typického selhání byrokracie. Dále se Pelikán seznamuje s chlapcem, kterého ostatní děti vytlačují ze svého kolektivu, protože není v Pionýru, do kterého ho ale samy nechtějí přijmout. Ohánějí se přitom slovy jako „reakcionář“, i když samy nevědí, co to slovo vlastně znamená. Státní šikana nebo zákaz činnosti z různých důvodů byly také jevy blízké komunistickému režimu, který se pak divil, že dotyčným nezbývá nic jiného než se proti němu vzepřít. Do třetice lze uvést postavu přepracovaného předsedy okresního národního výboru (pozn. obdoba dnešních zastupitelstev) zanedbávajícího výchovu svého rozmazleného syna. I když je předseda vykreslen poměrně solidně, což by asi jinak ani neprošlo, na konec spíše stejně vyznívají jeho negativní vlastnosti.
A tak se snaživý učitel dostává do boje s větrnými mlýny, při kterém dostává jednu ránu za druhou. Depresivní atmosféru jenom utvrzuje neskutečně utrápený výraz hlavního protagonisty. Způsob zakončení příběhu je to, co dělá ze Školy otců zajímavý počin. Hořkost a zmar ztéká na diváka po litrech a nezbrzdí to ani závěrečné zpytování. Vylíčená porážka vznešených hodnot pohodlným primitivismem je tak sugestivní, že film skončil na začátku normalizace v roce 1969 v trezoru. Není divu, vždyť obyčejní obyvatelé i autority města Milonic jsou buď manipulovatelní, zbabělci nebo přímo zlí lidé. A s takovými se obraz budování světlých zítřků těžko vytváří. I když proto může konec filmu působit na diváka uvyklého happy endům podivně, dovolím si právě toto označit za nosný pilíř podstaty snímku. Bez něj by prakticky celá předchozí stopáž ztratila smysl.
Formální stránka snímku je průměrná, vytahují ji hlavně výkony výše zmíněných herců. Zmínit lze také roli místního alkoholika ztvárněného Rudolfem Hrušínským, poddajného učitele Ladislava Peška, nebo zákeřnou manželku předsedy okresu Marii Vášovou.
Škola otců by si tedy rozhodně zasloužila být trochu více místa ve společenském povědomí. Nejen kvůli neobvykle kritickému vyobrazení dobových poměrů, ale i jako nástroj k zamyšlení nad námi samotnými. Nejsou mezi námi také podobní Pelikánové, vůči kterým bychom se chovali podobně nespravedlivě jen kvůli vlastnímu pohodlí? Jakou roli má i v naší společnosti slušnost a poctivost? Když se nad těmito otázkami zamyslíme, tak možná není sdělení filmu příliš vzdálené ani dnešní době.
