Čtenádeník: Kniha Řídit socialismus jako firmu ukazuje minulost systémovým pohledem
Nová publikace Řídit socialismus jako firmu: Technokratické vládnutí v Československu 1956-1989 historiků Sommera, Spurného a Mrňky popisuje trendy organizace práce a ekonomiky v Československu a zemí východního bloku za studené války. Řadu vlastností těchto systémů spojují s myšlenkovou tradicí technokratismu jako představy vlády apolitických inženýrů, techniků a odborníků. Kniha ukazuje, jak se politici, ekonomové a manažeři východního bloku pokoušeli spojit moderní technologické a společenské nároky s vládnoucí ideologií ve snaze obstát v konkurenci se západem. Dílo lze jednoznačně doporučit ke studiu každému, koho zajímají dějiny ze systémového hlediska.
Počátky technokratického myšlení lze vysledovat například již u amerického inženýra Taylora, který byl průkopníkem vědeckého managementu a důkladného plánování každé činnosti zaměstnanců. Velké popularity se myšlenka technokracie jako konceptu vědeckého řízení celé společnosti dočkala v meziválečném období, které bylo poznamenáno zničující ekonomickou krizí. V Československu se zastánci technokracie sdružovali mimo jiné kolem organizace Masarykova akademie práce fungující od roku 1921, jejímž cílem bylo prosazování racionálního vědeckého myšlení při řešení společenských otázek. V roce 1934 vznikla přímo také Technokratická společnost, která prosazovala nepolitické řešení hospodářských problémů (s. 26). Nedokázala ale pro své cíle získat dostatečnou podporu.
Taylorismus a vědecké řízení neuniklo již před první světovou válkou pozornosti komunistů, kdy Lenin tyto praktiky na jednu stranu odsoudil jako pokročilý nástroj vykořisťování, zároveň ale upozornil, že by za jiného společenského nastavení mohl posloužit ke zvyšování výroby a životní úrovně (s. 39). Ekonomické řízení Leninova nástupce, Stalina, ovšem jako technokratické označit nelze. Mělo být založeno výhradně na neustálé bezprostřední mobilizaci populace místo promyšleného plánování a používání moderních pracovních metod. To se změnilo po nástupu nového sovětského vůdce Chruščova a rehabilitací kybernetiky (dříve označovanou za pavědu), která se stala velmi populární disciplínou.
Cílem kybernetických metod měla být efektivní souhra organizačního centra a dílčích operativních složek, mezi kterými by probíhala oboustranná výměna informací v rámci složitého systému státního socialismu. Pokročilé technologie a moderní řízení měly vyřešit většinu problémů tehdejšího systému, mezi které patřily nedostatky v zásobování nebo nadvýroba nežádoucího druhu zboží. Zároveň ale vytvořily rozpory mezi stranickými a technokratickými elitami. Někteří autoři dokonce popsali události Pražského jara 1968 jako výsledek tohoto rozporu, kdy nakonec komunistické stranické struktury uhájily svou dominanci při řízení společnosti (s. 46). Autoři knihy ale upozorňují, že takzvané období normalizace nebylo pouhým jednoznačným popřením všeho, co přineslo reformní období šedesátých let (s. 195). Cílem neměl být návrat k hektickému stalinistickému hospodářství založeném na soustavné intenzivní mobilizaci mas, ale syntéza tohoto přístupu s principy vědeckotechnické revoluce, kdy se socialismus vyvinul do své nejvíce technokratické fáze.
Se zájmem o plánování a předvídání budoucnosti souvisel rozvoj futurologie, která v západních zemích souvisela značně s předvídáním budoucí geopolitické situace a možných dopadů nukleární války se zeměmi Varšavské smlouvy (s. 55). Ve státech sovětského tábora byly disciplíny věnující se předvídání budoucnosti více spojeny s konkrétními praktickými potřebami centrálního plánování. I zde se ale modelovaly například ekologické důsledky jaderné války (s. 57). Východní sestra futurologie se začala nazývat prognostika. Lišila se především tím, že nebyla občanskou iniciativou „zdola“, ale institucionálním nástrojem systému. Prognostická pracoviště měla být od sedmdesátých let velmi častá a jejich informace se propojovat do velké prognózy, která by pomáhala vládě a stranickému vedení určovat, jakým směrem se společnost vyvíjí.
Za zajímavý československý příspěvek k futurologii, kybernetice a obecně společenským vědám lze považovat koncept vědeckotechnické revoluce Radovana Richty (s. 57). Tento koncept je v mnoha ohledech podobný společensko-technologicko-ekonomickým otázkám, které řešíme dnes které se v západních zemích už od šedesátých let označují jako předpoklady pro „postkapitalismus“ nebo obecněji „postindustrialismus“. Podle Richty spočívala vědeckotechnická revoluce v rozšíření vědy jako pracovního sektoru do všech pater společnosti, zánik klasického průmyslového dělnictva vlivem automatizace a individualizace práce přispívající k humanistickému rozvoji: „Člověk budoucnosti bude aktivní, sebevědomý, více individualistický, avšak neustále sám sebe kultivující prostřednictvím vědeckého poznání a všeobecně dostupných statků.“ (s. 61) Vědeckotechnická revoluce měla tedy kromě řady různých technických vymožeností přinést i především míru svobody a seberealizace, nesla v sobě ale značné riziko odcizení vzdělaných elit a negativních dopadů technokracie. Podle amerického sociologa Daniela Bella, který Richtovy texty analyzoval, mohl tento vývoj přinést do budoucna v socialistických zemích rozpor mezi běžnými občany-dělníky a vzdělanými technokratickými elitami (s. 64). Protože se ale socialistické režimy východního tábora na přelomu osmdesátých a devadesátých let rozložily, nikdy se toto už nedozvíme.
Richta pracoval také od konce sedmdesátých let na prognóze Československo 2000, kde byly nastíněny možné scénáře vývoje československé budoucnosti, z nichž jedna dokonce varovala před stagnací a kolapsem (s. 76). V osmdesátých letech o sílících systémových selháních a problémech informoval v SSSR analytik Moisejev, který zase upozorňoval na environmentální deficit a intenzivní ničení životního prostředí, bez kterého se lidstvo nemůže obejít.
Řešením mnoha problémů vyplývajících z nepružnosti centrálního plánování mělo být podle socialistických odborníků zapojování stále většího množství výpočetní techniky, takzvaných automatizovaných systémů řízení. Příkladem může být projekt Viktora Gluškova OGAS (s. 107), který měl na celostátní úrovni sbírat všechny informace potřebné k rozhodování a rozhodování. Zavádění počítačů a informačních technologií bylo pro režim výhodné především proto, že nevytvářelo prostor pro neočekávané politické a sociální konflikty, pouze zefektivňovalo stávající systém řízení. Aplikace automatizovaných systémů řízení se ale zdaleka nedařila tak, jak by měla. Některé podniky sice mohly mít své propracované výpočetní centrály, jiné ovšem zaostávaly, a to celé se nedařilo úspěšně propojit do jednoho koordinovaného systému (s. 112).
Na konci osmdesátých let pak došlo také k dilematu, kdy podniky obstarávaly pro své zaměstnance i řadu sociálních služeb, které nezvládaly pokrývat například národní výbory. Zároveň se však stále častěji mluvilo z politických pater o nutnosti vyšší ekonomické efektivity a autonomii podniků, přičemž ale stát nebyl schopný od podniků opět převzít jejich sociální roli (s. 113).
Kniha končí závěrem, který zpochybňuje přehnané technooptimistické předpoklady technokracie. Autoři vtipně upozorňují na dobovou satiru zpochybňující přílišná očekávání se zaváděním robotizace a kybernetiky. Zároveň ale dodávají, že technokracie jako taková zdaleka neřekla poslední slovo. Projevuje se přitom dvěma způsoby (s. 196). Zaprvé to je představa, že současná ekonomika je natolik složitá, že je žádoucí, aby se k ní vyjadřovali pouze kvalifikované experti. Jako druhý faktor je zmíněn takzvaný technokratický populismus, kdy se v politice stále více zvýrazňuje vliv silných osobností, zpravidla s podnikatelským backgroundem, které mají být údajně schopné narozdíl od neschopných nebo prospěchářských politiků řídit stát opravdu efektivně.
Pokud jde o můj vlastní osobní názor, určitě text doporučuji všem zájemcům o historii druhé poloviny dvacátého století, případně historii průmyslového novověku. Podobná kniha na trhu velmi dlouho chyběla a umožňuje nahlédnout na souboj dvou odlišných systémů během studené války i ze systémového hlediska a porozumět tak i vývojovým tendencím, které uvnitř nich probíhaly.
Konkrétní přečtené vydání: SOMMER, Vítězslav, 2019. Řídit socialismus jako firmu: technokratické vládnutí v Československu, 1956-1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. Po válce. ISBN 978-80-7285-225-3.
