Pod dekou vzbudí emoce, bezmyšlenkovitě na city ale nehraje
Grafický román Pod dekou vyšel v originále v roce 2003 a rychle se zařadil do žebříčků nejlepších komiksů všech dob. Proč si za něj její autor Craig Thompson vysloužil zařazení do společnosti velikanů jako Chri Ware nebo Art Spiegelman?
V roce 2003 vyšel grafický román Pod dekou (v originále Blankets) od amerického komiksového autora Craiga Thompsona. S tím souvisely zajímavé skutečnosti. Pod dekou byl opravdu grafický román v pravém slova smyslu – žádný soubor několika vydaných komiksových sešitů pohromadě, jak bylo v USA do té doby zvykem. Jednalo se o první případ svého druhu. Kromě toho Thompsonovi tehdy nebylo ještě ani třicet let a byla to jeho teprve druhá rozsáhlejší práce. Člověka napadne, že se svými schopnostmi musel být před nakladatelem mimořádně přesvědčivý. Příběh svého průlomového díla přitom vystavěl na vlastních autobiografických zážitcích.
Ve světě komiksu nejde o nezvyklýúkaz. Autobiografické zkušenosti před Thompsonem zpracovávala Padoucnice od Davida B. nebo Persepolis od Marjane Satrapi. Pod dekou je příběhem autorova vyrůstání ve striktním křesťanském prostředí Jeho vyprávění má několik vrstev, které se navzájem prolínají.
Jsme tak svědky toho, jak ho v dětství ubíjí autoritativní rodiče, přísní učitelé, šikana spolužáků nebo trauma sexuálního zneužití. V životě nenachází valnou hodnotu. Útěchu vidí jedině v kreslení a ve vztahu s bratrem. A také v naději, že po smrti přijde do ráje.
Následuje střih do závěrečného ročníku střední školy, kde Craig přemýšlí, kudy se dál v životě vydat. Vzhledem k jeho hloubavosti mu kněz doporučí, aby se dal na církevní dráhu. Nicméně on sám prožívá v této oblasti dilema, protože nadšení pro kreslení u něj nikdy neutichlo. Jenže to je v rozporu s jeho vírou–Pro něj na jedné straně existuje věčný svět Boží, ke kterému se může přiblížit, a pomoci ukázat ostatním cestu ke spáse. Na té druhé se nachází nízké zaznamenávání pomíjivého světa, činnost, pro kterou má vášeň, ale která ho vzdaluje od posmrtného života v ráji. Protože je to nízká činnost a protože k ní má vášeň. Tento konflikt vyřeší tím, že ve svých osmnácti letech spálí všechno, co kdy nakreslil. Má pocit, že tak uzavírá novou duchovní smlouvu s Bohem. Jenomže tím tento problém není definitivně vyřešen.
Do jeho života totiž o několik týdnů později vstoupí na křesťanském lyžařském táboře dívka jménem Raina. Ta se stane nejen jeho první velkou láskou, ale také velkým katalyzátorem pro to, že se nakonec ve finále zřekne křesťanské víry. Nejde tedy o prázdnou modlu a múzu. Několikrát je to právě ona, která je podnětem pro Craigovo uvažování.
Vztah s Rainou je intenzitou svého podání nosnou částí knihy. Přestože jde o krátkodobé milostné vzplanutí, tak Thompson dovede s lehkostí a samozřejmostí zaznamenat své tehdejší pocity takovým způsobem, aby se s nimi dovedla ztotožnit kterákoliv alespoň trochu romantická duše. Pokud ale půjdeme pod povrch tohoto dělení, tak nezůstává prázdná přeslazená břečka. Poměr s Rainou není zaznamenán s laciným sentimentem, Thompson ho vykresluje docela nelítostně jako dobu objevování nového i dobu rozkladu. Rozkládá se jeho lpění na doktrínách vnucených striktní křesťanskou výchovou. Ta mu najednou brání užívat si krásu života, protože zavrhuje projevy fyzické lásky. Také zjišťuje, že už mu nenabízí východisko z jeho problémů. Rozkládají se ale také jeho iluze o vzájemném vztahu s Rainou. Oběma dochází, že jejich osobnosti jsou příliš odlišné k tomu, aby tvořily milostný pár, a tak se rozhodnou zůstat přáteli.
V té době má také vyvrcholí jeho pochybnosti o vlastním náboženském přesvědčení, tentokrát pro pravost Bible. Když se zeptá kněze na rozpory mezi různými poznámkami v knize knih, které ústí v diametrálně odlišné interpretace, zda do ní různí písaři nemohli vepisovat vlastní pasáže, tak se ho kněz snaží uchlácholit, že to má chápat jako proces růstu Bible. Tím pro něj ale přestala Bible z Božích úst a celé křesťanství se pro Craiga stalo lidským konstruktem. Rozhodne se přestat chodit do kostela, zcela přeruší kontakt s Rainou a přestěhuje se pryč od rodičů aby začal poznávat svět.
Čím je tento komiks? Především příběhem vlastní proměny a zmapování jejího průběhu. Pod dekou nelze označovat jako nostalgickou jízdu. Vzhledem k přesahu a hodnotě sdělení jejího vyprávění nejde o bezcílné bloumání ve vzpomínkách. Jako nostalgické by bylo možné brát zařazení popkulturních odkazů spjatých s dětstvím a dospíváním generace X, jenomže v tomto případě jde o dokreslení dobového ducha. Chybou by také bylo, chápat Pod dekou pouzejako romantický příběh. Ona kniha není na svém začátku Thompsonem věnována „s láskou rodině“ jen tak. Později vysvětlil, že to pro něj byl způsob, jak se naposledy pokusit rodičům vysvětlit, proč se zřekl křesťanství. A nejde ani o ódu na první lásku autora, jak už ostatně bylo naznačeno. Modelem pro Rainu mu ostatně stála přítelkyně, s kterou chodil v době, kdy pracoval na komiksu.
Tím se mohu dostat k vizuální stránce, která je zpracována precizně. Thompsonův styl je osobitý, svým stylem i kompozicí dovede vystihnout momentální náladu dění. Umí být mnohoznačný, civilní i patetický, parafrázovat jiná díla (náboženské ikonografie i superhrdinské souboje), a na komiks nečekaně poetický. To se projevuje třeba tím, že dovede věnovat celou stránku pouze jednomu panelu, jediné scenérii, a vystačí si beze slov. V západním komiksu něco takového není obvyklé a čtenáři toto obvykle poskytuje japonská manga. Svůj styl Thompson k dokonalosti dotáhl až u příští Habibi, přičemž V Pod dekou karikuje vzhled zejména své postavy více než by bylo nutné. Výsledný dojem to ale nekazí.
Pod dekou lze i po letech bez problémů doporučit k přečtení. Stále působí stejně silně, protože do Thompsonovy sebereflexe svého života zatahuje i čtenáře. Toho nepřímo vybízí k tomu, aby dělal to samé. Nedovedu používat v souvislosti s touto knihou označení jako „sladká“ nebo „příliš nevinná,“ protože vidím její vrstvy, které tomu odporují. Rozhodně je necynická. Možná její autor byl na cynismus příliš mladý, nebo byl schopný vykreslované postavy a události uchopit s láskou a pochopením. Tím nakonec v závěru došel ke smíření se sebou samým i svou minulostí. Což je nakonec snad nejuniverzálnější křesťanské poselství.
