Joker je mrazivý a strhující, ale jako psychologický thriller je nedotažený
Joker se zařadil mezi nejoblíbenější záporáky nejpozději poté, co ho ztvárnil Heath Ledger v Temném Rytíři. Jeho podání si získalo diváky natolik, že od té doby si protipól Batmana získal snad ještě větší pozornost než známý superhrdina. Teď Joker vystupuje v samostatném snímku, bez Batmana, tentokrát v podání Jaquina Phoenixe. Jak to dopadlo?
Arthur Fleck se živí jako klaun. Přestože už je ve středním věku, tak žije se svou matkou. Trpí psychickými problémy, mezi nimiž je nejnápadnější ten, který ho nutí nekontrolovatelně a bez souvislosti se smát. Zažívá neúspěchy jako stand-up komik, stejně jako problémy v kterýchkoliv mezilidských vztazích. Zkrátka si prožívá všeobecnou a permanentní mizérii. Vše vybouchne poté, co postřílí trojici mladíků. V Gotham City se z této události stane obrovská aféra. Arthur ale necítí pocit viny. Konečně má pocit, že existuje. A tak se postupně uchyluje k tomu, že potvrzuje svou existenci v momentech páchání zla. Tehdy může realizovat své narcistické ego, jemuž byla realizace skrze lidskost zamítnuta společností, a nejzrůdnější zákoutí své, léty strádání nabobtnalé, sociopatické osobnosti. A právě o tom je film Joker. O cestě, která vedla k zformování… Jokera. Věčného soka Batmana.
Celý film je one man show Joaquina Phoenixe. Ano, jsou tu i další postavy. Je tu i mladý Bruce Wayne. Ale to je nakonec vedlejší. Protože vše stojí na nesmírně strhujícím výkonu Phoenixe. který nakonec dokáže zakrýt nedostatky snímku. Jeho Joker je ve srovnání s jinými interpretacemi mrazivou podívanou, která s komiksovou předlohou nemá po většinu času mnoho společného, snad jen s kultovním komiksem Killing Joke, který vyprávěl příběh o původu Jokera. V něm ale na přeměnu lůzra v padoucha stačí jediný špatný den a trocha chemie. V Jokerovi je vývoj postavy postupný a podmíněný společensky.
Právě psychologický vývoj hlavní postavy je hlavním problémem filmu. Joker je samozřejmě původně komiksová postava. Jenže tento film má nevyjasněný vztah ke své komiksové předloze a také k tomu, jak je v ní vykreslen Joker. Snímek se nedovede rozhodnout, zda bude spíše filmem podle nikdy nenakresleného psychologického komiksu, nebo psychologickým thrillerem o komiksové postavě, která se svým superhrdinským působištěm a jeho pravidly nemá nic společného. Můžeme si říkat, že je to příjemná změna oproti pubescentním Avengers, a že je skvělé, že filmy vycházející z komiksového prostředí mohou být určeny primárně pro dospělé publikum, a mohou být brány seriózně. Jenže pokud film začneme porovnávat na poli psychologických snímků, tak nemůže obstát. Vývoj Arthura Flecka je na standardy tohoto žánru příliš jednoduchý a karikovaný. Zároveň je podán nesmírně působivě a je snadno vysledovatelný spolu s jeho příčinami. A masové publikum díky jeho povahovým rysům dovede pochopit, jaký může být původ destruktivního chování u osamělých střelců nebo teroristů. Což vzhledem k tomu, že podobných případů přibývá, nebo jsou minimálně mediálně viditelnější, je bezesporu přínosné.
Jak bylo řečeno, určující je pro film výkon Joaquina Phoenixe, a tak se i Joker stává absolutním principem. Jeho pohled na svět je zde nejen jediný určující, ale zároveň jediný přípustný. Joker je důsledkem svého pohybu v prostředí, ve kterém je běžně pácháno zlo, a také soustředění části tohoto zla přímo proti němu. Nakonec to ale vyznívá jako jednobarevná tragédie, ve které se proti jedinému člověku spiknul celý svět. Film nepoukazuje na to, že, že hněv frustrovaných a odvržených jedinců nelze ospravedlňovat iluzorním spiknutím celého světa proti nim. Neobjeví se žádný moment, který by tento pohled nabízel. Což byl možná záměr tvůrců, kteří takto chtěli vyjádřit průběh psychické nemoci. Nebylo jejich povinností dávat morální rozhřešení ani další pohledy na věc. Vzhledem k soustředění na postavu Arthura Flecka/Jokera na něco podobného nemuselo být místo. A možná na komičnost takového úhlu pohledu odkazuje samotná postava sociopatického klauna.Nicméně nelze se poté divit, že jsou lidé, kteří mají obavy, že snímek může inspirovat jedince, kteří se v Jokerovi zhlédnou. Násilí páchané Arthurem Fleckem patří mezi momenty, které mohou mít pro někoho povahu spravedlivé pomsty, a může vyvolávat sympatie. Filmu bych to ale nevyčítal.
Ohromující na filmu je jeho audiovizuální stránka. Jsou zde momenty a scény, které se svou kompozicí i prací s kamerou divákovi okamžitě vryjí do paměti. Hudba samotná je součástí vyprávění, bez důrazu na ní by snímek postrádal svou intenzitu. V tomto směru je Joker precizní.
Mohl by se film odehrávat mimo Gotham? Mohl by být hlavní postavou někdo jiný než Joker? Nebyl by to takový problém. Otázka je, kolik lidí by to zajímalo. Mohl by hlavní roli hrát někdo jiný než Joaquin Phoenix? Mohl by to zkusit, ale možná by nedovedl svým výkonem zakrýt slabosti ve scénáři, zejména psychologickou rovinu snímku. Sólový výstup Jokera je tedy ve výsledku nedotažený, a vlastně není ani příliš komiksový.Avšak i s přihlédnutím k slabším stránkám snímku je Joker mocným zážitkem, který přináší odvážnou verzi původu legendárního superpadoucha. A dost možná jde i o Phoenixův životní výkon.
