Recenze: Detroit: Become Human ukazuje, jak vypjaté mohou být vztahy mezi lidmi a androidy

Studio Quantic Dream je známé tím, že ve svých hrách dává hráči možnost si zvolit, kudy se bude děj příběhu ubírat. S Detroit: Become Human se jim ovšem podařilo posunout hranice zase o krok dál a někteří hráči tak mohou projít příběhem kompletně jinak než vy.

Asi poprvé můžeme skutečně říct, že opravdu každý váš krok ovlivní zbytek hry. Nemluvíme tu jen o možnosti ovlivnit konec, tentokrát i jen jeden nepovedený quick-time event (pozn. herní mechanika, kdy musíte ve velmi krátkém čase stisknout tlačítko zobrazené na obrazovce) může mít za následek například úmrtí jednoho z hlavních hrdinů.

Foto: Quantic Dream

V příběhu hry nahlédnete především do psychologie androidů, kteří jsou již téměř k nerozeznání od běžného člověka. V Detroitu se androidi začlenili do společnosti a potkávat je na ulici není nic neobvyklého. Začleněním do společnosti ovšem rozumějme to, že jsou součástí lidských životů, stále jsou to ovšem stroje vykonávající práci namísto lidí. A to je zásadní problém.

Lidé androidy berou jako věci a podle toho se k nim i chovají. Nevadí jim, když je zničí, uráží je, nebo fyzicky napadají. Mnozí androidy berou i jako přítěž, protože dělnickou třídu připravili o práci. Na denním pořádku jsou proto protesty proti robotům.

Androidi nejsou ale podobní lidem jen fyzicky. Když je všeho příliš, začnou si uvědomovat, jak se k nim lidé chovají. Najednou jim jejich postavení v podobě „strojů“ ve společnosti nestačí. Začnou se proto postupně bouřit a organizovat protesty. Vzepřou se lidem jako svým pánům a chtějí svá práva. V tuto chvíli je na hráči, aby rozhodl, jak se jejich pozice ve společnosti vyvine. Když se nad tím zamyslíme, zpracovává hra myšlenku vzpoury androidů, která není až tak nereálná jak se zdá. Ve skutečném světě by možná taková vzpoura vypadala v mnoha ohledech jinak, ale o tom můžeme jen spekulovat.

Hráč má k dispozici tři hratelné postavy. Každá má své příběhy, které se ve výsledku mohou propojit. Slovo mohou je tu důležité, protože je tolik různých variant příběhu, že není vlastně jisté, jak se vše může ve výsledku vyvinout. Mnoho hráčů některé pasáže hry vůbec neuvidí, dokud nezahraje hru znova a jinak. Koneckonců tato hra ani téměř nejde zahrát stejně ve více pokusech. To by člověk musel mít zapsaný úplně každý krok a postupovat přesně podle nich. Stejný je jen určitý základ, aby si vyprávění drželo určité směřování. Pokud jste tedy někdy chtěli zažít neopakovatelný zážitek, je tato hra ta pravá. Stromová struktura této hry je opravdu neuvěřitelná. O to víc, když si představíme, že hra trvá deset hodin, což by nebylo nic zvláštního, ale propojit to celé tak aby to fungovalo muselo dát tvůrcům opravdu mnoho práce. 

Foto: Quantic Dream

Příběhy tří postav se v průběhu hry střídají, obvykle zabere jedna sekvence přibližně patnáct minut. První postavou je Connor. Detektivní android, nejdokonalejší ze všech androidů doposud. Vyvinutý byl speciálně pro vyšetřování případů, se kterými mají co dočinění vzpurní androidi. Další je Marcus, který se stará o svého pána – starého malíře, který vám jistě přiroste k srdci svými moudrými radami do života. Kvůli sledu událostí ale přejde Marcus na trochu jiný styl života. Třetí je Kaara. Androidka, která se stará o malou Alici, žijící s otcem trpícím silnými depresemi a návaly vzteku.

Více asi nemá smysl říkat k příběhu, vše bude totiž záviset na vašem rozhodování. Je na vás jestli vyvoláte válku mezi androidy a lidmi, budete razit mírovou cestu vyjednávání nebo ustoupíte a udržíte dosavadní stav kdy androidi jsou poskoky lidí. Jen je lepší si na postavy dávat pozor, kdykoli mohou nadobro umřít. Nic jako „zkusit znovu“ v této hře neexistuje. Hráč má tedy opravdu silný pocit, že cokoli udělá, je důležité rozhodnutí, které nepůjde nikdy vrátit. Ovlivní to život jeho i celého okolí.

Nezbytné je také ocenit technické zpracování. Když pomineme téměř dokonalou grafiku, která občas není k rozeznání s realitou, tak nesmíme zapomenout na skvělou mimiku postav a animace. K požadovanému pocitu ze hry přispívá i správná práce s kamerou jako ve filmu. Do hry byly nasazeni také skuteční herci, kteří dávají postavám větší věrohodnost.

Má hra vůbec nějaká negativa? Jistě, najít úplně dokonalou hru snad ani nelze. Jedním výrazným mínusem, který snižuje dojem jsou občas nejasné možnosti při volbě dialogů. Občas nebylo srozumitelné, co se stane při volbě jedné z mnoha možností, a proto jste potom posunuli příběh směrem, kterým byste ho bývali nikdy neposunuli. Je to drobnost, ale může to hru poněkud znepříjemnit. Někdy si taky ve hře říkáte: „proč neudělali tohle, vždyť k tomu mají technologie?“, příběh jako takový ale smysl dává a dobře znázorňuje jednu z mnoha možností, jak by mohla vypadat naše budoucnost. A neukazuje to jen v jedné formě, ale hned v několika.

Pro koho tedy taková hra je? Do určité míry je sice diskutabilní, nakolik se jedná o hru a nakolik o interaktivní film. Každopádně herní prvky obsahuje, má svá pravidla, své cíle a jistě je to nevídaný kousek, který tu doposud nebyl. Pokud tedy jste hráč, který vyžaduje jedinečný zážitek, nesmíte Detroit minout. Je to vlastně ukázka toho, že váš život může úplně ovlivnit i úplná drobnost jako to, jestli si zajdete dříve někam na večeři, nebo vybrat peníze do bankomatu.

Ondřej Myšák

Spoluzakladatel, webmaster a redaktor. Jeho doménou jsou interaktivní média.