Recenze: Muž, který nemohl přestat popisuje život s OCD i odborné přístupy k této poruše
Obsedantně-kompulzivní porucha je porucha lidského chování, o které mezi veřejností existuje jisté povědomí. Stále je ovšem zastřena jakousi mlhou nejasnosti. Od její redukce na jakékoliv kompulzivní jednání, přes zaměňování příznaků jako projevů schizofrenie, až po její bagatelizace a tím jejímu pozdnímu podchycení. Srozumitelným, přesto pro laika komplexním způsobem, pomáhá světem OCD provést kniha Muž, který nemohl přestat.
Člověka, který má obsedantně-kompulzivní poruchu (mezinárodně zkracováno jako OCD), trápí vtíravé myšlenky, které dotyčnému způsobují úzkost. Aby ji snížil, tak vykonává určitou činnost, kterou tuto úzkost snížil. Občas mívá takové myšlenky nejspíše každý člověk. V případě OCD ale přerostou do takové míry intenzity a frekvence, že ovlivňují kvalitu života, případně (s nepříliš velkou nadsázkou) nahradí život samotný.
Před nedávnem vyšla v češtině kniha britského novináře Davida Adama, který v ní popisuje svůj obsesivní strach z nákazy HIV. I takto se může projevovat OCD. Touto poruchou trpěl dlouhé roky a kolem vlastního příběhu roubuje (zejména vědecké) poznatky, které byly o obsedantně-kompulzivní poruše jako takové během historie nashromážděny.
Nejprve nás tak vezme do vysokoškolských let, kdy mu prostá poznámka spolubydlícího o riziku AIDS zaseje do hlavy prvotní obavu. Ta se nakonec rozroste do obludných rozměrů: Adam vzpomíná, jak zkoumal veškeré možnosti, při kterých se mohl nakazit, hledal způsoby, jak vyloučit riziko kontaminace. Několikrát denně telefonoval na Národní linku pomoci AIDS a nechával si provádět krevní odběry kdykoliv to bylo možné. Jen aby ulevil svému strachu. Jenže tato úleva byla vždy jen krátkodobá. V průběhu knihy tak zjistíte, že se svým problémem žil v tichosti zhruba dvacet let. A jak sám dokazuje odkazováním na výzkumy, tak tato prodleva mezi prvními projevy poruchy a vyhledáním pomoci není v případě OCD vzácností.
Pokud jsou lidé postižení OCD oproti lidem s depresemi nebo bipolární poruchou v něčem stigmatizováni (tím nechci říci, že jsou lidé s těmito psychickými problémy v nějaké výhodě), tak v tom, že mají větší problém svěřit se svými potíži. Ostatně, kdo by se chtěl svěřovat s tím, že se mu v hlavě objevují obrazy, ve kterých své rodinné příslušníky krájí na kusy nebo znásilňuje děti. Tyto představy jsou pro společnost nepřijatelné. A stejně tak jsou nepřijatelné pro člověka, který trpí OCD a zjevují se mu v hlavě samy od sebe. Stejně tak si je jiný člověk zasažený OCD vědom, že jeho kompulzivní konání je iracionální. Přesto musí dveře svého bytu zamknout pětkrát, aby se zbavil strachu, že v jeho nepřítomnosti vyletí do vzduchu. S touto obavou, kterou sám považuje za absurdní, se s nikým dělit nechce. Jenže právě proto dochází až k pozdnímu zaléčení a často až v momentu, kdy se existence člověka změní v sérii směšných a vyčerpávajících rituálů. Ale zkrátka nemohou přestat…
Adam ale nezůstává jen u svého příběhu – ten tvoří jen malou část knihy. V krátkosti píše o desítkách dalších případů, které kdy byly zaznamenány. Většina z nich pojednává o pacientech různých lékařů a psychologů. S tím souvisí další podstatná část knihy. Postupně je totiž řeč o různých odborných přístupech k této nemoci, jejímu vysvětlení a druhům léčby. Probírají se vlivy a tlaky genetické, evoluční, rodinné sociální, freudovské, vlivy prostředí, infekční, psychologické, lékařské, nebo traumatické.
Kniha je určena pro běžného čtenáře. To znamená, jak už ostatně bylo řečeno, že její text je srozumitelný, nezatížený přílišnou hloubkou, nicméně informace v ní nejsou uváděny na úkor srozumitelnosti. Ostatně, autor je zejména člověk, který obsedantně-kompulzivní poruchou trpěl, ne odborník na danou problematiku. Zároveň je to redaktor populárně-vědeckého časopisu, a i tuto zkušenost zde zužitkovává. Možná může někomu připadat kniha nedostatečně dlouhá (vzhledem k obrovskému tematickému záběru) nebo zjednodušující. Obojí připouštím, ale zároveň nevidím jako nutný problém. Pokud se ji tedy nesnažíme chápat jako vyčerpávající, ale v tom případě bychom si do ní promítali něco, co nejen není, ale zároveň se tím ani nesnaží být. Zdá se, že Adam se snaží v prvé řadě předat to, co by o problému sám chtěl vědět v době, kdy se ho týkal nejvíce. A kupodivu mu při psaní nechyběl ani smysl pro humor.
Muž, který nemohl přestat je knihou, kterou ocení nejen lidé s OCD, ale kdokoliv, kdo se bude chtít o této poruše něco dozvědět. Tedy za předpokladu, že už o ní nemá hlubší informace. V tom případě se nic nového nedoví. Pro běžného zvídavého čtenáře půjde o poutavou knihu. Nehledě na to, že rozšíření konkrétnější představy o tom, co OCD opravdu obnáší, pomůže aby se o ní ve společnosti mluvilo a aby o ní dokázali mluvit ti, kteří jí trpí.
