Retrorecenze: Animatrix je vizuální koktejl, který funguje i bez původního Matrixu
Asi každý zná akční sci-fi Matrix sester (v té době ještě bratrů) Wachowských. Podobně zajímavý je i bonusový příspěvek série, Animatrix. Už patnáct let starý animovaný film pojednává obecněji o světě, do kterého je trilogie o válce se stroji a počítačovými programy zasazena.
Animatrix není klasický film, ale sbírka devíti krátkých povídek. Ty popisují „matrixovský“ svět z opačného konce než základní trilogie. Zatímco hlavní příběh má své hlavní postavy, z jejichž perspektivy je děj vyprávěn, Animatrix ne. Konkrétní způsob vyprávění je nahrazený obecným pohledem na původně skryté souvislosti. Zatímco úvodní příběh je z nám známého postapokalyptického světa, hned druhý a třetí filmeček shrnují světové dějiny předcházející nadvládě strojů nad lidstvem. Díky informacím v této rekapitulaci by se měl zorientovat i divák, kterého původní Matrix úplně minul. Rozhodně se ale hodí vidět nejdřív původní trilogii.
Série krátkých příběhů funguje velmi dobře, pokud jde o snahu pojmout myšlenku co nejobecněji. Autoři se nemuseli příliš zabývat konkrétními osudy a mohli svobodně rozpracovat jednotlivé aspekty svého fiktivního světa. Původně jsem se obával přerušení koncentrace při skončení každé epizody. Ty se totiž liší také formou, kdy se před divákem střídají různé styly animace. Jejich střídání ale takový vliv na pozornost nakonec nemá. S výjimkou prvního komplet 3D příběhu jsou všechny ostatní primárně „kreslené“ v japonském anime stylu. Liší se od sebe hlavně mírou vizuální surreality, která se mnohdy odrazí i do obsahu.
Hlavní postavy jednotlivých příběhů jsou bojovníci proti Matrixu, ale i lidé uzavření v jeho virtuální realitě. Hlavně pohled na ty druhé je zajímavý, protože ukazuje, čím se liší život v umělé simulaci od toho „venku“. Postavy nejsou vykresleny nějak komplexně, na tak omezeném prostoru to ani nejde. Ústředním rozporem příběhů popisující život v simulaci je zpravidla způsobený nedokonalostmi systému. Ať už je to o sprinterovi, studentovi nebo dětech, kteří náhodou narazí na „bugy“ v jejich virtuální realitě.
Je otázka, nakolik je cílem autorů zamyslet se nad současnou realitou, nebo tou budoucí. I podnikatel a vizionář Elon Musk před časem prohlásil, že je vysoce pravděpodobná varianta, kdy náš vlastní vesmír je simulací. Na to, jestli žijeme v simulaci si musí každý odpovědět sám. Osobně se domnívám, že umělá super-inteligence by si dokázala najít efektivnější zdroje energie než lidská těla, jak je vykresleno ve světě Matrixu. Život ve virtuální realitě, byť s jiným kontextem, ale tak vzdálený být nemusí (pokud nepřijmeme už předem to, že současná realita je simulace). Dovolil bych si na tomto místě upozornit na zajímavý kanál na Youtube, Isaaca Arthura. Ten v jednom ze svých videí přemítá nad tím, že se teoreticky celá civilizace může vejít do jednoho skrytého počítače a žít tak bezpečně po téměř neomezeně dlouhou dobu.
Formát krátkých příběhů nevyžaduje na jednu stranu ponoření do propleteného děje, pokud ale člověk ztratí na chvíli pozornost, může mu utéct z krátké epizody to podstatné. I když je snímek starý patnáct let (podobně jako druhý a třetí díl trilogie), jeho základní myšlenka nepřišla o nic ze své původní aktuality. Je otázka, na kolik je v dnešní době už překonaná představa klasické vzpoury humanoidních robotů po vzoru Čapkova R.U.R., jak je v Animatrixu také okrajově nastíněna. Dá se ale předpokládat, že vztah lidstva a strojů nebo digitálních technologií bude do budoucna stále sevřenější. A sami se možná budeme moct přesvědčit o tom, jak to vlastně bude za těch pár desítek let vypadat.
Příběhy obyčejných lidí ve světě Matrixu, nebo jakékoliv virtuální realitě, jsou zajímavým námětem. Cílem Animatrixu je ale zřejmě být co nejobecnější ve svém sdělení. Dokázal bych si představit celý seriál na toto téma, ne nepodobný Westworldu. Jen by své útrapy neprožívali roboti v umělém skanzenu, ale lidé s vědomím uzavřeným ve virtuální realitě. Hlavní přínos filmu tedy vidím hlavně v inspirativním mixu obsahu, ve kterém by si každý měl najít něco. Sám o sobě nepřináší příliš mnoho nového, co už nebylo nastíněno v hrané trilogii.
