Umělá inteligence člověka nenahradí, dokud nebude mít emoce, myslí si Jan Mühlfeit
Jan Mühlfeit se mnoho let věnoval informačním technologiím a rozvoji svých koncepcí o lidském potenciálu pro společnost Microsoft. Až velkou část logické práce převezmou počítače, budou si podle něj lidé konkurovat hlavně tím, jak jsou schopni se vyznat ve svých talentech a silných stránkách.
Podle Mühlfeita by se lidé neměli snažit zlepšovat v oblastech, které jim přirozeně nejdou. Svou pozornost by měl každý zaměřit na to, co ho baví a naplňuje. To je totiž základní podmínka uvedení své mysli do takzvaného flow, tedy stavu maximálního soustředění. Přirozené lidské talenty a zdroje flow lze rozpoznat už u malých dětí podle toho, s čím si nejradši hrají. Rodiče, učitelé i nadřízení by neměli plýtvat energií do snahy měnit jiné lidi podle svých představ. Místo autoritativního přístupu by se výchovné a vzdělávací autority měly stát kouči, kteří nebudou cpát do dětí informace, ale pomohou jim rozvíjet jejich přirozené talenty.
Měly by se nechat děti vyrůstat jako dříví v lese?
Pokud to znamená, že umožníme dítěti využívat jeho přirozené talenty, tak ano. Dítě si samo zjistí, co ho baví. Mnohdy se ale děje, že dítě přizpůsobí svůj budoucí obor přáním rodičů. A i když pak třeba vydělává slušné peníze, nebaví ho to a je pak ve svém zaměstnání nešťastné. Mezi úspěchem a štěstím totiž není rovnítko. Úspěch spočívá ve výsledcích, štěstí naopak v každém přítomném okamžiku. Někteří lidé šplhají celý život po kariérním žebříku a pak zjistí, že je jejich žebřík opřený o špatnou zeď.
Co ale děti, které jsou úplně přebity lákadly konzumního života, například u počítačů, sociálních sítí.
Rodiče musí nastavit základní pravidla, kdy je dítě online a kdy ne. Netýká se to ale jen dětí. Já tomu říkám digitální hygiena a mělo by se to dodržovat i v zaměstnání. Roztěkanost je v dnešní době taková, že se lidé v průměru soustředí pouze jedenáct minut. A abyste se dokázal dostat do flow, musíte se na začátku stoprocentně soustředit. Bez toho to nejde. Mladí to mají stále těžší, protože jich stále víc má poruchy pozornosti. Naše mozky musí za týden vyhodnotit tolik informací, kolik se jich našim předkům dostalo za celý život. Tady se dostáváme k dalšímu tématu. Žijeme v bludu jménem multitasking. I když se o něm pořád mluví, tak ale prostě nejde dělat více věcí na jednou nejde dohromady s optimálním výkonem. Když člověk pracuje na dvou věcech najednou, má to na něj vliv, jako by nespal třicet šest hodin. To se pak odrazí na jeho pracovních výsledcích i zdraví.
Neznamená to tedy, že kdyby si dnešní děti měly samy vybrat, místo seberealizace by zvolily různá moderní šidítka?
Důležité jsou hodnoty každého jednotlivce. Sebenaplnění je složené ze tří kruhů: talenty, pak činnosti, které mě dostávají do flow, a právě osobní hodnoty. Ty jsou vytvářeny hlavně výchovou a vytvářejí mantinely našeho chování. Pokud jsou nastaveny rozumně, dítě si je odnáší i do dospělého života. Dnes je to složité i proto, že třeba v Praze je skoro každé druhé manželství rozvedené. V téhle souvislosti mluvím o potřebě konvergence generací. Ačkoliv jsem technolog, moje dcera umí dnešní zařízení ovládat mnohem lépe než já. Nemá ale mou moudrost a zkušenosti.
Ale co když je dítě líné a pasivní? Řekl bych totiž, že možná i většina dětí v dnešní době nedokáže sama rozvinout svůj talent, jak popisujete.
Jsem dost kritický vůči českým pohádkám, které podporují lenost. Hloupý Honza, který celou dobu leží na peci, pak mu přivedou draka, poseká mu hlavy a dostane princeznu a půl království. To je úplná blbost. Je to ale pro Čechy typické. Naši mladí například cestují za studiem do zahraničí mnohem méně než jinde. Zároveň se jedná o první generaci, která si bude konkurovat na globálním trhu práce se zbytkem světa. Je pravda, že je Česká republika montovna. Pokud ale těm automobilkám nenabídneme vlastní výzkum a rozvoj, tak tady neudržíme ani je. Automobilová firma je schopná přesunout od nás výrobu, například do Pákistánu, za šest měsíců. Dětem je tedy potřeba ukázat porovnání a nebýt zahleděni sami do sebe, jak bývá v české kotlině obvyklé. Moje dcera chodila do školy v Londýně. Měla tam nejlepší kamarádku Číňanku a žasla, jak tvrdě jsou schopni tito lidé dřít.
Čím to podle vás je?
Asiati nejsou na rozdíl od Evropanů na úrovni střední třídy. Mají proto úplně jiný tah na branku. V Číně a Indii navíc přeplácejí nejlepší profesory, aby tam dostali kvalitní výzkum. Tady v Evropě se o nich například říká, že nejsou kreativní. To je nesmysl. Vedoucí standfordské katedry kreativity mi před časem řekla, že kdyby nebyly kvóty, devadesát procent studentů by byly z Asie. Tam se totiž vždy mladí lidé najdou, což souvisí s odlišnou demografickou situací. Pokud se nám tady v Evropě nepodaří vrátit porodnost na 2,1 dítěte na ženu, vymřeme.
Klesání lidské populace může být jen přirozený vývoj související s postupnou automatizací výroby. Nebude důvod, aby bylo na Zemi tolik lidí, když většinu práce udělají stroje a počítače.
To je otázka. Pracovní trh se mění tak rychle, že dnes nevíme o velké části povolání, které budou třeba v roce 2040. Daniel H. Pink napsal knihu A Whole New Mind. Píše se v ní, že počítače převezmou vše, co souvisí s logikou. Zůstanou pouze zaměstnání související s emocemi. Podle mě třeba do pěti až sedmi let úplně zmizí práce účetního. Vše zvládnou softwarové programy. Emoce se přitom zkoumají strašně málo. Petra Kvitová je jedna z nejlepších hráček tenisu na světě. Protože ale nerozumí svým emocím, tak nedokáže být úplně nejlepší. Při tréninku hraje fantasticky, ale pak nepochopitelně prohraje. Souvisí to s tím, že se věčně učíme věci, které jsou okolo nás, a ne uvnitř nás. V budoucnosti budeme ještě více zaplaveni technologiemi než dnes. Konkurovat si tedy budeme moct jenom vlastním sebepoznáním. Když totiž vím, co mi jde a co mě baví, tak se dokážu dostat do flow. A při něm je člověk efektivnější až o pět set procent. Zásadní také bude schopnost učit se celý život.
Přemýšlíte někdy nad technologickou singularitou? (pozn. stav kdy stroje překonají lidstvo)
Hodně. Umělá inteligence zvládá dokonale logiku, ale nemá emoce. A když nemá emoce, tak postrádá schopnost se inspirovat. Nestačí se jenom motivovat. Motivace se odvíjí od nějakého stimulu, který ale když zmizí, tak zanikne i činnost. Inspirace vede lidi k práci a rozvoji i když na ně nikdo nekouká, protože je to prostě baví. Domnívám se tedy, že aby stroje začaly válcovat lidi, tak by musely sami sebe inspirovat. Zatím mi to ještě nikdo nevyvrátil. Je tady ale ještě otázka, jestli může Moorův zákon (pozn. pravidlo o exponenciálním nárůstu výkonu počítačových technologií v čase) narazit na nějaká omezení přírodních zákonů.
Tak i kdyby se počítače nemohly rozvíjet současným způsobem, nějaká cesta by se vždy našla. Kdy by podle vás mohlo k singularitě dojít?
Někteří futurologové mluví o roce 2050. Pravda je to, že svět jde neskutečně rychle kupředu. A mě děsí, že už ani dnes nejsme schopni dostupné technologie pořádně využívat. To je spíš jen takové hraní. Je to dáno i regulacemi, které jsou pro Evropu typické. Tady se neustále válčilo a nikdo si proto nedůvěřuje. Když jsem dělal presidenta evropského Microsoftu, tak jsem to viděl. Němci nechtěli slyšet o tom, že by měli mít data zakotvená ve Velké Británii a naopak. Brzdí to pokrok.
Připadá mi, že možnosti lidstva nejvíce neomezují technologie, ale spíš způsob, organizace, jakým je využíváme. Nejvíce je to vidět asi ve školství.
Povídal jsem si nedávno s jedním ředitelem gymnázia, se kterým spolupracuji. Vyprávěl mi, jak si dnes poznámky dělá jeden žák, který to pak nasdílí na sociální sítě. To je přesně ono. Někteří učitelé toho ředitele dokonce přemlouvali, aby jim to zakázal. Ale proč by to dělal? Podle mě bude učitel do pěti let kouč a učit se budou děti mezi sebou podle toho, co komu jde.
Myslíte model Khan Academy.
To je fantastická věc. Dítě se učí způsobem, který mu nejvíc vyhovuje. Není to výuka založená na monopolu pravdy jednoho učitele. Jen to je třeba překládat do více jazyků, zvlášť tady v Evropě.
Otázka je, kdy se to může v českém prostředí prosadit.
Stane se tak, až děti nebudou školu vůbec potřebovat, aby se vzdělávaly. Začne to tak, že do pěti let nebudou tituly ze škol tolik znamenat. Pro mě je při pohovoru důležité vidět, jak je uchazeč o práci schopný přemýšlet a jak je to schopný rozvinout do budoucna. V Brně je komunita asi dvaceti rodin, jejichž děti chodí jenom ke zkouškám. Tráví o třicet procent méně času učení, a přitom jsou nejlepší. Podobně to mají ve Finsku. Je to tedy jenom otázka času.
Ing. Jan Mühlfeit (*1962) se narodil v Jihlavě a vystudoval informační technologie na ČVUT v Praze. Do roku 1991 pracoval ve vědeckotechnické rozvědce. Dva roky poté nastoupil do firmy Microsoft, kde se časem vypracoval do pozice prezidenta pro Evropu. Obdržel řadu ocenění, například cenu udělovanou předsedou vlády „Nejlepší manažer České republiky za rok 1999“. V poslední době se věnuje tématům souvisejícím s rozvojem lidského potenciálu, je koučem českých olympioniků a autorem bestselleru Pozitivní leader.
