Recenze: Dokument A Plastic Ocean ukazuje, proč jsou plasty v oceánech problém nás všech
Dokumentární snímek z roku 2016 upozorňuje na to, že plasty v oceánech nejsou jen problémem států při pobřeží. Nesnaží se ale vzbudit v člověku za každou cenu strach nebo lítost. Opírá se o realitu, kterou mnozí z nás běžně nevidí.
Problematika přebytečného množství plastů na naší planetě je dnes poměrně dost omílané téma. Aby taky ne, když každoročně vznikne přes 300 milionů tun plastových odpadů. Dokumentární film Plastic Ocean na celý problém upozorňuje a snaží se věřejnosti říct, že i obyčejné plastové víčko v oceánu dokáže nadělat pořádnou paseku.
Režisér Craig Leeson a potápěčka Tanja Streeter se vydávají do prostředí oceánů, aby prozkoumali jak vážný problém vůbec je. Místní živočichové trpí především tím, že si plasty pletou s potravou a ty tak končí v jejich trávícím ústrojí. To má za následek buď jejich zdravotní problémy, nebo ve většině případů smrt. Samotné plasty se v oceánech rozkládají, ale ne úplně. Pouze se rozloží na menší částice plastu, takzvané mikroplasty, které potom ryby polykají namísto potravy.
Není to tak dlouho, co začala v médiích kolovat informace, že jsou mikroplasty ve vodě. Od vody se ale odvíjí i potrava. Výzkum ukázal, že plastům se nevyhneme například ani v mase. Koloběh je jednoduchý. Mořský živočich konzumuje plasty, ty se mu vstřebávají do oběhu, mořského živočicha sežere pozemní zvíře, které se dostane na talíř člověku. Je to sice řečeno hodně zjednodušeně, ale ve výsledku se do našeho těla mikroplasty dostávají prostřednictvím jídla i tekutin.
Z technického hlediska vidíme, že nejde o vysokorozpočtový dokument. Záběry jsou sice natočeny v poměrně vysoké kvalitě, ale zároveň nejsou použité nějaké speciální efekty, napínavá hudba nebo něco podobného. Možná ale právě díky tomu tu nejsou přehnaně dramatické záběry na mrtvá zvířata ve spojení s vážnou hudbou, kterými by se snažili tvůrci vzbudit lítost. Jsou tu tvrdá fakta, vyprávění lidí bydlících na pobřeží a ukázky toho, co tento nerozložitelný materiál dokázal. Vidíme třeba i méně pokrokové civilizace, kde si nevědomky sami škodí opékáním jídla nad plasty, protože je to dobře hořlavý materiál. Ve výsledku si ale jídlo jen okoření jedovatými látkami. Na druhou stranu lze ve filmu pozorovat také snahu lidí o určitou změnu. Vidíme, že ne každému je jedno co se s okolní přírodou děje a snaží se ve své oblasti produkci plastů omezovat.
Přestože se film nesnaží působit nějak více dramaticky než je nutné, dramatický je. Už po půlhodině totiž člověk udiveně sleduje, jak velké škody si lidé přivodili díky materiálu, který vytvořili.
Pokud bych měl něco dokumentu vytknout, bude to asi jen absence nějakého většího vysvětlení alternativ plastů. Vidíme ve filmu sice, jakými způsoby se v některých oblastech snaží lidé s problémem bojovat, ale není příliš dopodrobna popsáno, jak adékvatně plasty nahradit, aby se jednalo o skutečně ekologickou náhradu. Papírem také nelze nahradit vše, ale to už by byl zase jiný příbeh.
Nejedná se o žádný ultraekologicky soustředěný film, který by se snažil lidem vštípit svoji myšlenku. Ono to není totiž potřeba. Film je totiž popisem probíhajících problémů současnosti, které mluví za sebe. Pokud s ním něco neuděláme nyní, budou mít naše děti o to horší život. A vlastně nejen děti. Problém se nás dotýká už teď. A Plastic Ocean tedy jistě stojí za zhlédnutí už jen proto, aby člověk pochopil, proč všichni s těmi plasty dělají tolik povyku.
