Muži se bojí o svých problémech mluvit, což zvyšuje sílu depresí a riziko sebevraždy, říká spoluautorka projektu Nejsi sám
Podle statistik se muži uchylují k sebevraždám častěji než ženy. Způsobeno je to především tím, že společnost od mužů očekává, že jsou psychicky silní a vyrovnaní. Z toho důvodu své problémy neřeší s okolím a snaží se deprese potlačovat. U nás se tímto problémem zabývá Simona Fendrychová z projektu Nejsi sám, který se snaží především muže informovat, že vždy je lepší o svých problémech mluvit.
Co je nejčastější příčinou sebevražd mužů?
Nejsem si jistá, jestli se dá vybrat jedna nejčastější. Odborníci, se kterými jsme mluvili, se ale shodují na tom, že muži procházející nějakou složitou životní situací mají větší ostych říct si o odbornou pomoc. Neléčené deprese nebo pocit, že máte před sebou neřešitelné problémy, pak mohou vést až k tomu, že si dotyčný sáhne na život.
A co bývají obvyklé motivy, které muže do podobných stavů ponoří?
Když jsme hledali příčiny toho, proč se muži zabíjejí častěji než ženy, narazili jsme na několik možných vysvětlení. Týkají se zažitých genderových stereotypů, podle kterých muži musí být silní a když nejsou, cítí, že selhali.
Takže jedním z hlavních problému jsou pocity méněcennosti.
Může se to tak zdát a může to být kvůli stereotypním představám o tom, jaký by měl být správný chlap a jak by se měl chovat. Chlapi by podle zažitých představ měli být silní, se vším si poradit, nebrečet. Když tyhle představy nenaplňují, můžou mít pocit, že selhávají. Není nic špatného na tom říct si o pomoc, člověk by se kvůli tomu neměl cítit méněcenný.
Váš kolega Poljakov v rozhovoru pro DVTV říkal, že alkohol bývá „pomocníkem” k tomu, aby člověk sebevraždu spáchal. Nemá tam alkohol i větší roli?
Alkohol určitě nikomu s depresí nepomůže. Ale souvislost se sebevraždou má hlavně v tom, že člověku může dodat kuráž. Muži jednají často velmi impulzivně, a právě v takových chvílích je alkohol tím pomocníkem. V opilosti častěji přicházejí myšlenky na sebevraždu. Podle řady studií alkohol vede i k radikálnějším metodám, jak si vzít život.
Problém je, že muži o svých problémech nemluví. To znamená, že ani za psychiatrem nejdou, když už je to nutné. Jak chcete takové lidi motivovat, aby o svých problémech mluvit začali?
Myslím, že pomůže, když takovým lidem dáte najevo, že v tom nejsou sami. I proto jsme náš projekt pojmenovali Nejsi sám a ukázali v něm mimo jiné výpovědi mužů, kteří se o sebevraždu pokusili a byli ochotní o tom mluvit. Mluvit o tom veřejně je ten první a nejdůležitější krok. Je třeba ukázat, že říct si o pomoc je normální a správné a nikdo se za to nemusí stydět.
Řeší to stejně i v zahraničí?
V zahraničí existují kampaně ve veřejném prostoru, které se snaží nabourat stigma, které s sebou duševní poruchy nebo sebevražedné myšlenky často nesou. Třeba v Austrálii je sebevražda nejčastější příčinou smrti u mužů do 45 let. Tam před pár lety běžel v televizi několikadílný dokument s názvem Man Up (pozn. v překladu Vzmuž se), jehož cílem bylo povzbudit muže, aby se nebáli mluvit o svých problémech a říct si o pomoc, když ji potřebují.
Existují ale i mnohem systematičtější řešení, jako je lepší dostupnost odborné péče, vzdělávání praktických lékařů, aby dokázali rozpoznat u pacientů sebevražedné myšlenky nebo skrytou depresi. Dále je to obecně plán na prevenci sebevražd, který už mají mnohé zahraniční země a pomalu se připravuje i v Česku.
Ve druhém díle projektu „Nejsi sám” se píše, že bariéry u kolejí zabrání člověku, aby spáchal sebevraždu skokem pod vlak. Podobně by šlo zabránit i například sebevraždám na mostech. Když je ale podle statistik nejčastější forma sebevraždy oběšení, jak tomu lze zabránit v tomto případě? Je to vůbec možné?
Bariéry patří mezi takové nejpraktičtější způsoby, jak někomu zabránit v sebevraždě. Jsou ale velmi účinné, což dokazují nejrůznější studie. Je to způsob řešení, který počítá s tím, že když lidem omezíte přístup k prostředkům k spáchání sebevraždy, sebevražd celkově ubude. Nejde to ale použít na všechno, má to být součástí systémového řešení. Těžko budete například zakazovat prodej lan, aby se lidé nemohli oběsit. Oběšení je sice podle ČSÚ nejčastější způsob sebevraždy v Česku, ale tyhle statistiky bývají velmi nepřesné. Pravdou je, že nevíme, kolik lidí si skutečně dobrovolně zvolí smrt na železniční trati. Mnoho takových sebevražd se klasifikuje jako nehoda, což se u oběšení nestane.
Jak můžeme pomoct známému, u kterého vidíme psychické potíže, ale nechce jít za psychiatrem nebo terapeutem?
Tohle je velmi komplikovaná situace, protože těžko můžete pomoci někomu, kdo o to nestojí a pomoc odmítá. Určitě se ale vyplatí poradit se s odborníkem. Můžete zavolat do krizového centra na bezplatnou linku, kde jsou zvyklí pomáhat i v těchto situacích. Poradí vám jak na to, jestli je lepší s tím člověkem mluvit, svěřit se mu, nebo na něj vyvíjet nějaký tlak, nebo mu dát kontakt na terapeuta.
Někteří lidé, kteří se o sebevraždu pokusí neúspěšně, ve výsledku litují, že se o to vůbec pokusili. Na druhou stranu váš kolega říkal, že u mnoha případů se o to lidé pokusí znovu. Který případ je častější?
O lítosti z toho, že se o to pokusili, jsme s lidmi nemluvili. Těžko se ptát duševně nemocného člověka, jestli svého dřívějšího rozhodnutí lituje. Ty lidi k tomu často přivede pocit naprostého zoufalství, a tohle vidí jako jediné možné řešení. Důležité je spíš to, že když se o to jednou pokusíte a lékaři vám zachrání život, nutně to ještě neznamená, že zmizí všechny problémy, kvůli kterým jste si na život sáhl. Naopak to ve vás může zanechat trauma. Lidé propuštění z psychiatrie, kam se po pokusu o sebevraždu dostanou, mohou cítit deziluzi. Je jen na nich, jestli vyhledají psychiatrickou péči, což někdy znamená opravdu dlouhé čekání na volný termín u lékaře, nebo se vrátí domů, kde na ně často čekají ty stejné problémy. V tomto ohledu u nás zatím chybí dostatečná péče pro tyto lidi. Tohle všechno může vést k dalšímu pokusu.
Projekt „nejsi sám” vypráví mužům několik příběhů. Co když ale mužům, kteří mají problémy s depresemi nic takového nepomůže? Mnoho mužů si možná nepřipouští tyto problémy nebo si je „nechce” připustit.
My jsme tohle téma otevřeli, aby se o tom mluvilo. Věříme, že už jen tím můžeme někomu pomoct. Z toho důvodu do toho muži, jejichž příběhy jsme zprostředkovali, šli. Možná se v tom někdo pozná a uvědomí si, že něco podobného prožívá také. Snad mu to dodá i kuráž k tomu, aby s tím za někým šel a svěřil se. S depresemi ale nikomu nepomůže nikdo jiný než odborník.
Chtěli byste projekt nějak rozvinout a pomoci v tomto směru více?
V projektu Nejsi sám dál pokračujeme, tentokrát se soustředíme na lidi, kteří mají zkušenost se sebevraždou blízkého. Těch je logicky každý rok několikanásobně více. Zajímá nás, jak se s takovou událostí dá vyrovnat a jestli i oni čelí nějakému stigmatu. I na tohle téma posléze uspořádáme debatu, protože z ohlasů na náš projekt vidíme, že tohle téma ve společnosti doposud chybělo. Určitě se také budeme věnovat plánu na prevenci sebevražd, který v Česku právě vzniká, a jeho implementaci. Zajímají nás iniciativy zaměřené na destigmatizaci duševních chorob nebo projekty zlepšující dostupnost psychologické péče. O tom všem chceme dál psát a sledovat, jak se to v Česku mění k lepšímu.
Simona Fendrychová vystudovala politologii na západočeské univerzitě v Plzni a Latinskoamerická studia na Univerzitě Hradec Králové. Nyní pracuje jako redaktorka zahraniční redakce Aktualne.cz a Hospodářských novin. Kromě toho spolupracuje na projektu Nejsi sám, který patří pod Aktualne.cz a kde je spoluautorkou.
