Retrorecenze: K deskám Prouzy má smysl se vracet i po téměř tří dekádách od vydání
Přestože se frýdeckomístecká kapela Prouza stále nachází v povědomí části posluchačů, tak je několik dobrých důvodů si ji připomenout. Není totiž náhoda, že dvě desky její původní sestavy bývají tolik opěvovány. Proč tomu tak je? Je to oprávněné? A má smysl se k nim i nadále vracet?
Na začátku devadesátých let se na domácí hudební scéně vynořily dvě žánrově spřízněné kapely – Priessnitz a Prouza. Zatímco první jmenovaná postupně upustila od svých gothic rockových začátků a přerodila se v tuzemský indie rockový kult, druhá se po dvou deskách rozpadla. Frýdeckomístecká Prouza se sice na začátku nového milénia vrátila, ale v kompletně pozměněné sestavě, která přes své kvality nedovolila zapomenout na původní členy, jejichž výkony měly nenapodobitelnou jiskru. Navíc postrádala unikátní projev zpěváka Tomáše Hampla. O tom nebylo po jeho odchodu z kapely v roce 1994 nikde slyšet. Zcela zmizel z veřejného života. Příznivci se nadějí na jeho návrat i návrat klasického ansámblu přesto nevzdávali.
Tato přání ale už bohužel už vyslyšena nebudou. Hampel loni v červnu zemřel, a rok před ním kytarista Dušan Helštýn. Desky V otrhaném domě a Ve dne v noci přesto neztratili svou specifickou auru ani po téměř třech dekádách od svého vydání. Důvodů pro to je hned několik, ačkoliv těžko říct, zda mezi nimi hraje také nějakou roli i ono tajemno, které doprovází jejich náhlé zmizení ze scény.
Co je nepopiratelné, je skutečnost, že z obou nahrávek, které na CD v reedici vydal label Indies Scope v roce 2007, sálá dodnes autenticita. Debutová V otrhaném domě, vydaná v roce 1990, zní podstatně syrověji, což je dáno zvukovou kvalitou původní nahrávky i zkreslenými kytarovými party. Použity jsou postupy, kterými byl známý britský post punk po celá osmdesátá léta. V tomto ohledu nebyla inovativní, v našich končinách šlo ale o ojedinělý úkaz. Snížená zvuková kvalita, která nevyhovovala ani dobovým nárokům v této oblasti, není na škodu, protože podtrhává atmosféru. O dva roky mladší Ve dne v noci má zvuk o poznání čistší. Kytary už nejsou tak zkreslené, a sóla jsou navzdory pravidlům žánru, vyloženě mocná. Pokud ale nelpíte na dodržování šablon, není deska o nic horší.
Texty se zaobírají problémy, které zasahují (nejen) mladého člověka bez ohledu na dobu, ve které se nachází. Ať jde o rozpadající se vztahy (skladba Záda), pochybnosti o vlastní identitě (Říkala, Čelem vzad), deprese (Láďova nuda, Jen jako), hledání východiska z ní (Na Venku, Tady je to místo), i snaha o vytržení z maloměstského stereotypu (Schválně, Ve dne v noci). Nadčasovost témat a jejich zpracování má šanci oslovit i současné posluchače. Přes svou melancholii písně nesklouzávají k laciné sentimentalitě nebo větší míře patosu. Jsou civilní, nepůsobí temně, a je v nich místo pro ironii.
Zmiňovaný hlas Tomáše Hampela byl potom poznávacím znamením kapely. V jeho případě sice nešlo vyloženě o zpěv, nicméně tím nijak neztrácel na působivosti. Svým projevem měl blízko k Tony Ducháčkovi z legendární Garáže, ale nelze je zaměňovat. Strhující je zápal, se kterým dává do svých výkonů veškerou svou osobnost. Svou naléhavostí si podmaňuje posluchače. To je ostatně důvod jeho jedinečnosti.
Obě nahrávky jsou intenzivní a schopné předat emoce i s časovým odstupem. Pokud se chcete se seznámit s důležitým jménem domácího alternativního rocku, tak byste je neměli minout. Šanci má ale oslovit i posluchače mimo tento žánr, vzhledem k častému přesahu témat. Není důvod, aby tyto desky zůstávaly známé jen v užším okruhu posluchačů. Otázka je, jestli by to tak jejich autoři chtěli. Nicméně zasáhnout vás mohou podobně jako v případě Priessnitz, bez ohledu na to zda je tento žánr vaše parketa nebo nikoliv.
