Na cestě na Desolation Peak představí Houpací koně neobvyklá hudební zákoutí
Ke konci loňského roku vydala svou další řadovku domácí kytarovka Houpací koně. Na Desolation Peak, jak se aktuální dlouhohrajka jmenuje, ale nenajdete jen kytary. Vlastně tu nenajdete ani moc tradičně poskládaných písniček. Jejich skládáni totiž inspirovaly knižně zaznamenané výpravy jednoho beatnika. A tak je i pojetí desky výpravnější. Houpací koně ale nezůstali jen u toho a poslech osmi nových skladeb přináší další nečekané momenty.
Houpací koně působí na hudební scéně od počátku 90. let, ale do širšího povědomí se dostali v roce 2013 s deskou Everest. Ta se dočkala nadšených hodnocení: oproti předchozím nahrávkám kapely nabídla uhlazenější a tím pádem přístupnější zvuk, což ale rozhodně nebylo na úkor obsahu. Skupina z Ústí nad Labem nadále brázdila vody alternativního rocku a jejich hudba neztratila na naléhavosti. Jen trochu obrousila hrany. Následující Kde jste mí přátelé dneska v nocipřišla na svět o tři roky později. Na její nahrávání měl dopad vznik dusnějšího společenského podnebí, a tak výsledek působil o něco tíživěji. Zároveň se tu objevilo i více hudebních experimentů, které vrcholily v energické elektronické skladbě Účet. A v (nejen elektronických) experimentech pokračuje i aktuální Desolation Peak.
Na novém albu nenajdete anglické texty, jak by mohlo evokovat název a zároveň starší tvorba kapely, která si pohrávala s anglicky psanými skladbami. Desolation Peak je hora na severu amerického státu Washington a čtenáři knih autorů Beat generation i fandové dávnější tvorby kapely už vědí, že jde o poctu Jacku Kerouacovi, který v několika svých dílech své zážitky spojené s touto horou zaznamenal.
Jak už bylo řečeno, ze strany ústeckého uskupení nejde o první vyznání se obdivu k tvorbě Kerouaca – inspiroval je už dříve, nejjednoznačněji ve skladbě Jack & Neal. Desolation Peak je ale vyloženě koncepčním albem, kterým se prolínají narážky na Kerouacovu prózu. Náhodný posluchač, který s jeho knihami nepřišel do většího kontaktu, bude tápat, pokud se bude pídit po významu detailů v textech. Zároveň si nemyslím, že by ho album nemohlo oslovit, nebo že by mu unikla podstata textů. Snad nebude vědět, kdo ten Cassidy ve třetí skladbě. Pochybnosti o smysluplnosti a správném směřování vlastní životní cesty jsou přece jen přenosné, a tak se v nich najde bez ohledu na to, jestli má v poličce Anděly zoufalství nebo Osamělého poutníka.
Skladby tedy nabízí ponuřejší romantiku: poeticky zaznamenává melancholii, depresi a alkoholové excesy v hotelových pokojích, na železnici, v hlubinách lesa. Vzhledem k tomu mi deska několikrát připomněla jinou horu na které Kerouac pobýval a to Big Sur, o čemž napsal stejnojmenný román. Stárnoucí spisovatel se v něm snaží dostat z depresí, alkoholismu i tvůrčího bloku a je považovaný za poslední zásadní Kerouacovo dílo. A verše z titulní skladby Ještě to pořádně nezačlo / a už to končí asi nic jiného než jeho beznadějné propadnutí alkoholu, které bylo příčinou toho, že ještě před padesátkou zemřel, připomenout nemohou. Texty kromě začlenění části světa jednoho spisovatele přinášejí ale v prvé řadě typickou poetiku zpěváka a textaře Jiřího Imlaufa. Ta je tam stále jasně čitelná.
Co se týče hudby, tak je zde jasný posun. Struktura skladeb je až prog rocková a jejich atmosféra intenzivní. Kapela experimentuje ještě více než minule s tím, že tentokrát je pro ně používání elektroniky standart. Otázka možná je, jestli toho všeho není moc. Pět skladeb z celkových osmi má více než pět minut, na desce se setkávají vedle kytar a elektroniky zkreslené záznamy telefonních hovorů, kočičího mňoukání a hojně i ženské vokály. Odpověď je, že se to po většinu času daří udržet pohromadě a výsledek je velmi dobrý. Nedá se říci, že by některá z nich byla vyloženě přeprodukovaná. Na albu ale stejně zvláštně přečuhuje skladba Dolů. V kontextu alba sice dává smysl, včetně nálady, jenže její taneční pojetí atmosféru desky docela narušuje. Nakonec je potřeb zmínit, že je zajímavé, jak skladby fungují samostatně (pokud si odmyslím zmiňovanou Dolů) i jako výpravná kolekce. Ne vždy se to u desek, které pojí určitý koncept povede. Ačkoliv zde je tento koncept pojat docela volně.
Příznivci kapely, inteligentních hudebních textů i vynalézavější kytarové hudby Desolation Peak ocení. A možná i čeští čtenáři Kerouaca, tedy pokud jsou posluchači tohoto žánru. Nejde o snadný poslech vzhledem k tomu, jakými tématy se zabývá, jak je zpracovává a také pro různé experimenty i neobvyklou kompozici skladeb. Pokud pro vás nic ze zmiňovaného není překážka, tak stojí za to věnovat nové desce Houpacích koní svůj čas.
