Román Samotář provádí čtenáře myšlením psychopatické osobnosti jednoho studenta

Archetyp mladého podivína byl v literatuře vždy vděčným tématem. Hlavní protagonista románu Samotář, David Federman, by mohl být prototypem lúzra, který se po zpackaném dospívání dostane na prestižní univerzitu, kde po počátečních peripetiích nalezne své štěstí. Avšak Teddy Wayne, autor recenzované knihy, mu připravil temnější osud. A v duchu obsahu knihy by se dalo říct, že na Federmanovi provedl studii psychopatické osobnosti.

David Federman býval vždy nevýrazný kluk z americké židovské rodiny v New Jersey, kterému se povedlo zaujmout své okolí jen několikrát v životě, a to tím, že byl schopný vyslovovat slova a věty pozpátku. Přesto se mu nakonec pro jeho zběhlost v anglickém jazyce a literatuře (ne, ta opravdu nekončí převracením slov) povede dostat na Harvard. Sní, že právě tam projeví svou genialitu a dočká se uznání jak na půdě akademické, tak v oblasti společenské. Rychle ale začne z těchto přemrštěných představ střízlivět.

Tento úvod nezní jako něco nového pod sluncem. Ostatně takových typů, jako ten popsaný v předchozím odstavci, je na vysokých školách více než dost. David se ale vymyká tím, jak začne k tomuto střízlivění přistupovat. Nehodlá se s ním smířit. Když se začnou na začátku prvního ročníku formovat studentské party, tak on nechce patřit do party exotů, ale mezi „cool“ mládež z majetných rodin. Nechce mít za přítelkyni Saru, která je podobný vyvrhel jako on, ale žádanou Veronicu. Pokud chce mít poměr se Sarou, tak jen proto, aby se častěji vídal s Veronicou, která je Sařina spolubydlící. Jeho posedlost Veronicou zpečeťuje samotný způsob vyprávění knihy, jejíž příběh vypravuje právě Veronice.

David k Veronice chová hluboké, ale patologické city. Nedovedu vlastně říci, zda tyto city chová k její osobě, nebo k ní jako ke vstupence do prestižní společnosti. Nicméně je to asi jediná postava v knize, ke které David něco cítí. Snaží se mobilizovat veškeré své síly, aby byla jeho náklonost opětována. Jenže Veronica nemá zájem o intimní vztah s někým, kde je mimo její společenskou ligu. Pro Veronicu je David pomyslné štěně, které může využívat na psaní eseji do literárních kurzů. On mezitím může žít v nadějích, že se jeho fantazie naplní. Když definitivně zjistí, že se na vše díval značně zkresleně, tak jeho patologické myšlenky a emoce začnou směřovat k vykonání zavrženíhodného finálního činu…

Samotář má dvě roviny. První je, jak již bylo řečeno, pohled do hlavy psychopatické osobnosti. Autor Teddy Wayne tímto pohledem na svět čtenáře pohltí. V jeden moment mi při čtení došlo, že většina dějových obratů v knize je docela nevýrazná. Výrazné jsou jenom zvraty a změny ve vztahu k Veronice. On sám je své chování reflektovat jen jako měřítko vlastní společenské integrace. A pak mi došlo, že pokud něco kniha opravdu zvládá výborně, tak tento pohled do hlavy psychopata, který David je. Davidův přechod na temnou stranu se neděje. On je na ní totiž celou dobu. Jen postupně roste prostor, ve kterém ji může dát průchod. Román je čtivý, ale není psán originálním jazykem. Některé zvraty navíc působí nemotorně. Unikátní je svým zmapováním patologického uvažování a jednání Davida. To vyplouvá na povrch postupně v jeho posedlosti po Veronice i společenském uznání.

Druhá rovina knihy je pohled na společenské rozvrstvení na takové prestižní americké univerzitě. V USA funguje předpoklad, že jejich absolvováním se automaticky vyšplháte na vrchol společenského žebříčku. Avšak v samotném prostředí těchto škol podle všeho nefunguje automatická rovnost bez ohledu na původ. Samotář toto zdání potvrzuje. Davidovi studijní výsledky mohou být jakkoliv skvělé a jeho pohnutky pro získání společenské prestiže jakkoliv pochybné, ale své místo v univerzitních kruzích má předem určené. Tím, že toto místo nepřijal, ztratil šanci na získání jakékoliv pozice. Tím se stává Samotářem z titulu knihy.

Federman žije ve společnosti, která jedinci vtlouká do hlavy, že svou situaci může vyvinutím úsilí změnit, avšak když to úsilí vyvine, tak naráží na mantinely, které může stěží zbourat. Vzájemná symbióza existuje jen ve zneužívání těmi, co jsou výše postavení (případně tak sami sebe berou) a ochotě se nechat zneužívat těmi pod nimi. A vždycky se někdo najde. Sara se nechá zneužívat Davidem, David Veronicou a Veronica svým tutorem… Hlavní postava románu čtenáře znepokojí, ale jistým způsobem je znepokojivá i tato druhá rovina díla.

Nejsem se jistý, zda se tyto dvě roviny knihy mohou střetnout. Podle mě jde spíše o dvě oddělené sondy. Rozhněvaných mladých lidí, kteří byli ostatními odmítnuti a proto se uchylují k extrémním řešením, je sice dost, ale zaškatulkovat je nutně všechny pod kterýkoliv druh poruchy osobnosti by bylo krátkozraké.

David Federman další Holden Caulfield není. Zašel příliš daleko na to, aby si získal čtenářské sympatie. Je to vzorový psychopat, který se pohybuje ve společenském vakuu, kde nejsou zdravé vztahy. Sledování jeho pádu, který Teddy Wayne detailně zaznamenal z epicentra dění, je ale zajímavé i poučné, ačkoliv není napsán nijak inovativním jazykem. Proto Samotář za pozornost určitě stojí.