Otec u porodu nenabízí poutavou zápletku, ale přináší všední i nevšední momenty
Miroslav Pech patří mezi mladé a rozhodně také plodné autory, protože je podepsán už pod několika knihami povídek i rozsáhlejších próz. Loni se vytasil nejen s hororovým Mainstreamem, ale i s Otcem u porodu. Ten je životopisného ražení, a kromě problémů budoucího otce stíhá zaznamenávat i další záležitosti, i když bez výraznější zápletky. Stojí za to si knihu přečíst?
Pokud Miroslav Pech ve své předchozí autobiograficky laděné próze Cobainovi žáci své čtenáře provedl po časech svého dětství a dospívání, tak tentokrát ho bere do současnosti, do každodennosti muže před třicítkou. Se zmiňovanou knihou má Otec u porodu ale společné rysy: odehrává se také mezi lidmi na okraji a zachycuje všední i bizarní okamžiky života. Jen se přesuneme do jeho jiné etapy. Hlavní protagonista tak sice pracuje ve skladu a jeho družka čeká dítě, zároveň z toho ale vyplývají další peripetie. Zaznamenává tak pozoruhodné situace na pracovišti, podivné povahové rysy tamních kolegů i sebe nebo pochybnosti o vlastní roli otce. A stejně tak je tu místo na večerní sledování seriálů nebo vaření jídla.
Cobainovi žáci mi připomněli Šunkový nářez, a i Otec u porodu mi svým členěním na kratší úseky, přímočarým stylem psaní a mísením humoru a vážných záležitostí připomněl Bukowského prózy. A do jisté míry i tematickým záběrem. Pokud u Pechovy předchozí zmiňované knihy byla vyzdvihována autentičnost dialogů, tak by se na jejich povedenost mělo poukázat i tentokrát. Zbylý text sice napsaný solidně, ale vzhledem k přesnému zachycení se výrazně vymykají právě dialogy.
Kniha nenabízí propracovaný děj. Místo něj autor za sebou skládá momentky, které vypráví své nenarozené ratolesti. Dočtete se tak o pohřbívání mrtvého ptáčete v areálu skladu, návštěvě kurzu pro budoucí otce, setkání se starým známým z řad jehovistů, nebo nervozity z blížícího se porodu manželky. Celé se to čte lehce, pravděpodobně se u mnoha pasáží minimálně pousmějete, ale zároveň nejde o vyloženě oddychovou četbu. Přece jen se na stránkách pohybují typy lidí, kterým se nepovedlo v životě výrazněji prosadit. Stále je to ale vzhledem k adresátovi řádků podáno docela laskavě.
Zmíněné poskládání různých momentek z určitého časového úseku za sebou není v principu špatné. Zároveň to ale znamená, že míra pozornosti je různým věcem věnována trochu nahodile. Některé pasáže se tak objeví a zase zmizí, aniž by čtenáři dávali v kontextu díla větší smysl. Vzhledem ke způsobu vyprávění přesto nejde říci, že by byly nutně otravné. Zkrátka jde o zachycení určitých událostí a situací, které autorovi připadaly zaznamenáníhodné. Cobainovi žáci ve mně nicméně nevyvolali podobný dojem, ačkoliv byly vyprávěny stejně. Důvod je možná ten, že v ní zaznamenané situace byly naléhavější.
Otec u porodu je tedy počin dostatečně zábavný a zajímavý na to, aby mu člověk svůj čas věnoval v případě, že se mu dostane do rukou. Sice se nedočká poutavého příběhu, ale obyčejných i pozoruhodných momentek ze života skladníka a nastávajícího otce. Některé pasáže čtenáře uklidní a bude se s nimi moci ztotožnit, jiné mu možná dají podněty k zamyšlení, občas se zasměje. Nejde o dílo, které by bylo nějakým způsobem zásadní, ale spíše o příjemnou náplň jednoho z dlouhých zimních večerů.
