Otevřené vzdělávání dává učitelům nebývalé možnosti, říká Michal Kaderka
Otevřené vzdělávání je jednou z mnoha zajímavých inovací vzdělávání, které přináší technologie. Učitelé mezi sebou mohou snadněji sdílet materiály, zkušenosti, navzájem si poradit. O možnostech, které technologie v této oblasti nabízí, jsme si popovídali s Michalem Kaderkou.
Michal Kaderka je spoluzakladatelem aliance pro otevřené vzdělávání, která usiluje o snížení nerovnosti přístupu ke vzdělávacím zdrojům. Sám ve výuce používá různé technologie a tvoří sdílené materiály pro učitele. V rozhovoru sdělil, jak vypadají učitelské komunity, jaké možnosti nabízí technologie ve výuce a jak v ní lze pracovat s online sociálními sítěmi.
Co všechno můžeme označit za otevřené vzdělávání?
Otevřené vzdělávání v první řadě neznamená, že jsou to vzdělávací zdroje zdarma. Znamená to, že výukové materiály jsou v editovatelném formátu a že vám autorské právo či licence umožňuje si zdroj upravovat, mixovat s dalšími zdroji a následně je sdílet. Tedy přesně tak, jak učitelé postupují, když si vytváří z elektronických zdrojů na internetu přípravy. Typickým příkladem otevřeného vzdělávacího zdroje je Wikipedie, která umožňuje i komerční zpracování obsahu. Pokud tedy hledám jen text pro teorii, nemusím jít do papírové učebnice, ale můžu si text vzít z Wikipedie a upravit podle potřeb dětí, které učím. Můžu to taky vytisknout a poslat mailem. To ale u většiny zdrojů z právního hlediska nejde.
Jak moc se na autorské právo ve vzdělávání naráží?
Výjimka pro vzdělávání je v autorském právu poměrně velkorysá. Já mohu klidně vzít film a použít ho jako učební pomůcku. Můžeme tak analyzovat historický film a řešit, co tam bylo jinak, proč se scénárista nedržel historických faktů. Samozřejmě ale nemůžu pustit dětem film, odejít a nechat je jen koukat. Stejně tak nemůžu nakopírovat text z učebnice a rozdat ho dětem. Je to text z učebnice, která je už vydaná jako učební materiál.
Film tedy můžete bez obav ve škole přehrát?
Ano, ale ta výjimka platí jen pro formální vzdělávání, což znamená pro školy. Nám jde v Alianci pro otevřené vzdělávání hlavně o možnost využívat vzdělávací materiály i v dalších institucích, kde se lidé vzdělávají, jako jsou např. knihovny, galerie, muzea či skaut. Například knihovníci, pokud budou v knihovnách vzdělávat informační nebo mediální gramotnost, nemohou tuto výjimku dnes využít. Je zajímavé, že spoustě organizacím, které tyto zdroje vytváří, nevadí, když je bez dovolení jiné organizace používají a upravují. Ale problém je, že byste to správně neměl. Třeba pro mě jako učitele mediální výchovy jsou autorská práva naprosto zásadní a orientace v tom, co můžete stahovat nebo na internetu sdílet patří do mediální gramotnosti. Jako učitel tato práva porušovat nemohu.
Ideální stav je tedy to, aby učitel tvořil vzdělávací materiály, dával je k dispozici ostatním a ti ostatní je mohli v případě nutnosti upravovat.
Určitě. Naše myšlenka spočívá v něčem, co nazýváme sdílená kultura mezi učiteli. Protože materiály od učitelů patří mezi nejlepší. Dělají je totiž lidé, kteří učí. Navíc vám mohou vysvětlit, jak s tím materiálem pracovat a jsou rychlejší, protože o nějakém aktuálním problému musí s dětmi mluvit. Proč tedy jako učitel nevypracovat nějaký svůj materiál a nenasdílet i ostatním? Tím ovšem nechci říct, že by materiály měly být zdarma. Kvalitní vzdělávací materiály, které jsou ve formě různých aplikací, jsou placené. Třeba já zveřejňuji své materiály zdarma, protože vím, že je dokáži zmonetizovat jinak. Nemyslím si, že by učitelé ale měli vypracovávat podklady do výuky zadarmo, mluvím jen o rovině sdílení.
Využívají učitelé v ČR výhod otevřených zdrojů?
Jsem spoluzakladatel Učitelské platformy, která usiluje o kvalitativní změnu vzdělávání. Učitelská platforma má sice v popisu práce advokační a mediální činnost, ale zároveň sdružuje učitele, kteří si pomáhají a spousta z nich vytváří vzdělávací materiály, které s ostatními sdílí. Nemusí to být pouze materiály ve formě otevřené učebnice, ale někdy si jen navzájem radí. Know-how, které ti učitelé mají, nevnímají jako intelektuální vlastnictví, za které by v rámci té komunity měli platit. Podělí se o to. Funguje to výborně.
Jsou nějaké speciální weby, které tyto komunity sdružují?
Například skvěle fungují Občankáři.cz. Někteří učitelé si vedou i vlastní blogy, kde radí učitelům ve výuce. Ať už je to web učte s námi, web Jitky Rambouskové www.cojsemvyzkousela.cz nebo web nase-trida.cz. To jsou učitelé, kteří se snaží smysluplně zapojovat technologie do vzdělávání. Za zmínku stojí i facebookové skupiny Ta učí tak a ten zas takhle…, která sdružuje ty nejzkušenější učitele, kteří ICT (pozn. informační a komunikační technologie) ve výuce používají. Stejně tak skupina Učitelé +, která se nezaměřuje jen na digitální technologie. Těch technologií a aplikací je zkrátka hodně a každá rada pomáhá. Nejde jen o práci s technologiemi ve výuce, ale jak ukázat dětem, že technologie nejsou jen pro zábavu a jak je v reálném životě používat.
Používáte ve výuce sociální sítě? Například Facebook?
Ano. Ukazuji tím, že Facebook není jen o zábavě, ale že tam můžete mít skupinu, kterou lze využívat pro plánování či organizování. Každá skupina má zároveň nějakou náplň, pravidla a lze tam sdílet dokumenty. Spousta dětí třeba netuší, že je možné v jednu chvíli pracovat na jednom dokumentu z několika zařízení. Dovednost pracovat v cloudech a přes sdílené dokumenty pak může dětem pomoci pracovat z domova a být součástí globálních týmů, aniž by se natrvalo stěhovaly z regionu.
Je v něčem efektivnější využívat sociální sítě ve výuce?
Je tu výhoda především v komunikaci. Někteří studenti mi samozřejmě píší i na e-mail, ale většina se mnou komunikuje přes Facebook. To je zajímavý fenomén, ale nevadí mi to. Jako učitel se snažím komunikovat formou, která je studentům bližší. Nyní je ale Facebook u mladších na ústupu a přecházejí na Instagram. Obecně ale přes Facebook komunikují rychleji než mailem. Také tam můžete napsat důležité informace, které oni vidí, můžete sdílet dokumenty a podobně. Šla by ale najít i jakákoli jiná platforma typu Google Disk, Moodle, Google Classroom… je toho hodně.
Takže hlavní důvod, proč Facebook využívat, je jeho rozšířenost…
Ano, ale nutno říct, že dneska už děti nejsou z využívání Facebooku ve výuce odvaření jako před lety. Dříve to bylo zajímavé, ale dneska je jim to celkem jedno. Vyrostly v digitálním prostředí a jsou na něj zvyklé. Technologie ale nejsou samospásné. Když dáte dětem za úkol sledovat výukové video i s otázkami k vypracování, tak úkol udělá ten samý podíl dětí jako těch, které odevzdají úkol na základě práce s tištěnou učebnicí. Navíc čím je video delší, tím je méně pravděpodobné, že ho dokouká.
Takže to berete spíše jako takový doplněk?
Určitě je to cesta, kterou jít. Hlavně proto, že je to přirozené prostředí dětí. Jsou na technologie zvyklé a pracuje se jim s nimi lépe. Nepřeceňujme ale technologie a nemysleme si, že děti nebaví výuka jen proto, že v ní technologie chybí. Technologie nezaručí, že výuka bude děti bavit. Pořád je zde faktor učitele, vnitřní motivace dítěte a především smysluplnost činnosti. Dítě musí vědět, proč vše dělá. Samotná technologie výuku nezachrání.
A je to pro studenty bezpečné prostředí pro výuku? Nehrozí tam kyberšikana?
Na Facebooku jsou samozřejmě vždy rizika. Musíte děti naučit, jak k němu přistupovat. Když žáky pozvu do naší facebookové skupiny, tak jako první zjišťuji, jak mají zabezpečené profily a říkám jim, co mají špatně. Často jsem první člověk, který je upozorní. Někdo to může považovat za šmírování, ale jsem učitel mediální výchovy a naučit je tohle k tomu patří. A neřeším s nimi jen bezpečnost, ale i jejich chování. Říkám jim „necháváš tady nějakou digitální stopu, chováš se tak a tak, lidi to vidí“.
Měl by se Facebook používat už na základní škole?
Já si myslím, že ne. Měli bychom o tom mluvit, informovat je o rizicích Facebooku, ale myslím si, že Facebook na základní školy nepatří. Minimálně z toho důvodu, že podle pravidel si můžete založit účet od třinácti let, podle GDPR dokonce až od patnácti. Takže bych se držel pravidel i zákona.
Raději tedy zvolit síť určenou přímo pro vzdělávání.
Určitě. Jak říkám, aplikací je mnoho a ta prostředí jsou chráněná a uzavřená.
Není problém, že by někdo z vašich studentů Facebook neměl?
Zatím jsem se bohužel nesetkal s tím, že by někdo z mých studentů nebyl na Facebooku. Ale samozřejmě bych se přizpůsobil a Facebook bych nikomu nenutil. Já si stejně myslím, že přijde doba, kdy bude mít Facebook i vlastní vzdělávací platformu. Vlastně se divím, že ještě žádnou nemá.
Snažíte se otevřené vzdělávání nějak propagovat? Je dost pravděpodobné, že o tom mnoho učitelů neví.
Samozřejmě ano. Neděláte to koneckonců jen pro své okolí, ale sdílíte to mnohem dále. Například weby, které jsem zmínil, potom facebookové skupiny typu Učitelé +, která sdružuje tři a půl tisíce pedagogů a kde většinu diskutujících lze považovat za progresivní. Tím myslím učitele, kteří nežijí jen tím, že největším problémem vzdělávání jsou nízké učitelské platy. Vědí, že ke zvýšení kvality vzdělávání je nutná i systémová změna. Tam se ty materiály točí dost.
Na konferenci OpenAlt jste zmiňoval i nějakou vlastní takovou skupinu.
Ano, já vedu skupinu Sdílíme zkušenosti z mediální výchovy, která je unikátní svým složením – jsou v ní nejen učitelé, ale i novináři a další vzdělavatelé z knihoven či jiných vzdělávacích organizací, které se zabývají mediální výchovou. I zde padají otázky, jak se k určitému tématu postavit a jak jej zpracovat. Ne všichni se vždy zapojí, ale o tom to není. Není nic zvláštního na tom, že někdo materiály nevytváří, ale rád se inspiruje. Těch tvůrců je ve společnosti stejně jen zhruba desetina. A to je samozřejmě v každé profesní skupině. Učitelé jsou profese jako každá jiná, takže tam nemůžeme očekávat nějaká větší čísla.
Právě na konferenci OpenAlt také padla řeč o tom, že učitel, který používá pouze učebnice, si není jistý. Jsou klasické tištěné učebnice přežitek?
Tištěné učebnice určitě přežitkem nejsou a záleží na předmětu. Třeba v jazycích je to určitě užitečná věc, ale já nejsem jazykář. Jsem učitel dějepisu, občanské nauky a mediální výchovy. Třeba učebnici dějepisu jsem si sám napsal. Nyní vytvářím učebnici mediální výchovy, kterou po částech zveřejňuji. Neviděl jsem žádná data, takže nemůžu říct jistě, ale říká se, že učebnice využívají učitelé, kteří si nejsou jistí v předmětu. Často třeba čerství absolventi. Může ale nastat situace, že jako nefyzikář budu pověřený výukou fyziky. Potom se samozřejmě budu držet učebnice, protože je tam pro mne obsah, výklad i cvičení.
Takže může být problém i v tom, že učitelé musí učit předměty, na které nejsou odborníci.
Ano, chybí fyzikáři či prvostupňařky. Obecně je v některých lokalitách velký nedostatek učitelů, je ekonomická konjunktura, takže je těžké neodolat příležitosti přijmout místo mimo školství. V učitelství bohužel platí to, že vždycky, když odejdete ze školy, tak si finančně polepšíte.
To je asi velký problém v informatice, protože člověk s programátorskými znalostmi nechce učit, když by v kdejaké firmě měl několikanásobně vyšší plat.
Dokonce si myslím, že v informatice bude asi největší rozdíl ve mzdě, když půjdete pracovat do školy jako učitel anebo do nějaké IT firmy.
Na Youtube je teď běžné, že lidé natáčí vzdělávací videa. Mohla by to být také cesta, jak se dostat blíž ke studentům? Třeba natočit jim vlastní vzdělávací materiál?
Určitě. Jsou učitelé, kteří to takto dělají. Natáčí materiály a zveřejňují je pro své žáky a studenty přes Youtube. V Čechách jsou děti omezené češtinou, ale někteří používají třeba anglické mutace. Existuje platforma Khanova škola, což je portál určený pro výuková videa. Někteří učitelé pak vybírají zajímavá videa a titulkují je pro české učitele a studenty. Videa tak mohou být využita v neformální vzdělávání, nebo je sledují ti, kteří si chtějí rozšířit obzory.
Jaké platformy se ještě dají ve výuce využít?
Je toho spousta. Od svého kolegy Radka Aubrechta z Gymnázia Na Zatlance jsem odkoukal využívání online kurzů, jmenovitě Seduo.cz. Tam jsou také kurzy, které mohou využít i dospívající. Jsou to kurzy typu jak si napsat životopis, nebo jak udělat dobrou prezentaci či si procvičit anglické fráze. To je věc, kterou bychom měli děti na školách učit taktéž. Děti si ten kurz udělají v čase mimo školu a pošlou vám certifikát. A vy pak máte podklad pro hodnocení a víte, že žák kurz absolvoval. Studenti si mohou vybrat libovolný kurz, přičemž se seznamují s tím, jak takový online kurz vypadá. Nebudou tak překvapení, až po nich někdo bude online kurz chtít.
A vy konkrétně používáte které?
Na podzim jsme spustil web svetmedii.info, což je rozcestník pro mediální výchovu a kde se dozvíte vše potřebné – online zdroje, síťování s ostatními učiteli mediální výchovy, kalendář s kurzy pro mediální výchovu nebo informace pro veřejnost, co to mediální výchova je a co se v ní učí. Je zde i má otevřená učebnice mediální výchovy v editovatelném formátu. Postupně přidávám i metodiky pro učitele. Samotné zveřejnění přípravy nestačí, protože ji chybí kontext, který mám v hlavě. Sepsání metodiky je ovšem velmi časově náročné, proto se snažím zveřejňovat alespoň jednu lekci měsíčně. Ale třeba když máme exkurzi do médií, tak se snažím plně využít kapacity a zvu i studenty žurnalistiky či ostatní učitele a studenty. Dále vedu na Twitteru účet, který je o mediální výchově ale i dalších možnostech, jak se v online prostředí vzdělávat. Dále jsou členy mé výukové facebookové skupiny, kde učím a hodnotím práce studentů, i další učitelé a někteří novináři či junioři z PR agentur, kteří se tak taktéž učí.
Myslíte, že je problém našeho systému i v tom, že učitelé nejsou v práci s technologiemi dostatečně zaškolení?
Záleží na mnoha faktorech. Samozřejmě je to i o zájmu. Jsou tací, kteří s technologiemi pracují opravdu dobře, jiní se to musí naučit. Podle účasti na nejzajímavějších konferencích jako je GEGfest, EDUStaňkov či Učitel IN zájem učitelů o ICT ve výuce roste. Problém je ale i technické vybavení škol. Některé školy nemají dostatečně výkonné počítače nebo jich mají málo. Tam potom není možné dostatečně využít potenciálu technologií. Minimální standardy kvality ICT infrastruktury splňuje jen desetina škol.
Michal Kaderka (*1977) vyučuje mediální výchovu na pražském Gymnáziu Na Zatlance a občanskou výchovu na karlínské obchodní akademii Kollárovka. Je spoluzakladatelem Aliance pro otevřené vzdělávání, která usiluje o snížení nerovnosti v přístupu ke vzdělávacím zdrojům.
