Recenze: Válku o planetu opic shazují nelogičnosti ve scénáři
Třetí díl nové série o Planetě opic pokračuje v beznadějné destrukci lidské civilizace. A opi v tom paradoxně s ohledem na název filmu hrají minimální roli. Fanoušci půl století staré franšízy si vychutnají řadu detailů i odkazů, obyčejného diváka ale může odradit řada podivných okolností a náročnější ztotožnění s postavami.
První zavádějící věc na Válce o planetu opic je název. Kdo očekává dvě hodiny intenzivní akce, při které nebudou potřeba informace o předchozích dvou filmech, nebo o staré sérii, bude pravděpodobně odcházet z kina zklamaný. Konflikt mezi lidmi a lidoopi byl navíc mnohem vyrovnanější v druhém díle, kdy se i příběh opíral o více lidských postav. Ty jsou ve trojce jenom dvě, respektive jedna a půl postavy. Zbytek slouží jako bezejmenné kulisy. Divák se tedy bude muset připravit na to, že bude většinu času koukat na šimpanze, gorily, nebo orangutany. A přesto, že byli zase o trochu více polidštěni, tak se pořád dorozumívají hlavně znakovou řečí a zvířecími gesty. Pokud jste ale viděli předchozí dva filmy, tak by to neměl být problém, protože pokles významu lidských postav je v sérii plynulý jev. Tolik k tomu, kdo je schopný strávit porci lidoopích emocí.
Struktura příběhu se oproti druhému dílu v mnohém liší. Zatímco v Úsvitu planety opic musel vůdce lidoopů Caesar bojovat hlavně s šimpanzí obdobou Stalina a konflikt s lidskými přeživšími byl důsledek tohoto vnitřního konfliktu, nyní je to naopak. Opi se stávají vedlejší součástí příběhu o pokračujícím úpadku lidské společnosti. Ten už nemá pouze extenzivní povahu zmenšujících se materiálních či lidských zdrojů, ale samotnou degeneraci na individuální úrovni. Překvapením bylo, že název filmu působí dojmem, že po katastrofě, kterou si lidstvo samo způsobilo, ji nyní dokonají opi. Místo toho se opi snaží starat hlavě o sebe na pozadí čehosi, co by se dalo přirovnat k Růži z Algernonu v globálním měřítku.
Místo toho, aby měli opi aktivní vliv na změnu příběhového prostředí, snaží se hlavně starat o sebe. To je podtrženo větším důrazem na lidoopí postavy. Místo očekávaných armád divák sleduje hlavně malou skupinu opů a Caesara, který více než kdy dříve prochází duševním vývojem. Jeho rozpolcené psychické procesy v mnohém odkazují na události druhého dílu. Protože virus z prvního dílu dále rozvíjí mentální a kognitivní schopnosti opů, jsou i Caesarovy pocity místy znázorněny abstraktní imaginací. Opi se tak na plátně stávají více lidmi a naopak, až to vyvolává mrazení v zádech.
Odkazy ve filmu na starou sérii:
Caesarův syn Cornelius = Je pojmenovaný podle šimpanzího vědce, který odcestoval kosmickou lodí do minulosti, kde zplodil Caesara. Obě role zahrál jeden herec (Roddy McDowall). Mohl by si podobnou generační roli zahrát i Andy Serkis? Uvidíme.
Dívka Nova = Původně jméno němé lidské divošky, do které se zamiloval kosmonaut z minulosti (Charlton Heston).
Symbol Alpha-Omega = Ve filmu Do nitra planety opic z roku 1970 to byl název nejsilnější jaderné rakety, kterou v podzemí uctívali lidští mutanti.
Příběh se vyvíjí bez větších překážek přibližně do první poloviny. Poté se začínají objevovat stále častěji scény, při kterých si divák musí klepat na čelo. Není ani takový problém celkový směr vyprávění, ale konkrétní pasáže scénáře, které místy působí jako z animáku pro malé děti. Motiv uvěznění a osvobození se objevil už ve Zrození a Úsvitu, ale v obou případech byl zpracován mnohem přesvědčivěji.
Závěrečná lavinová deus ex machina působí též jako pěst na oko. Je to škoda, protože celkově je příběh dobrý a obsahuje dost silných okamžiků. Ty podtrhuje kvalitní hudební doprovod, který vhodně kombinuje jednoduché motivy. Za zmínku stojí i zajímavá práce kamery.
Na Válku o planetu opic nemá smysl jít do kina, pokud člověk neviděl, nebo si nepamatuje, minimálně předchozí dva filmy. Relativně zdlouhavé emocionální pasáže jsou totiž stravitelné, pouze pokud máte k hlavním postavám v čele s Caesarem alespoň nějaký vztah. Příběh se vyvinul podle očekávání každého, kdo je alespoň trochu obeznámený s původní Planetou opic. Stalo se tak ale jiným než očekávaným způsobem, za což může i matoucí název. Největším problémem filmu jsou logické mezery ve scénáři. Ty hodně bolí při samotném sledování, ale při zpětném přemýšlení o příběhu v kontextu celé trilogie tolik nepřekáží.
