Recenze: Bohemian Rhapsody diváka strhne, i když klouže po povrchu

Jedním z důvodů, proč životopisný film o Freddiem Mercurym přichází do kin až v těchto dnech, byly neshody o jeho podobě. Bohemian Rhapsody spoluprodukovali také žijící členové klasické sestavy Queen, kteří o snímku podle všeho měli jasnou představu. Vzniklo tak dílo zábavné, emotivní, ale zároveň povrchní a nekonfliktní.

Po dlouhých letech čekání konečně dorazil do kin životopisný snímek o Freddiem Mercurym, legendárním zpěvákovi skupiny Queen. A je potřeba hned říct, že od začátku není příliš komplikovaný a hluboký. Představí vám Farrokha Bulsaru, který se v Londýně roku 1970 vypravil na koncert kapely Smile, která právě ztratila zpěváka a zeptá se, jestli nehledají náhradu. Když si ho dobírají kvůli předkusu, tak převede fantastický vokální výkon. Takto se zrodí Queen a následující scény sledují další vývoj skupiny. Sice přímočaře, avšak působivě. Koncerty, nahrávání, oznámení přejmenování Farrokha Bulsary na Freddieho Mercuryho, jeho vztah s Mary Austin, prosazení šestiminutové průlomové skladby Bohemian Rhapsody do rádiového éteru…

 

Foto: 20th Century Fox

Vše je přehledné, rozvíjí se hladce. A začíná být zároveň očividný hlavní problém filmu: sice mapuje důležité body v Mercuryho životě, ale zároveň klouže po povrchu. Zpěvákova extravagance nepůsobí provokativně, ale samozřejmě. Jeho pochybnosti o vlastní sexuální orientaci jsou vyjádřeny letmým pohledem na muže nebo společným odchodem s nimi mimo scénu. Vývoj většiny věcí se spíše zjevuje, než by byla zaznamenána kontinuita. Ve filmu není jasné, proč přesně byla Mary Austin pro Mecuryho výjimečná. Ale je vidět, že je zdrcen rozchodem, když jí řekne, že je bisexuál. Jiné věci se zde jeví překrouceně. Pokud skutečný Mercury působil jako bytostný požitkář, tak zde se z jeho požitkářství v jistém momentě stává pouze sebedestruktivní prostředek, jak se vyrovnat s vlastním vnitřním zmatkem. Kapitola sama o sobě jsou vtahy a chemie v kapele.

Ostatní členové kapely Queen jsou ve filmu upozaděni. Jejich důležitost je zvýrazněna hlavně ve vztahu k Mercuryho schopnosti tvořit. Nejvýraznější je to v momentě, se lidsky rozejdou počátkem osmdesátých let kvůli Mercuryho nabubřelosti. Když se nakonec vrací, tak si sype popel na hlavu, že oni jsou jeho rodina. Bohužel, i v tu chvíli působí jako rodina spojená uměleckým svazkem, ne lidským. Ten se projeví až ve chvíli, kdy jim přizná, že má AIDS.

Foto: 20th Century Fox

Přesto ale Bohemian Rhapsody dokáže diváka zasáhnout a vše zmíněné při tom člověku nakonec nebude zvlášť vadit. Důvodem je ideální poměr i načasování emocí. Film je ve správný moment melodramatický i humorný. Děje se tak často pomocí hudby od Queen (samozřejmě), ale pokud vám tvorba kapely vyloženě nevadí, tak si to budete užívat. Hodně věcí ve vypravování je zde zjednodušujících i s odmyšlením měřítka životopisného snímku. Jenže práce s pocity diváka je dotažená do konce. Bude mít husí kůži při odchodu Mercuryho od lékaře, který mu potvrdil jeho diagnózu, zatím co do toho hraje Who Wants To Live Forever. Bude se smát opakujícím se narážkám na skladbu I’m in Love with My Car. A bude dojatý u závěrečné rekonstrukce vystoupení na Live Aid. Nehledě na to, že herecké výkony jsou přesvědčivé. Rami Malek v roli Mercuryho je sice drobnějšího vzrůstu než originál, má odlišné rysy v obličeji, ale dojem to nekazí. Své roli je oddaný.

Natočit biografii o hédonistovi a provokatérovi Freddiem Mercurym, která bude přístupná celé rodině, tedy očividně jde. Je to navoněná líbivá verze své předlohy, ne její filmové zrcadlo. Vše je zjednodušené a zredukované. Jenže i tak jde o zábavnou podívanou, která je vlastně teatrální a energická podobným způsobem jako hudba Queen. Více než dvouhodinová stopáž tak rychle uteče a je možné, že vás při odchodu z kina ani žádné výtky na adresu filmu nenapadnou. Celkově vzato ale působivost snímku značně převažuje nad jeho výpovědní hodnotou.